Boží spravedlnosti a to je u mnoha lidí dodnes. I v kancionálu máte napsáno, že Bůh je nejvýš spravedlivý. Prostě spravedlnost, to je to hlavní. A to nám zavírá cestu

k Boží lásce, protože spravedlnost počítá s rovnoměrným rozdělováním všeho. A už takové desetileté dítě mi řekne, že to není pravda. Jeden žije dlouho, jeden žije krátce, jeden je zdravý, jeden je nemocný, jeden je bohatý, jeden je chudý. V rozvojových zemích dvě třetiny lidstva nemají co jíst. Jak to, že je Bůh spravedlivý?

Co by v kancionále mělo být napsáno? Kdyby tam napsali, že Bůh je nejvíce láskyplný, to taky není pravda. Ze stejného důvodu. Takže mnozí myslící lidé navrhují, aby tam napsali, Bůh je shovívavý. To je trpělivý až do nekonečna. Trpělivý.

Ale Starý zákon je zatížený tou spravedlností. Oni neznali nic jiného. Ve Starém zákoně je Bůh hrozný, Bůh přísný, Bůh Pán - třeba kdo se dotkne hory Sinaje, musí být ukamenován. Hory, ze které přinesl zákon Mojžíš… Ono to v tom Starém zákoně pro vyvolené taky probleskuje. Ve Starém zákoně máte také napsáno, i kdyby matka zapomněla na plod svého těla, já nikdy nezapomenu. To je úplný projev lásky, úžasné lásky. Ale to uniklo těm starozákonním, protože na to neměli. Když máte děti a budete jim vyprávět, jak je milujete, to nepomůže. Dítě to poznává ze skutků maminky, tatínka, babičky, nebo koho. Že ta láska tam je. Už to děcko to cítí. A já si myslím, že lidstvo je v pubertě. Ten puberťák si taky uvědomuje daleko více věcí, než v pěti letech.

My se taky modlíme v Anděl Páně, aby skrze jeho umučení a kříž jsme přišli ke slávě vzkříšení. A já vždycky říkám lidem, přemýšlejte. Jestli tedy bez vaší pomoci, skrze ten kříž a umučení Krista, budete spaseni. Vy budete spaseni skrze lásku ke Kristu, tak si to někdy tajně řekněte při té modlitbě tajně pro sebe. Poznali jsme andělské poselství… Ať nás naše láska k němu přivede ke slávě vzkříšení, protože to je podstatné. Samozřejmě, že ta láska je proto, že Kristus vzal na sebe lidský život, aby nám řekl, co chtěl říct a zaplatil za to životem. Tak proto ho máme rádi.

Jedny řádové sestry se modlí, že Kristova krev tiší Boží hněv. To je hrozná modlitba. A když jsem jim řekl, aby se to nemodlily, tak už o mě nechtějí ani slyšet. Ale vzpomeňte si na podobenství o marnotratném synu. To je obraz Otce, který nám přinesl Ježíš Kristus. A toto podobenství je v zásadě teologické. Tam kategoricky Kristus říká zprávu, jaký Bůh je. Starý zákon měl z Boha strach. Pohané ti přinášeli oběti z hrůzy. Ze strachu, že byly blesky, slunce, přívaly, pohromy, nemoci, hladomory. Oni chudáci nevěděli, kdo si s nimi hraje. Tak přinášeli oběti. Ale bylo to v dobré vůli.

Vy se modlíte, někteří breviář, máte tam žalmy. Tak se na to připravte, že to je všechno starozákonní. To je ta spravedlnost. A láska tam jenom sem tam probleskne. Protože tehdy to ještě lidé nedokázali tak pochopit. Tak jak to někteří dodnes nechápou. Dodnes máme taky lidi v církvi, kteří bazírují jenom na spravedlnosti. Máš dát Bohu to, co jemu patří. No, to je pravda. Ale Bůh chce právě tu lásku.

Můžete si jako pomůcku z Písma svatého třeba vzít podobenství o vinařích. Jeden člověk vysázel vinici atd. A potom

v určený čas poslal služebníka, aby vyzvedl podíl z výtěžku. To je krásné podobenství, ale smutné. Podívejte se, založil vinici a co chtěl? Víno. Podíl vína. Víno je v Bibli vždycky symbolem lásky. A tady je to krásné, že to Kristus říká. Jeho otec založil vinici, chtěl poslat služebníky a oni je popadli, zabili, zbili, vyhnali, nechtěli. Ale měl ještě svého milovaného syna. Toho k nim poslal naposledy. Myslel si: na mého syna budou mít ohled. A oni ho zabili.

