světě. A právě ty chce římský biskup František oslovit. Jim také platila jeho první slova: Bona sera, dobrý večer! Svým prostým životem je už dnes brán jako mluvčí všech slušných lidí na celém světě. Dát si svatého Františka do erbu byla dobrá volba! 

    Právě svatý František kdysi oslovil Církev. Chtěl jí vrátit svobodu chudoby. Založil hnutí, ale vecpali ho do kláštera: byl strach z evangelia… Svatý František mohl zachránit Evropu od nevolnictví. Nenastaly by lidové revolty proti bohaté církvi, nebyla by nutná ani Francouzská revoluce. Teprve až po 800 letech, díky Bergogliovi – Františkovi, se dostala františkánská idea za zdi Vatikánu. Vejde i do církve? Papežskými dekrety se církvi nepomůže, pouze přitažlivostí světeckých postav. Podaří se to? Nebo „šťastně“ přežijeme papeže Františka a pak všechno půjde zase postaru dál?

........................................................................................................ Jan Rybář

NEK (1)

     Dodnes se neumíme zbavit starověké zátěže slova „oběť“: něco za něco. Láska tak přece nepočítá! Domnívám se proto, že by nám (všem) velice prospělo, osvobodit se na dlouhou dobu od slova „oběť“. Ono se to dá pochopitelněji vyjádřit termínem „sebedarování“. (Také to plně nahrazuje devalvované slovo „láska“). Hned vidíme, že sebedarování se „nepřináší“ ani není „přineseno“, ale že to někdo umí. Někdy při tom teče krev a to je znamení VRCHOLNÉHO úkonu lásky. V okamžiku Kristovy smrti na kříži krev vytekla, utrpení pominulo, ale to podstatné zůstalo: jeho sebedarování. Od té doby není člověk Ježíš jiný než vrcholně konající, vrcholně se darující. A protože Kristus je

Bůh, je to i zvěst sebedarování Otcova: nečiním nic leč co činí můj Otec. Já a Otec jedno jsme! (Jan 14,10). Bůh se tedy dává člověku maximálně – takový je jeho vztah k nám. Toto sebedarování Boha je naše oslavení, naše povýšení, naše zbožštění… Od chvíle smrti na kříži není Ježíš Kristus jiný než vrcholně konající = zcela se darující. To je ono jediné spojení eucharistie s Kalvárií.

     Co vy na to?

........................................................................................................ Jan Rybář

NEK (2)

     Lidský život je tuze složitý: výchova, vzdělávání, manželství, děti, rodina, majetek, zaměstnání, střecha nad hlavou, jídlo a pití, zdraví, politika, kariéra, strach, nemoci, nenávist, křivda, smrt… Ale vrchol života je tuze jednoduchý: radost! Radost z partnera, z dětí, z rodiny. Stačí jen dvě věci: ruce a rty. Ruce k pohlazení, rty k políbení – mluva srdce.

     Křesťanský život je tuze složitý: katechismus, morálka, svědomí, charita, církev, kostel, papež, biskup, farář, jáhen, klášter, hospic, Bible, tisk, Proglas, Noe, poutě, kongresy, synody, sněmy, tituly…

     Ale vrchol křesťanství je tuze jednoduchý: radost z Boha! Stačí jen dvě věci: Chléb Života a Kalich Vína – mluva Srdce Ježíšova.

     P.S. Dne 25.3.2015 přeložil hudebník J. K. v Janských Lázních do češtiny řecké slovo:

„Eucharistia“: DOTEK JEŽÍŠE.

 ........................................................................................................ Jan Rybář

NEK (3)

     Říká se, že nepohlazené a nepolíbené dítě bude jednou člověkem problematickým. Jinými slovy: dítě potřebuje lásku, sebedarování rodičů. Takto jsme stvořeni Bohem, tak to i naplňujeme. Jenže my jsme také děti Boží! A jako takoví potřebujeme i jeho dotek. Tento dotek není však jen povrchní, je hlubší: nápoj vstupuje do člověka a dává mu sílu. To má znamenat Eucharistie. Ale já chci dnes zdůraznit, že tento dotek potřebuje i sám Ježíš. Je přece člověk, dokonce proto se člověkem stal!

     Kdysi jsem při testu zadal otázku, kdo má více z Přijímání: Ježíš nebo ty? Přesto, že jsem půl roku zdůrazňoval, že Ježíš, všichni odpověděli, že přijímání potřebujeme my, on nikoliv. Jenže: matka, která hladí své dítě, překypuje láskou k němu, ale děcko se věnuje bábovičkám, čokoládě nebo hračce – a matku skoro nevnímá! Takoví jsme často my; na co na všechno někdy při mši myslíme? On však myslí jenom na nás. Proto tak vehementně žádá: vezměte a jezte, jinak nebudete mít v sobě život! Já bez vás být nemohu…

 ........................................................................................................ Jan Rybář

Bez svatostánku…

     „Kolem nás nezápasí věřící s nevěřícími, ale dva druhy věřících mezi sebou.“ Tohle není reakce na situaci v církvi po Koncilu. To je věta z roku 1936, kdy už bylo znát, že katolíci vyrůstají z dětských botiček a přemýšlejí. Ježíš přece mluvil o kvasu a neomezil to pouze na klérus. Často na uvedenou větu myslím. Dnes už to není naštěstí zápas „ruční“ jako u nás po roce 1920; je to zápas slovní, názorový.