Ale nás zajímá zase to podstatné. Proč tu vinici založil? Chtěl mít z ní podíl - víno je symbol lásky. Kristus je člověk a čeká na lidskou lásku, prosí o lidskou lásku. Teď je otázka, co dostává. Jestli se mu to vrací. Kristus nakonec říká, že vinici svěří jiným. Protože ti, kteří byli první, víme kdo to byl, ti první zklamali. Tak tu vinici svěřil jiným. To jsme my. Dodnes to podobenství platí a je krásné. Bůh chce něco od člověka - chce výtěžek.

I když vidíte Krista u té cizoložné ženy - "Běž, nehřeš". Jaký hněv Boží? Tam je milosrdenství, smilování, trpělivost. Ta žena hned nelitovala. To jí to trvalo jistě dlouho než si rozležela v hlavě, že vlastně ten člověk jí zachránil život tak moudře. Neřekl, nic jsi neudělala. Neřekl, nezhřešila jsi. Nic to neznamená.

Mně taky říkají ve zpovědnici - já jsem byl manželce nevěrný. To bývalo hlavně v lázních, v rekreačních místech. A říká - pane faráři, že to není moc nic takového hrozného. Tak jsem se poveselil. Jenom jednou jsem se s ní vyspal. Tak bych mu mohl říct, "Tak dobře. Jenom jednou, tak zaplať pánu, že jenom jednou. Že nemáte adresu té ženské v kapse. Že nemáte její telefon. To je dobrý znamení." Ale ne, musím říct málo platné, je to holé neštěstí. Ten člověk si musí uvědomit, že to je hřích. Nemůže si říkat, že se nic nestalo.

Ale nám jde o ten Boží hněv. Tak ta modlitba, že krev Kristova tiší Boží hněv, není dobrá. Ale prosím vás, komu se líbí, modlete se jí dál. Já vám to neberu. Protože každému dáváme, což jeho jest. A když někdo nemá na víc a jenom se bojí hněvu Božího, on taky bude spasený. Víte, co to je nedokonalá lítost? To je ono. Strach z Pána Boha. A to uznáváme, když má někdo strach. Nám říkali v klášteře - chlapci, jednou se dostanete do světa a možná úplně zapomenete na víru a na všechno možné. Ale aspoň někdy mějte strach. Strach z Pána Boha, to je ten poslední plůtek před propastí. A možná plot. Ale není to dobré, až k tomu poslednímu plotu před propastí chodit.

My chceme, aby byl člověk na úrovni. Aby ten vztah k Absolutnu měl na úrovni. A ne na takové ubohé úrovni, že má jenom strach o spasení své duše. My se máme těšit, co nám Bůh připravil. Máme na to být zvědaví. Máme na to dychtivě čekat. Poněvadž to bude náš věčný úděl. Ten úděl pozemský známe. Ale ten věčný neznáme. A máme věřit, že to bude na věky.

Ty starozákonní názory máme dodnes. Někdo mi třeba řekne - jak to, že na mě Bůh seslal tuto nemoc? Proč ne všem? Proč jenom mně? Proč se to stalo mně? To je ta starozákonní spravedlnost. A to je v nás tak zažrané, že to potlačuje pravý vztah k Bohu.

Jsou také špatní učitelé duchovního života, kteří například říkají, že Pán Bůh nás řídí na každém kroku. Všechno je Boží vůle. Že někdo vletí autem do příkopu a zabije se. Jeden se zachrání a oslavuje Pána Boha, že Pán ho vytrhl z velikého nebezpečí, a co ostatní? Za války spadly bomby a rozbily v Brně celou ulici Údolní. Jenom klášter zůstal stát a sestřičky se radovaly. A pan biskup Kupka říká, prosím vás, modlete se za ty rodiny, které to postihlo v této ulici a nevyzvánějte s radostí, že jste tady zůstaly.

Musíme být opatrní. Jak jsou řízeny naše osudy, to je tajemství, to si nechme až na věčnosti. Pak se to dozvíme, pak se to všechno odhalí, to tajemství. Teď máme jeden úkol, jak říkal můj patron křestní, farář Arský: “Miluj! Hotovo, to je tvůj úkol! Miluj a modli se, nic jiného nemáš na světě co dělat!“

Jestli zametáš nebo nezametáš, jestli jsi zdravý nebo nemocný, jestli jsi bohatý nebo chudý, to je druhotné. Musíš mít sílu k tomu to všechno překonat. (No, ono se to lehce říká. Já jsem také měl v životě chvíli, kdy jsem chtěl dát hlavu na koleje. Málo platné, byla to slabá chvíle. Kdysi dávno. Zaplať Pánbůh jsem na to jen pomyslel.)

Takže na kříži byla boží spravedlnost uspokojena. Prosím vás, řekněte mi, chtěl Bůh, aby lidé Krista přijali, milovali, oslavili, nebo aby ho popravili? Co si myslíte, co chtěl Bůh? To je důležité vědět. Protože jsou i takové modlitby, kdy Bůh si přál, aby Kristus vykrvácel za nás. „Aby byla boží spravedlnost uspokojena.“ Musíme přemýšlet, dnes už to nejde jen papouškovat. Musíme to mít zdůvodněno. Když přijde dítě, vnouče za námi, tak člověk musí vysvětlit, jak to je. Říci podívej se, tady je dlouhá cesta historie, a člověk dorůstá, poznává. (Ještě před 80 lety tady u nás, přivedl tatínek syna a řekl těm lidem, tady ti se dva vezmou. My máme to, vy máte to, dáme to dohromady. A oni se vzali, a žili poctivě celý život, a oni se naučili mít rádi. Byli tak pokorní, že ten chlapec si vzal to děvče, když si to rodiče přáli. Ale ty doby jsou dávno pryč.)

Nebo velmi často je - Kristus vzal za nás na sebe Boží trest. Ty jsi zhřešil, ty jsi zasluhoval smrt. Co to je, že Kristus vzal na sebe za nás trest. Kdo nás chtěl trestat? Vzpomeňte si na cizoložnou ženu. Vzpomeňte na marnotratného syna. Kdo tam chtěl trestat koho? No vůbec nikoho. Naopak, ta ženská tam neřekla ani slovo lítosti, všimněte si. Ta tam stála jak dřevo plna strachu. A ten marnotratný syn - pozor - žádný kajícník. Kdyby měl peníze na jídlo, myslíte, že by se vrátil? Proč se vrátil? Byl u prasat a neměl ani to s odpuštěním žrádlo pro prasata. Žádný kajícník. Kdepak! Kdyby měl, nevrátí se. To je dnešní svět, má všechno. Nevrátí se k Bohu, poněvadž má všechno. (Vrátí se brzo, počkejte. Až nebude mít všeho.)

Vzal na sebe Boží trest. To znamená trest jeho Otce, který na nás dopadá. To je zase starozákonní. A to už máme i u apoštola Pavla. Protože Pavel byl Žid a Židé měli běžně oběti za hřích. To nebyl beránek. Beránek byl oběť lásky. Dar Bohu. Ale třeba kozel, nebo taková zvířata nepěkná - to byly oběti za hříchy. Složili jednou za rok ruce na kozla a vyhnali ho do pouště. A řekli, všechny hříchy na toho kozla klademe. Jak ti lidé chudáci chtěli být očištěni. Oni věděli, že hřeší. A hrozné je, že dneska lidé nevědí, že hřeší. Dnes to nevědí. Oni už ani neví, co to je hřích.

Tehdy to věděli, aspoň na toho kozla hříchy kladli. I ti první křesťané ze židovství to tak ještě viděli - ne kozel, ne býček, ale tady Kristus. Na toho jsme to složili všechno. My jsme zasluhovali smrt, ale on to vzal za nás. To je to samé. To je tenor mnoha protestantských teologií dodnes. Příčinou jsou moje hříchy. To zase kazatelé ty lidi trošku chtěli vést

k lítosti. Tak jim říkali, ty jsi ukřižoval Krista, tvé hříchy, pro ten tvůj hřích musel na kříž a tak dále. V jednom kázání jsem slyšel - před Bohem jsme úplně ztracení a zasloužíme jenom peklo. Tak bychom patřili všichni alespoň na Mírov nebo do Valdic. Tak pro pána krále, co jsme udělali, že si zasloužíme smrt? Vidíte, jak se to přehání?