     Nedávnou neděli jsem sloužil v jednom krkonošském údolí v penzionu. Organizátoři si přáli mít eucharistii v kruhu kolem kněze. Taková přání bývají teď častá – a různá. Po promluvě kněze se ozvou dotazy, kritika, dodatky k rozšíření myšlenky evangelia. Někdy žasnu… V době přímluv koluje miska s hostiemi rukama všech účastníků. Kdo chce, vyjádří se nahlas, nebo mlčky podá dál. Kalich je po okraj naplněný vínem. Po závěrečném zpěvu se ozve radostný potlesk. Přítomní „nevěřící“ vyznávají tu hodinu jako podivuhodný zážitek.

     Líbí se mi toto dnešní „laické“ (!) hledání nových cest – nejen v liturgii. Cítím se tu jako ryba ve vodě. Poučuji se stále víc a více v tomto prostředí „otevřených obzorů“ mnohých našich věřících, kteří cítí v klerikálním prostředí spíše uzavřené formy, dle směrnic, jednou provždy daných shora. (Jedna přímluva také zněla: za probuzení církve ze strnulosti…)

     V zástupu se ovšem ozvaly i jiné názory: proč se slouží mše v areálu, jinde než v kapli, kde je přece Ježíš ve svatostánku! Náznak střetu mezi dvěma druhy věřících mezi sebou. Řekl jsem jim: nebojte se, Pán Ježíš přijde mezi nás i sem…

........................................................................................................ Jan Rybář

Prapor nad Hradem

     Jsem důchodce, a přece se těším na prázdniny. To sem do Krkonoš přijedou lidé „ze světa“ a jeden se diví, kolik je u nás hledajících i nalézajících, kolik lidí ze živých farností na liturgické úrovni. Jakou já mám radost, když někdo při převzetí posvěceného Chleba řekne: prosím také o Kalich! Vždyť jsme dědici vyznavačů kalicha, který si museli vybojovat. Teď vlaje na Hradě prapor, a to ne s rudým kalichem na černém podkladě, pod kterým se vraždilo, ale prapor se zlatým kalichem na červeném poli, náš prapor! Právě takové kalichy stojí na našich oltářích a my vyznáváme totéž, co Mistr Jan:

hle, Krev Kristova! Není to už krev prolitá popravčími jako kdysi na Golgotě. Je to posvěcené Víno, dar Krve, bez níž není Život. Bez níž umírá duchovně tělo i duše. Židé se hádali, jak je to možné (Jan 6,52), my jsme zase staletí rozumovali o transsubstanciaci“. Nebyl v nás kousek smyslu pro všemohoucnost Lásky, pro mystiku, poezii a kouzlo Kristova sebedarování. Koncil řekl: začněte s Kalichem! My jsme začali, ale nepokračujeme. Proto mám radost z těch, kteří si Kalich přejí. (Mohu jim jej nabídnout až do konce obřadu.)

........................................................................................................ Jan Rybář

Jde o život!

     Ano, ale jde o život věčný! – Řekl mi kdosi: pořád rozebíráte tu eucharistii, že je to Ježíšův tělesný dotek, že posvěcený Chléb se vydává pro nás denně jako strava ducha, že Krev se prolévá z našich kalichů jako Víno radosti z Těla oslaveného do Těla mystického atd. Ale mezitím se ve světě dějí hrozné věci: Evropa je ve zmatku a to vás nezajímá? Odpověděl jsem: Evropě už nikdo nepomůže. Otočila se zády ke Kristu. Musíme jednat sami. Když r. 1938 selhalo Společenství národů, Velká i Malá Dohoda, začali lidé jednat sami. Otec nakoupil plynové masky, podepřel strop sklepa bukovými

kmínky, připravil zásobu konzerv atd. (V tom sklepě jsme pak po 3 týdny bojů o Brno seděli). Evropa selhala a tak musíme jednat sami. Proto vám radím jak. Jak si uchovat holý život, a to život věčný. Odkud vzít sílu, důvěru a naději. Jak ani dnes neztratit radost. A to všechno můžeme jen jako Kristovci, sami uprostřed zmateného stáda. (Křesťané rovněž kdysi takto přežili rozpad Římské říše). Žije se dál, i když jako ve Sklepě. Ten je bezpečný a my přežijeme.

........................................................................................................ Jan Rybář

Za lepším životem

     V dobách protektorátu, kdy nám Hitler odměřil stravu dle potravinových lístků, mně maminka vyprávěla, že za 1. světové války viděla zoufalé ženy, které vzaly útokem sklady mouky a brambor, aby nasytily hladové děti. A tak se divím, že desetitisíce imigrantů z Asie i Afriky, kteří zaplavili Evropu, nezaútočí na supermarkety a přepychové hotely. Vždyť oni u nás hledají lepší život! Táta Vladimíra Menšíka odešel kdysi se svými bratry do Francie také za lepším životem. Stejně tak tisíce

Slováků do Ameriky. Můj otec chtěl, abych studoval a měl lepší život než on. Lepší život dodnes slibují všichni politikové. To je touha mladých. Jenže – co nám dnes v Evropě k tomu chybí?

     Ale chybí! Lepší život nepřinese jen špičková technika, fast-food, cestování či zábava. Není nutná jen civilizace prostředí, leč i civilizace nitra. Ta pokulhává staletí vzad. Ne žaludek, avšak duše člověka má hlad. Třetina národa pojídá psychofarmaka! Naši předkové znali pokrm, který živí lidskou duši. (Jan 6, 32-58). Zástup, který půjde tento rok 17.10. Brnem za monstrancí, ať to připomene.

........................................................................................................ Jan Rybář