A kvůli tomuto, že se toto učili bohoslovci, musel kardinál Vlk vyštípat to staré vedení fakulty. Já vám přečtu jednoho profesora fakulty (Pokorný), co ještě nedávno se učili bohoslovci: "Hřích se valí světem od počátku. Kdo může ten příval hříchu zastavit? Jenom Ježíš Kristus, protože je Bůh. Jeho činy mají hodnotu nekonečnou. Bylo třeba, aby se učinilo zadost spravedlnosti, (Už jsme zpátky v židovství a ve středověku a starověku.) která s naprostou rozhodností vyžaduje to, co člověk není schopen. (Zadostiučinění. Kdo může zadostiučinění podat? Jenom ten, kdo je sám Bůh. Nesmírnost provinění nespočívá ve velikosti špatného činu, když třeba někomu dám po hubě, ale z rozdílu mezi urážejícím a uráženým. Bůh je ten urážený. Když někomu dám pár facek, tak urážím pána Boha, protože to je jeho tvor.) Člověk tuto překážku nemůže odstranit, proto za nás zaplatil Kristus svou obětí". Ale sám, pan profesor říkal, že tato úvaha se nám zdá příliš strohá, ba krutá. I on to cítil. A jiné citáty z jeho přednášky. „Bůh soudil svého syna za nás, za hříšníky“. (Vzpomeňte marnotratného syna. Jaký tam soud byl nad ním. Jaký je ten Bůh. A teď ten Bůh Starého zákona, vidíte), nebo „Bůh nemůže strpět hřích. Ve svatém hněvu musí trestat ať je kdekoli a u kohokoli. Musí trestat každý hřích. Kristus vzal na sebe vinu ztracených lidí, a tak Boží soud postihl jeho.“

Vážení, Krista postihl soud Farizeů, zákoníků, velekněží. Piláta. Ale aby nás tady přivedl pan profesor Pokorný k jakémusi kajícímu skutku, tak nás tady nabádá, že Kristus vzal na sebe ten Boží soud. Odnesl to za nás. To je ta zástupná oběť. Na kříži byla Boží spravedlnost naprosto uspokojena. Představte si tu hrůzu. Velký pátek, poprava Krista, je největší ostuda lidstva na věky. Pamatujte si to. Největší ostuda lidstva v celých dějinách je odmítnutí Syna Božího. Vždyť to je hrozné. A on tady říká, že na kříži byla Boží spravedlnost naprosto uspokojena. To jsou hrozné věci. Ani neví, co mluví. Ale tohle to byla náplň teologie, která tam tehdy panovala na fakultě. Proto kardinál silou moci ty profesory musel dostat pryč. A oni nechtěli. Protože na akademické půdě tam neplatí nějaký vyhazov. Tam rozhoduje senát té fakulty. A oni byli všichni spřaženi za dob soudruhů.

Abyste tomu rozuměli proč tam byl takový boj na fakultě. Protože se učili, že „nepokřtěné dítě nikdy Boží tváře neuvidí“. A tak dále. No a to už je opravdu středověk a 90% kněží se toto učilo. „Na kříži se uspokojila Boží spravedlnost“. Představte si to. Komu se to líbí, prosím vás, tak to vyznávejte. Ale není to důstojné Boha. Protože my víme, co Bůh je. Bůh není spravedlnost. Bůh je jenom jedno jediné, a to je láska. Nic jiného neumí Pán Bůh. Nic. A proto je bezmocný. Proto když řekneme, že má všemohoucnost lásky, jinými slovy říkáme, čeká. Čeká, co z té vinice přijde. Jaký užitek ta vinice přinese.

V dobách prvních křesťanů, když přišli do Říma, tak šli k těm nejubožejším. Bohatí patriciové evangelium neposlouchali. První křesťané šli k Židům a potom k těm ubožákům, kteří většinou byli otroci. Dvě třetiny Říma byli otroci. To znamená naprosto nesvéprávní lidé, kteří neměli cenu ani jednoho zvířete. Apoštol Pavel jim právě vysvětloval, že křesťanství se podobá tomu, co se může stát s otrokem. Někdo přijde, zaplatí za něho dva tisíce sesterciů a řekne: Pánové, teď mu dejte svobodu. Já jsem vám zaplatil a ten otrok je propuštěnec. A je svobodný. Otroci to rádi slyšeli, protože to byla jejich touha. Kdyby někdo za ně zaplatil, tak mohli být svobodní. Nevím, jak často se to stávalo. Ale bylo to možné, aby v Římě někdo vykoupil otroka. Apoštol Pavel na to navázal a říká, že Kristus nás vykoupil z otroctví ďáblova. Chápete to přirovnání? To byla pomůcka. To nebyla pravda, ale pomůcka, podle které vysvětlovali, co to je, být osvobozen od hříchů. To je tak, jako když tebe někdo vysvobodí z otrockého jha a jsi svobodný. Takže k té svobodě nás Kristus vede. To byla pomůcka v té době.

 Ale my to musíme chápat tak, že do ďáblova otroctví může někdo upadnout i dnes, ale z vlastní vůle. Nesmíme to zaměňovat, že jsme všichni upadli do rukou ďábla. To je ten dlužní úpis. Až budete slyšet na bílou sobotu: Zrušil dlužní úpis. Žádný dlužní úpis neexistuje. (To je ta nauka Augustinova z třetího století, nebo čtvrtého století, že my všichni jsme byli v područí ďábla.) Existuje tvůj dlužní úpis. Když se upíšeš ďáblu a žiješ darebně, no tak potom je možnost, že tě Kristus vysvobodí, když v něho uvěříš. Tak abyste viděli, odkud povstalo slovo vykoupení, to už dnes nikomu nic neříká, protože tam se jedná o vykoupení z otroctví.

Dneska děti, když slyší vykoupení, tak si mají představu starého papíru. Vykupuje se papír, vykupují se flašky a tak dále. Je potřebné říkat lidem, že Bůh nás vede k povýšení a k oslavení. To je to pravé. Ale spasení – podle dětí to jsou ovečky a pasou se. Všechno mají docela jinak už než my. Proč my to papouškujeme 2000 let pořád stejně. Na úkor Boží lásky poněvadž tím mateme lidi.

Středověk měl jinou pomůcku. Když urazil člověk hraběte na panství třeba, nebo hrabě urazil krále, tak ho nemohl pozvat na souboj, nemohl to ničím zahladit. Protože to byla urážka, která nešla smýt. To byl rozdíl stavu. Ve středověku uvažovali takhle: Bůh je nekonečný, ne kníže, ne hrabě, ne císař. Ale ty jsi ho urazil a ty jsi nula. A to Kristus vyrovnává, On může, protože on je na úrovni boží. Takhle to vysvětlovali středověkému člověku. Ale už to tak nejde vysvětlovat dnes. My pomůcku, kterou měl Pavel (jsi vysvobozen z otroctví), pomůcku, kterou měl středověk, (ty jsi urazil nekonečný majestát), to už nepotřebujeme dnes. Protože jsme se vrátili k tomu krásnému, jednoduchému vysvětlení marnotratného syna. Poznali jsme, že u Boha spravedlnost je potlačena láskou. Láska je jako moře, ta smete všechno. Takže nemůžeme pořád říkat, že Bůh je spravedlivý a nejvíc láskyplný. To nesedí, protože když má někdo lásku, tak odpouští zadarmo. To je ten marnotratný syn.

Bůh nechce zadostiučinění spravedlnosti. On chce, aby se hříšník obrátil. Vzpomeňte si na podobenství o zatoulané ovečce, když ji pastýř najde. Kdybych tu ovečku našel já, tak ji napřed seřežu řemenem a pak řeknu a hajdy, přede mnou. A tam je psáno, co? Vzal ji s láskou na ramena. To evangelium je tak jednoduché a my nepotřebujeme žádné pomůcky, ani vysvobození z otroctví, ani vyrovnání té nedostatečnosti vzdálenosti od úžasného božského majestátu. Bůh odpouští naprosto zadarmo. Zadarmo, naprosto zdarma, protože nás Bůh má rád. Podívejte se, list k Efesanům. Bůh nás zahrnul všemi možnými duchovními dary. Protože jsme spojeni s Kristem. Kvůli Kristu si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom před ním byli svatí a neposkvrnění. V lásce ze svého svobodného rozhodnutí nás předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista.