Mobirise

Postní obnova P. Jana Rybáře

Přednesená v Marianu, Jánské lázně                                rok  2010


Volně přepsala Věra Horníčková


1. PŘEDNÁŠKA

Máme mluvit o Kristově utrpení. Ale zdá se mi, že o něm mluvíme až příliš. V kancionálu je napsáno, proč Kristus přišel: „Kristus přišel, aby nás svou smrtí na kříži vykoupil.“ Nevím, jak tomu rozumí třeba mladí dnešního světa, kteří o víře nic nevědí. Dá se to říct také jinak: „Kristus přišel, aby nám přinesl obraz Boha a stálo ho to život..“ To je možná srozumitelnější. Boha nikdo nikdy neviděl a nevíme o něm nic. A najednou přichází Ježíš a říká “ Kdo vidí mě vidí otce“.

Co je důležitější, Kristův život nebo smrt? To je taková provokativní otázka. Co je pro nás důležitější? Kristova smrt? Takže by stačilo, aby přišel a umřel? Tak je to přece napsáno v kancionálu „Kristus přišel, aby nás svou smrtí na kříži vykoupil“. Názor dominikánské školy je, že Kristus by nepřišel, kdyby lidstvo nezhřešilo. Druhá škola, františkánská, říká, že Kristus by přišel za každých okolností. Protože jinak bychom o Bohu nic nevěděli.

Východní církev od počátku víc myslí na Krista, který přinesl Boží obraz. Biskupové pravoslavní, řeckokatoličtí, arménští ti nenosí kříž, ti nosí medailonku panny Marie, to je její charakteristika. Protože na svátek Zvěstování Páně to všechno začalo.

Nemůžeme říkat, co je důležitější, jestli Kristův život nebo jeho smrt. Je potřeba to skloubit - smrt patří k životu. Je důležité, že Ježíš přišel a stal se člověkem a smrt je potvrzením jeho života. Tak jako naše smrt bude součástí našeho života. Už teď na sobě cítíme, aspoň my staří, všelijaké takové klepání, jak se ta smrt pomalu hlásí a bere nám sílu, bere nám energii a docela nás straší.

Máme tedy dva přístupy. Podle prvního přístupu Kristus přišel, aby nás svou smrtí na kříži vykoupil. Apoštol Pavel říká, že Kristus přišel, aby zemřel za bezbožníky. A nebo na jiném místě, říká, byli jsme s Bohem usmíření smrtí jeho syna. Ale kdo se potřeboval usmířit? Bůh s námi nebo my s Bohem? To je další otázka. Apoštol Pavel vlastně pořád mluví jenom o hříchu. Když mluví o vině za hřích a o nápravě nebo zadostiučinění. Apoštol Petr ve svém druhém listu o apoštolu Pavlovi říká, že Pavel má velikou moudrost, kterou dostal. Ale jsou tam místa, kterým není snadno porozumět. A lidé nevědomí a nestálí to překrucují. Je také možnost, že to špatně pochopí.

Když se mluví o smíření s Bohem, vypadá to, jako by se Bůh urazil a čeká, že ho nějak vyprovokujeme ke smíření. Ale naopak, my se potřebujeme smířit s Bohem. A víte proč? Jsou zemětřesení, denně umírají tisíce dětí hlady, jsou války, byla Osvětim. Je tolik hrůz v lidských dějinách a to vede lidi k otázce, jak to může Bůh dopustit?

Stane se, že máte dítě, které onemocní a umře. A rodiče se potom mohou ptát, Jak je to možné? Jaký je ten Bůh? Proč je k němu tak tvrdá cesta a proč je tady zlo? Proč je tady Ďábel, který pracuje? Proč jsou tady lidé hříšní a špatní?

Proč je ta cesta tak tvrdá? Protože Kristus sám říká, je to cesta strmá a příkrá. A brána, kterou vcházíme, je úzká, to spíš projde velbloud uchem jehly… A také říká, kdo chce jít za mnou, vezmi na sebe kříž. A to řekl v době, kdy slovo kříž se nikdo ani neodvážil vyslovit. To bylo popravčí dřevo. To bylo potupné dřevo, protože římský občan nikdy na kříži neskončil, jenom zločinci, kteří nebyli Římané. A Kristus po nás žádá takovou věc. A říká: „Není učedník nad mistra. Kdo chce za mnou přijít, vezmi ten život na sebe“.

A to je to naše smíření s Bohem. My se musíme smířit s tím, že Bůh takový svět založil, že my v takovém světě žijeme, ve světě plném otázek, na něž sami neumíme často odpovědět. A máme tu odpověď hledat především v Písmu svatém, zvlášť Nového zákona. Například v podobenství o cizoložné ženě, kdy farizeové přitáhli před Krista ženu dopadenou v hříchu. Já mám strach, že mě taky najednou popadne smrt a dopraví mě proti mé vůli před Kristův soud. To se nám může stát. Ani farizeové, ani policie, ale smrt nás tam najednou rychle dopraví proti naší vůli. Zvedněte ruku, kdo by chtěl zítra umřít? My nechceme ke Kristu, my se ho bojíme, je nám tady dobře na této zemi. My budeme přivlečeni před Boží soud taky násilím a teď je otázka, v jaké chvíli to bude, jestli to bude ve chvíli pozitivní ve chvíli naši duchovní aktivity, nebo jestli to bude ve chvíli nějakého hříchu nebo prázdnoty. To už nechme pro vlastní zpytování svědomí.

A jak Kristus mluví k té cizoložné ženě? Napřed ji nechává vydechnout a ty její soudce taky a pak jim říká, “Kdo je bez hříchu hoď po ní kamenem“. On neříká, že nic neudělala, že to je maličkost. To Pán Ježíš neříká. A nakonec jí řekne: „Jdi a už nehřeš“. Tak jednoduše odbude ten její hřích, který byl těžký.

V roce 1965 byla v Haagu konference trestních právníků z celého světa. Tam poradili státům, které ještě měly ve svém trestním právu nevěru jako zločin, který se trestal pokutou nebo někde vězením, aby to už vypustili z trestního zákoníku. Protože už je toho tolik, že by se tím soudy zadusily. Oni neřekli, že to není hřích, že to není zločin, ale řekli, nemáme na to čas. Už to nelze projednávat. A Kristus taky neříká té ženě, že to nic není. Nebagatelizuje to. Říká jí „Jdi a už nehřeš“. Kristus vždycky mluví zajímavě jednoduše a pochopí to i prostý člověk a pochopí to i intelektuál.

Jinde Kristus říká s nebeským královstvím je to jako s králem, který vystrojil svému synovi svatbu. To je přece pozitivní, ne smrt, kříž, hřích. Ale svatba - oslavení člověka. Protože on poslal služebníky, aby svolali pozvané na svatbu. To jsme my, my jsme pozvaní na svatbu. To je přece pozitivní a krásné. Poslal služebníky, aby svolali pozvané, ale oni nechtěli přijít. Tam už začíná ten vzdor a hřích. Jak to znáte už ze Starého zákona, tam začíná odpor vůči Bohu. Tam už začíná být člověk svévolníkem. Má svou vůli, tvrdou hlavu. To Kristovo přirovnání je velice jednoduché. Bůh dává svému Synu nás - lidstvo jako nevěstu. Kristus sám přece řekl, že je ženich. Říká židům, dokud je ženich s apoštoly, tak se nemají postit. To je chvíle radosti. My máme taky žít v radosti, vždyť patříme mezi ty pozvané. Já bych chtěl zdůraznit, abyste vnímali to pozitivní. Protože my myslíme pořád jenom na hříchy na odpor vůči Bohu.

Co myslíte věděl Bůh, když plánoval stvoření, jak to dopadne? Já myslím, že věděl. A proč to tedy podnikal? Nad tím se můžeme zamyslet. Různá zbožná zjevení ukazují, že do pekla se řítí duše tak, jako když padá hustý sníh. Že bude v záhubě víc lidí než v radosti. Ale to já popírám, protože Pán Ježíš říká, že to budou žně, a když jsou to žně, tak to nemůže být ztrátové. To nás naplňuje velikou důvěrou. Proto chci zdůrazňovat to pozitivní, že Bůh stvořil člověka, aby mu něco nabídl.

Ve starých katechismech se 500 let psalo, že Bůh učinil člověka „aby Bohu člověk sloužil, úctu vzdával a za to navěky spasen byl“. A my to můžeme říct tak, jak říká Pán Ježíš jedním slovem, že je to svatba. My jsme pozvaní, ale ne k panu prezidentovi nebo nějakému královskému princi. My jsme pozvaní do absolutní společnosti, kterou sice nechápeme, ale v Kristu ji pochopíme. Do té nejvyšší společnosti jsme pozvaní.

Když se křtí dítě, mažeme ho křižmem. To je balzám smíchaný s olivovým olejem. Tím se od pradávna až po dnes mažou králové, kteří nastupují na trůn. Je to symbol ušlechtilosti. A to my děláme každému dítěti, protože to každé dítě bude s Kristem kralovat. To je nádherné. To je to pozitivní, že Bůh nás stvořil k tomu, aby nás oslavil. My na to zapomínáme. Stále slyšíme o spasení, vykoupení, smíření. Ale musíme připomínat, že jsme vybraní a vyvolení k oslavení, a to stojí za to. To je první důvod stvoření člověka. První důvod stvoření je naše oslava. My máme skončit na trůně Božím. Pán Ježíš říká „budou kralovat na věčné věky“. To je něco krásného, protože máme skončit v tom pohledu, z jakého se Bůh raduje.

Nám zatím stačí k radosti ze života, když svítí slunce, máme co jíst, máme oblečení, když nás děti poslouchají, nebo máme kde bydlet. To všechno je krásné a dobré. To jsou přirozené dary, ale my křesťané víme o darech, které jsou nade všechno. A proto když je dobrý křesťan, tak se sám přihlásí do domova důchodců, aby neotravoval rodinu. Opustí svůj majetek, všechno poručí Pánu Bohu. Dokáže opustit to krásné prostředí, které si vybudoval, když vidí, že už to jinak nejde a nepláče nad tím. Udělá to s chutí, protože ví, že je křesťan a že se umí všeho vzdát a obětovat to. Co je to oběť? Radostné sebedarování.

Zvykněme si myslet na to pozitivní. Jsme stvořeni k oslavě Boží. A k oslavě své. Bůh nás chce oslavit, protože nás stvořil pro sebe. A on nezná jiné vztahy než láskyplné vztahy. A jestliže říkáme něco o všemohoucnosti Boží, tak tam se jedná pouze o všemohoucnost lásky. A když si to vezmete poctivě, tak všemohoucnost lásky rovná se bezmocnosti. Všemohoucnost lásky spočívá v tom, že pro ty, které máte rádi, děláte všechno do posledního dechu. Ale jste bezmocní, když čekáte odměnu, když čekáte pozornost, když čekáte nějakou lásku zpátky.

Uvažujme o té oslavě. Co se s námi stane? Jak je to v plánu Božím? A stojí to za to i přes riziko hrůz, kterými v lidských dějinách lidstvo prochází. A Bůh věděl, kolik lidí to odmítne. Teď je otázka, jestli tu oslavu odmítají vědouce, co je čeká? Vědouce, co to vlastně je, nebo nevědouce, protože mnozí odmítají Boha, který neexistuje, odmítají obraz Boží, který si sami vytvořili, nebo který někdo zkreslil. A to jsme často my kněží, kteří zkreslujeme Boží obraz, nebo my věřící sami jim ten obraz Boží kazíme. Proto je to cenné, že Kristus přišel, aby nám přinesl obraz Boží, jaký je, protože tam už částečně vidíme, k čemu velikému jsme stvořeni.

Různá vyjádření zkreslují Boží obraz. Tak třeba v jedné Křížové cestě se říká, že křížem nám Kristus otevřel nebe. A kdo to nebe zavřel? To je někdo, kdo nás nemá rád. No ale Ďábel přece nemá klíče od nebe. Nikdo to nezavřel. Ale my jsme si to zavřeli přesvědčením, že u toho Božího království stojí anděl s plamenným mečem. Vzpomeňte na Starý zákon. Vyhnal je z ráje. A ještě tam dal anděla. Co tehdy lidé prožívali? Toužili po krásném životě. A ten krásný život není. Tak tady přijali tuto tezi. O tom, že Bůh zavřel Boží království hříchem člověka, a ještě tam dal anděla, aby tam nikdo nemohl vstoupit.

My v tom kancionále papouškujeme tisíc let. Kristus přišel, aby nás svou smrtí na kříži vykoupil. Nikdo o tom nepřemýšlí. Je tam - Bůh je nejvíc spravedlivý - nikdo o tom nepřemýšlí. My prostě pořád nepřemýšlíme. Neklademe si otázky, nezápasíme o to. A jakmile někdo o něco nezápasí, tak je to vedle. Protože pak se spokojí s málem. Pak se spokojí s tím, že vyznává, co svatá církev učí. A nezajímá ho, co učí. A on z toho má ale žít, z toho učení. Pak tam slyšíte na křížových cestách - Křížem nás vytrhl z moci nepřítele. A kdo nás tomu nepříteli podrobil? My sami? Nebo celé lidstvo? To jsou ty otázky, které dnes, když mladý člověk přijde do kostela a nic neví, tak ho to zaujme. Co to říkáme? Vy to uslyšíte taky na Bílou sobotu. Tam je krásný zpěv sv. Augustína. A tam je taky - zrušil dlužní úpis dávného hříchu. Co to je dlužní úpis? A kdo ho vystavil? A co tam bylo? A kdo ho může rušit? Jenom Kristova krev? To je básnické vyjadřování, mystické vyjadřování, starozákonní. Zbožné vyjadřování, aby nás kazatel donutil k lítosti.

Starozákonní, protože předpovědi Izajáše a Jeremiáše o Kristu, tam jsou ty předpovědi - za naše hříchy trpěl, krev jeho a tak dále. A to jsou obrazy toho proroka. My to nechápeme, co on viděl. On za to chudák nemůže, ale to bylo v něm všecko. A tam je to lidstvo zastoupené člověkem, Adamem, nebo chcete-li Evou. To jsou taková paradigmata, která nese každá ta postava. Každý z nás je Adam, každý z nás je Eva. To jsou charakteristiky. A Starý zákon právě myslel na tu spravedlnost.

Tak to poznávaly prastaré národy. Brali to jako tresty. V době, když byl Abraham, Mojžíš - v té době nemysleli na žádné Boží království, kdysi, kdesi, ale v přítomném okamžiku. Kdo byl bohatý, kdo měl děti, zdraví a majetek, toho Bůh vyznamenával. Takový obraz měli. To byl pohled věřícího člověka na ten zavřený ráj a na toho anděla s plamenným mečem. Tak si to tak vykládali, jako si buddhisté dnes vykládají těžký život tím, že hřešili v minulém životě. Ale my musíme vidět ten postup od primitivního člověka, který tušil, odkud se vzalo zlo na světě a nebral to na lehkou váhu. Proto jsme potřebovali Krista, aby přinesl zprávu, jak to vlastně je.

Mobirise

2. PŘEDNÁŠKA

Když byl Jan Pavel II v Indii, tak říkal, „Já vám závidím toho Gándhího. Protože v dějinách Evropy takový člověk nebyl, aby bez jediného výstřelu, bez jediné zbraně, dokázal osvobodit miliony Indů od anglické nadvlády.“ Papež věděl, že Gándhí denně četl 

 Evangelium, hlavně pátou kapitolu Mt (blahoslavenství) uměl nazpaměť,

Druhý takový případ, na který upozornil Jan Pavel II v Americe je Martin Luther King. Ten beze zbraně, jedině autoritou důvěry, kterou v něj černoši měli, zabránil krveprolití. Černoši tehdy nesměli jezdit vlakem, autobusem, všechno muselo být pro černé extra. A on to dokázal změnit. A vidíte, dnes je tam černý prezident. Na tom má Luther King zásluhu. Protože bez jakýchkoli zbraní lidi povznesl na jistou úroveň. Oni mu věřili.

V Africe papež Jan Pavel II vyzvedl Charles de Foucaulta. To byl důstojník francouzské armády, který přišel k Tuaregům, nejzaostalejším arabským obyvatelům.

Papež je přirovnal ke Kristu. Proč to ti lidé dělali? Co chtěl Gandhi? Co chtěl King? Co chtěl Foucault? A další, například zakladatel skautů? Povznést lidi na jistou úroveň. Povznést národ, aby nikomu neotročil. Oni přišli, aby někomu dali úroveň. A jak to skončilo? Gandhi skončil rukou vraha - vlastního člověka. Ne nějaký Angličan, ale Ind. Kdo zabil Kinga? Černoch. A kdo pak zabil Foucaulta? Tuareg. Čili ti lidi, ke kterým přišli, někdo z nich vždycky odpravil tyto lidi.

A Kristus přišel také, aby povznesl úroveň lidstva. On nepřinesl jenom osvobození od nějakého okupanta, jako byla Anglie v Indii. On nepřišel jenom proto, aby zbavil lidi rasové nesnášenlivosti. On nepřišel jenom proto, aby naučil lidi slušnému životu. On přišel proto, aby nás uvědomil o našem poslání. Všechny, celé lidstvo. To byl jeho úkol, to byla jeho povinnost. A za to umřel. Rozumíte tomu? Ne proto, „že Bůh se rozhněval a krev Kristova umyla naše hříchy“. Přišel proto, aby nám ukázal směr našeho života. Aby nám na sobě ukázal, jaký je Bůh.

Těm lidem šlo o povznesení a dopadli špatně. Nevděk a ztráta života. U Krista je to stejné. On nepřinesl jenom něco málo, on přinesl totální směr lidstva. Cíl všeho lidstva. „Už před stvořením světa nás vyvolil, abychom byli svatí a neposkvrnění. Ze svého svobodného rozhodnutí nás předurčil, abychom byli přijatí za jeho děti skrze Ježíše Krista.“ To je to největší povznesení. My jsme děti skrze Krista. Nejsme děti adoptivní, to znamená vedle Krista. Ale nakolik je kdo spojen s Kristem, natolik je vlastní Boží dítě. To říká dnešní katolická teologie. Proto já jsem katolík, protože toto nikde v žádné teologii, v žádné církvi nenajdete. To si nikdo neosmělí říct, že nakolik jsme spojeni s Kristem, natolik jsme vlastní Boží děti. Protože na věčnosti, tam budeme totálně v Kristu. Naprosto. Budeme tam doma. Budeme tam jako druhá Božská osoba v Kristu. Je to velké tajemství, ale važme si toho tajemství, co nám říká církev. Protože to se týká také našeho těla. My umřeme, ale už teď nežiju já. Žije ve mně Kristus. Takže já jenom odložím to tělo, ale žiju dál

v Kristu. V tom jeho tajemném těle.

Co je to Eucharistie? Kristus přijímá do svého proměněného, oslaveného těla trochu toho vína nebo ten chlebíček. Přijímá to do svého těla jako něco svého, aby se nás mohl dotknout. To je úžasné tajemství. Eucharistie - na první místě je stesk. Kristu je smutno. Stýská se mu. A proč se mu stýská? Po našem doteku. Jestli někoho máte rádi, tak vám nestačí vzpomínka na něho, nestačí vám telefon, ani nestačí třeba internet. Ale to je všechno málo. Musíte ho vidět živého. Člověk s tím, koho miluje, musí mít fyzický kontakt. Máte třeba dítě, které žije v Americe, chybí vám ten kontakt. No tak tam letíte a stojí to 20 tisíc, ale ten kontakt musíte mít. A Kristus jako člověk ten kontakt potřebuje. Jako člověk. A to je smysl Eucharistie. To je důležité.

Další, co Bůh chce, je pokrok lidstva. Když vzpomenete na pradávné lidi, homo pekinensis, homo erectus, kromaňonský... ti byli vlastně na úrovni zvířecí. A podívejte se, co Bůh dokáže, že tady máme dnes takovou úroveň. A Bůh s tím má úžasnou trpělivost. On má čas. Bůh dokáže povznést člověka na úžasnou úroveň. Nejenom duchovní, ale napřed tu tělesnou. Nejprve musí být ta tělesná úroveň. Proto když přišel Cyril a Metoděj, tak se zhrozili. Ti lidé nemají ani abecedu, ti lidé neumí číst, neumí psát, tak nemohli hlásat Evangelium. Museli napřed dát tomu člověku jistou úroveň. Proto naši misionáři všude zakládají nejprve školy. Církev to začala. V Evropě školství vystoupilo na nejvyšší úroveň, byla tu úžasná kultura ducha.

Bůh povznáší člověka od té ubohosti, když se narodíme. V životě matky začíná naše osobní evoluce. Člověk dospívá - dostane kulturu ducha a musí to doplnit kulturou lásky. Dnes už se mozek nevyvíjí dál, aby byl lepší a lepší, ne, ale dávají se mozky dohromady. Tomu se říká nueogeneze, že lidi dnes pracují v týmech. Ale musí nastat další geneze, to musí být geneze srdce. Nejen, že se dávají mozky dohromady a pracují na technickém a vědeckém pokroku, ale že je potřeba, aby se taky dala dohromady lidská srdce. A to nepůjde bez Krista. Tady není nikdo, kdo by dokázal lidi sjednotit tak konkrétně. Protože buddhismus je krásný, ale buddhismus končí tím, že člověk nemá žádné žádosti. Mniši mají misku a vyžebrají si na každý den jídlo, jinak se modlí a studují, nemají nic. Cíl buddhismu je, aby člověk byl oproštěn od vší žádostivosti, nic nechtěl.

Ale Kristus nechce, abychom měli nouzi a bídu. On nebyl žádný mnich, který nic neměl. On měl krásné šaty utkané a žil jako společenský člověk. Máme se oprostit od toho mít vilu někde u moře ve Španělsku, mít značkové zboží. Když má někdo pouze to, co je nutné k životu, tak se mu říká chudý. Boháč má věci navíc, peníze navíc, vily navíc, auta navíc a tak dále. Křesťanská víra nás vede k tomu, abychom neměli zbytečné žádosti, ale mám mít žádost po těch věcech, kterými sytíme svého ducha - poznávat věci podstatné a bytostné a to nejen věci, ale i vztahy. Protože Bůh stvořil člověka tak, že mu nestačí, co je konečné. Náš lidský duch má touhu po nekonečnu. A křesťanství mu dává možnost. Jsi vlastní dítě Boží. Mluvili jsme o tom, že jsme při křtu označeni křižmem, kterým se označovali vždy pouze královští panovníci. A my to děláme každému děťátku. A musíme si přitom uvědomit, že každé toto dítě je spolu s Kristem panující, vládnoucí. Vládnoucí nad čím? Zas nad těmi krásnými vztahy. To nás potom všechny spojuje.

Mobirise


3. PŘEDNÁŠKA

Chtěl jsem zdůraznit ten důvod, proč Bůh stvořil člověka - aby ho přivedl ke slávě, jakou má On sám. Je to klopotná a dlouhá cesta, a my ji často nechápeme, protože Starý zákon stavěl na 

Boží spravedlnosti a to je u mnoha lidí dodnes. I v kancionálu máte napsáno, že Bůh je nejvýš spravedlivý. Prostě spravedlnost, to je to hlavní. A to nám zavírá cestu

k Boží lásce, protože spravedlnost počítá s rovnoměrným rozdělováním všeho. A už takové desetileté dítě mi řekne, že to není pravda. Jeden žije dlouho, jeden žije krátce, jeden je zdravý, jeden je nemocný, jeden je bohatý, jeden je chudý. V rozvojových zemích dvě třetiny lidstva nemají co jíst. Jak to, že je Bůh spravedlivý?

Co by v kancionále mělo být napsáno? Kdyby tam napsali, že Bůh je nejvíce láskyplný, to taky není pravda. Ze stejného důvodu. Takže mnozí myslící lidé navrhují, aby tam napsali, Bůh je shovívavý. To je trpělivý až do nekonečna. Trpělivý.

Ale Starý zákon je zatížený tou spravedlností. Oni neznali nic jiného. Ve Starém zákoně je Bůh hrozný, Bůh přísný, Bůh Pán - třeba kdo se dotkne hory Sinaje, musí být ukamenován. Hory, ze které přinesl zákon Mojžíš… Ono to v tom Starém zákoně pro vyvolené taky probleskuje. Ve Starém zákoně máte také napsáno, i kdyby matka zapomněla na plod svého těla, já nikdy nezapomenu. To je úplný projev lásky, úžasné lásky. Ale to uniklo těm starozákonním, protože na to neměli. Když máte děti a budete jim vyprávět, jak je milujete, to nepomůže. Dítě to poznává ze skutků maminky, tatínka, babičky, nebo koho. Že ta láska tam je. Už to děcko to cítí. A já si myslím, že lidstvo je v pubertě. Ten puberťák si taky uvědomuje daleko více věcí, než v pěti letech.

My se taky modlíme v Anděl Páně, aby skrze jeho umučení a kříž jsme přišli ke slávě vzkříšení. A já vždycky říkám lidem, přemýšlejte. Jestli tedy bez vaší pomoci, skrze ten kříž a umučení Krista, budete spaseni. Vy budete spaseni skrze lásku ke Kristu, tak si to někdy tajně řekněte při té modlitbě tajně pro sebe. Poznali jsme andělské poselství… Ať nás naše láska k němu přivede ke slávě vzkříšení, protože to je podstatné. Samozřejmě, že ta láska je proto, že Kristus vzal na sebe lidský život, aby nám řekl, co chtěl říct a zaplatil za to životem. Tak proto ho máme rádi.

Jedny řádové sestry se modlí, že Kristova krev tiší Boží hněv. To je hrozná modlitba. A když jsem jim řekl, aby se to nemodlily, tak už o mě nechtějí ani slyšet. Ale vzpomeňte si na podobenství o marnotratném synu. To je obraz Otce, který nám přinesl Ježíš Kristus. A toto podobenství je v zásadě teologické. Tam kategoricky Kristus říká zprávu, jaký Bůh je. Starý zákon měl z Boha strach. Pohané ti přinášeli oběti z hrůzy. Ze strachu, že byly blesky, slunce, přívaly, pohromy, nemoci, hladomory. Oni chudáci nevěděli, kdo si s nimi hraje. Tak přinášeli oběti. Ale bylo to v dobré vůli.

Vy se modlíte, někteří breviář, máte tam žalmy. Tak se na to připravte, že to je všechno starozákonní. To je ta spravedlnost. A láska tam jenom sem tam probleskne. Protože tehdy to ještě lidé nedokázali tak pochopit. Tak jak to někteří dodnes nechápou. Dodnes máme taky lidi v církvi, kteří bazírují jenom na spravedlnosti. Máš dát Bohu to, co jemu patří. No, to je pravda. Ale Bůh chce právě tu lásku.

Můžete si jako pomůcku z Písma svatého třeba vzít podobenství o vinařích. Jeden člověk vysázel vinici atd. A potom

v určený čas poslal služebníka, aby vyzvedl podíl z výtěžku. To je krásné podobenství, ale smutné. Podívejte se, založil vinici a co chtěl? Víno. Podíl vína. Víno je v Bibli vždycky symbolem lásky. A tady je to krásné, že to Kristus říká. Jeho otec založil vinici, chtěl poslat služebníky a oni je popadli, zabili, zbili, vyhnali, nechtěli. Ale měl ještě svého milovaného syna. Toho k nim poslal naposledy. Myslel si: na mého syna budou mít ohled. A oni ho zabili.

Ale nás zajímá zase to podstatné. Proč tu vinici založil? Chtěl mít z ní podíl - víno je symbol lásky. Kristus je člověk a čeká na lidskou lásku, prosí o lidskou lásku. Teď je otázka, co dostává. Jestli se mu to vrací. Kristus nakonec říká, že vinici svěří jiným. Protože ti, kteří byli první, víme kdo to byl, ti první zklamali. Tak tu vinici svěřil jiným. To jsme my. Dodnes to podobenství platí a je krásné. Bůh chce něco od člověka - chce výtěžek.

I když vidíte Krista u té cizoložné ženy - "Běž, nehřeš". Jaký hněv Boží? Tam je milosrdenství, smilování, trpělivost. Ta žena hned nelitovala. To jí to trvalo jistě dlouho než si rozležela v hlavě, že vlastně ten člověk jí zachránil život tak moudře. Neřekl, nic jsi neudělala. Neřekl, nezhřešila jsi. Nic to neznamená.

Mně taky říkají ve zpovědnici - já jsem byl manželce nevěrný. To bývalo hlavně v lázních, v rekreačních místech. A říká - pane faráři, že to není moc nic takového hrozného. Tak jsem se poveselil. Jenom jednou jsem se s ní vyspal. Tak bych mu mohl říct, "Tak dobře. Jenom jednou, tak zaplať pánu, že jenom jednou. Že nemáte adresu té ženské v kapse. Že nemáte její telefon. To je dobrý znamení." Ale ne, musím říct málo platné, je to holé neštěstí. Ten člověk si musí uvědomit, že to je hřích. Nemůže si říkat, že se nic nestalo.

Ale nám jde o ten Boží hněv. Tak ta modlitba, že krev Kristova tiší Boží hněv, není dobrá. Ale prosím vás, komu se líbí, modlete se jí dál. Já vám to neberu. Protože každému dáváme, což jeho jest. A když někdo nemá na víc a jenom se bojí hněvu Božího, on taky bude spasený. Víte, co to je nedokonalá lítost? To je ono. Strach z Pána Boha. A to uznáváme, když má někdo strach. Nám říkali v klášteře - chlapci, jednou se dostanete do světa a možná úplně zapomenete na víru a na všechno možné. Ale aspoň někdy mějte strach. Strach z Pána Boha, to je ten poslední plůtek před propastí. A možná plot. Ale není to dobré, až k tomu poslednímu plotu před propastí chodit.

My chceme, aby byl člověk na úrovni. Aby ten vztah k Absolutnu měl na úrovni. A ne na takové ubohé úrovni, že má jenom strach o spasení své duše. My se máme těšit, co nám Bůh připravil. Máme na to být zvědaví. Máme na to dychtivě čekat. Poněvadž to bude náš věčný úděl. Ten úděl pozemský známe. Ale ten věčný neznáme. A máme věřit, že to bude na věky.

Ty starozákonní názory máme dodnes. Někdo mi třeba řekne - jak to, že na mě Bůh seslal tuto nemoc? Proč ne všem? Proč jenom mně? Proč se to stalo mně? To je ta starozákonní spravedlnost. A to je v nás tak zažrané, že to potlačuje pravý vztah k Bohu.

Jsou také špatní učitelé duchovního života, kteří například říkají, že Pán Bůh nás řídí na každém kroku. Všechno je Boží vůle. Že někdo vletí autem do příkopu a zabije se. Jeden se zachrání a oslavuje Pána Boha, že Pán ho vytrhl z velikého nebezpečí, a co ostatní? Za války spadly bomby a rozbily v Brně celou ulici Údolní. Jenom klášter zůstal stát a sestřičky se radovaly. A pan biskup Kupka říká, prosím vás, modlete se za ty rodiny, které to postihlo v této ulici a nevyzvánějte s radostí, že jste tady zůstaly.

Musíme být opatrní. Jak jsou řízeny naše osudy, to je tajemství, to si nechme až na věčnosti. Pak se to dozvíme, pak se to všechno odhalí, to tajemství. Teď máme jeden úkol, jak říkal můj patron křestní, farář Arský: “Miluj! Hotovo, to je tvůj úkol! Miluj a modli se, nic jiného nemáš na světě co dělat!“

Jestli zametáš nebo nezametáš, jestli jsi zdravý nebo nemocný, jestli jsi bohatý nebo chudý, to je druhotné. Musíš mít sílu k tomu to všechno překonat. (No, ono se to lehce říká. Já jsem také měl v životě chvíli, kdy jsem chtěl dát hlavu na koleje. Málo platné, byla to slabá chvíle. Kdysi dávno. Zaplať Pánbůh jsem na to jen pomyslel.)

Takže na kříži byla boží spravedlnost uspokojena. Prosím vás, řekněte mi, chtěl Bůh, aby lidé Krista přijali, milovali, oslavili, nebo aby ho popravili? Co si myslíte, co chtěl Bůh? To je důležité vědět. Protože jsou i takové modlitby, kdy Bůh si přál, aby Kristus vykrvácel za nás. „Aby byla boží spravedlnost uspokojena.“ Musíme přemýšlet, dnes už to nejde jen papouškovat. Musíme to mít zdůvodněno. Když přijde dítě, vnouče za námi, tak člověk musí vysvětlit, jak to je. Říci podívej se, tady je dlouhá cesta historie, a člověk dorůstá, poznává. (Ještě před 80 lety tady u nás, přivedl tatínek syna a řekl těm lidem, tady ti se dva vezmou. My máme to, vy máte to, dáme to dohromady. A oni se vzali, a žili poctivě celý život, a oni se naučili mít rádi. Byli tak pokorní, že ten chlapec si vzal to děvče, když si to rodiče přáli. Ale ty doby jsou dávno pryč.)

Nebo velmi často je - Kristus vzal za nás na sebe Boží trest. Ty jsi zhřešil, ty jsi zasluhoval smrt. Co to je, že Kristus vzal na sebe za nás trest. Kdo nás chtěl trestat? Vzpomeňte si na cizoložnou ženu. Vzpomeňte na marnotratného syna. Kdo tam chtěl trestat koho? No vůbec nikoho. Naopak, ta ženská tam neřekla ani slovo lítosti, všimněte si. Ta tam stála jak dřevo plna strachu. A ten marnotratný syn - pozor - žádný kajícník. Kdyby měl peníze na jídlo, myslíte, že by se vrátil? Proč se vrátil? Byl u prasat a neměl ani to s odpuštěním žrádlo pro prasata. Žádný kajícník. Kdepak! Kdyby měl, nevrátí se. To je dnešní svět, má všechno. Nevrátí se k Bohu, poněvadž má všechno. (Vrátí se brzo, počkejte. Až nebude mít všeho.)

Vzal na sebe Boží trest. To znamená trest jeho Otce, který na nás dopadá. To je zase starozákonní. A to už máme i u apoštola Pavla. Protože Pavel byl Žid a Židé měli běžně oběti za hřích. To nebyl beránek. Beránek byl oběť lásky. Dar Bohu. Ale třeba kozel, nebo taková zvířata nepěkná - to byly oběti za hříchy. Složili jednou za rok ruce na kozla a vyhnali ho do pouště. A řekli, všechny hříchy na toho kozla klademe. Jak ti lidé chudáci chtěli být očištěni. Oni věděli, že hřeší. A hrozné je, že dneska lidé nevědí, že hřeší. Dnes to nevědí. Oni už ani neví, co to je hřích.

Tehdy to věděli, aspoň na toho kozla hříchy kladli. I ti první křesťané ze židovství to tak ještě viděli - ne kozel, ne býček, ale tady Kristus. Na toho jsme to složili všechno. My jsme zasluhovali smrt, ale on to vzal za nás. To je to samé. To je tenor mnoha protestantských teologií dodnes. Příčinou jsou moje hříchy. To zase kazatelé ty lidi trošku chtěli vést

k lítosti. Tak jim říkali, ty jsi ukřižoval Krista, tvé hříchy, pro ten tvůj hřích musel na kříž a tak dále. V jednom kázání jsem slyšel - před Bohem jsme úplně ztracení a zasloužíme jenom peklo. Tak bychom patřili všichni alespoň na Mírov nebo do Valdic. Tak pro pána krále, co jsme udělali, že si zasloužíme smrt? Vidíte, jak se to přehání?

A kvůli tomuto, že se toto učili bohoslovci, musel kardinál Vlk vyštípat to staré vedení fakulty. Já vám přečtu jednoho profesora fakulty (Pokorný), co ještě nedávno se učili bohoslovci: "Hřích se valí světem od počátku. Kdo může ten příval hříchu zastavit? Jenom Ježíš Kristus, protože je Bůh. Jeho činy mají hodnotu nekonečnou. Bylo třeba, aby se učinilo zadost spravedlnosti, (Už jsme zpátky v židovství a ve středověku a starověku.) která s naprostou rozhodností vyžaduje to, co člověk není schopen. (Zadostiučinění. Kdo může zadostiučinění podat? Jenom ten, kdo je sám Bůh. Nesmírnost provinění nespočívá ve velikosti špatného činu, když třeba někomu dám po hubě, ale z rozdílu mezi urážejícím a uráženým. Bůh je ten urážený. Když někomu dám pár facek, tak urážím pána Boha, protože to je jeho tvor.) Člověk tuto překážku nemůže odstranit, proto za nás zaplatil Kristus svou obětí". Ale sám, pan profesor říkal, že tato úvaha se nám zdá příliš strohá, ba krutá. I on to cítil. A jiné citáty z jeho přednášky. „Bůh soudil svého syna za nás, za hříšníky“. (Vzpomeňte marnotratného syna. Jaký tam soud byl nad ním. Jaký je ten Bůh. A teď ten Bůh Starého zákona, vidíte), nebo „Bůh nemůže strpět hřích. Ve svatém hněvu musí trestat ať je kdekoli a u kohokoli. Musí trestat každý hřích. Kristus vzal na sebe vinu ztracených lidí, a tak Boží soud postihl jeho.“

Vážení, Krista postihl soud Farizeů, zákoníků, velekněží. Piláta. Ale aby nás tady přivedl pan profesor Pokorný k jakémusi kajícímu skutku, tak nás tady nabádá, že Kristus vzal na sebe ten Boží soud. Odnesl to za nás. To je ta zástupná oběť. Na kříži byla Boží spravedlnost naprosto uspokojena. Představte si tu hrůzu. Velký pátek, poprava Krista, je největší ostuda lidstva na věky. Pamatujte si to. Největší ostuda lidstva v celých dějinách je odmítnutí Syna Božího. Vždyť to je hrozné. A on tady říká, že na kříži byla Boží spravedlnost naprosto uspokojena. To jsou hrozné věci. Ani neví, co mluví. Ale tohle to byla náplň teologie, která tam tehdy panovala na fakultě. Proto kardinál silou moci ty profesory musel dostat pryč. A oni nechtěli. Protože na akademické půdě tam neplatí nějaký vyhazov. Tam rozhoduje senát té fakulty. A oni byli všichni spřaženi za dob soudruhů.

Abyste tomu rozuměli proč tam byl takový boj na fakultě. Protože se učili, že „nepokřtěné dítě nikdy Boží tváře neuvidí“. A tak dále. No a to už je opravdu středověk a 90% kněží se toto učilo. „Na kříži se uspokojila Boží spravedlnost“. Představte si to. Komu se to líbí, prosím vás, tak to vyznávejte. Ale není to důstojné Boha. Protože my víme, co Bůh je. Bůh není spravedlnost. Bůh je jenom jedno jediné, a to je láska. Nic jiného neumí Pán Bůh. Nic. A proto je bezmocný. Proto když řekneme, že má všemohoucnost lásky, jinými slovy říkáme, čeká. Čeká, co z té vinice přijde. Jaký užitek ta vinice přinese.

V dobách prvních křesťanů, když přišli do Říma, tak šli k těm nejubožejším. Bohatí patriciové evangelium neposlouchali. První křesťané šli k Židům a potom k těm ubožákům, kteří většinou byli otroci. Dvě třetiny Říma byli otroci. To znamená naprosto nesvéprávní lidé, kteří neměli cenu ani jednoho zvířete. Apoštol Pavel jim právě vysvětloval, že křesťanství se podobá tomu, co se může stát s otrokem. Někdo přijde, zaplatí za něho dva tisíce sesterciů a řekne: Pánové, teď mu dejte svobodu. Já jsem vám zaplatil a ten otrok je propuštěnec. A je svobodný. Otroci to rádi slyšeli, protože to byla jejich touha. Kdyby někdo za ně zaplatil, tak mohli být svobodní. Nevím, jak často se to stávalo. Ale bylo to možné, aby v Římě někdo vykoupil otroka. Apoštol Pavel na to navázal a říká, že Kristus nás vykoupil z otroctví ďáblova. Chápete to přirovnání? To byla pomůcka. To nebyla pravda, ale pomůcka, podle které vysvětlovali, co to je, být osvobozen od hříchů. To je tak, jako když tebe někdo vysvobodí z otrockého jha a jsi svobodný. Takže k té svobodě nás Kristus vede. To byla pomůcka v té době.

 Ale my to musíme chápat tak, že do ďáblova otroctví může někdo upadnout i dnes, ale z vlastní vůle. Nesmíme to zaměňovat, že jsme všichni upadli do rukou ďábla. To je ten dlužní úpis. Až budete slyšet na bílou sobotu: Zrušil dlužní úpis. Žádný dlužní úpis neexistuje. (To je ta nauka Augustinova z třetího století, nebo čtvrtého století, že my všichni jsme byli v područí ďábla.) Existuje tvůj dlužní úpis. Když se upíšeš ďáblu a žiješ darebně, no tak potom je možnost, že tě Kristus vysvobodí, když v něho uvěříš. Tak abyste viděli, odkud povstalo slovo vykoupení, to už dnes nikomu nic neříká, protože tam se jedná o vykoupení z otroctví.

Dneska děti, když slyší vykoupení, tak si mají představu starého papíru. Vykupuje se papír, vykupují se flašky a tak dále. Je potřebné říkat lidem, že Bůh nás vede k povýšení a k oslavení. To je to pravé. Ale spasení – podle dětí to jsou ovečky a pasou se. Všechno mají docela jinak už než my. Proč my to papouškujeme 2000 let pořád stejně. Na úkor Boží lásky poněvadž tím mateme lidi.

Středověk měl jinou pomůcku. Když urazil člověk hraběte na panství třeba, nebo hrabě urazil krále, tak ho nemohl pozvat na souboj, nemohl to ničím zahladit. Protože to byla urážka, která nešla smýt. To byl rozdíl stavu. Ve středověku uvažovali takhle: Bůh je nekonečný, ne kníže, ne hrabě, ne císař. Ale ty jsi ho urazil a ty jsi nula. A to Kristus vyrovnává, On může, protože on je na úrovni boží. Takhle to vysvětlovali středověkému člověku. Ale už to tak nejde vysvětlovat dnes. My pomůcku, kterou měl Pavel (jsi vysvobozen z otroctví), pomůcku, kterou měl středověk, (ty jsi urazil nekonečný majestát), to už nepotřebujeme dnes. Protože jsme se vrátili k tomu krásnému, jednoduchému vysvětlení marnotratného syna. Poznali jsme, že u Boha spravedlnost je potlačena láskou. Láska je jako moře, ta smete všechno. Takže nemůžeme pořád říkat, že Bůh je spravedlivý a nejvíc láskyplný. To nesedí, protože když má někdo lásku, tak odpouští zadarmo. To je ten marnotratný syn.

Bůh nechce zadostiučinění spravedlnosti. On chce, aby se hříšník obrátil. Vzpomeňte si na podobenství o zatoulané ovečce, když ji pastýř najde. Kdybych tu ovečku našel já, tak ji napřed seřežu řemenem a pak řeknu a hajdy, přede mnou. A tam je psáno, co? Vzal ji s láskou na ramena. To evangelium je tak jednoduché a my nepotřebujeme žádné pomůcky, ani vysvobození z otroctví, ani vyrovnání té nedostatečnosti vzdálenosti od úžasného božského majestátu. Bůh odpouští naprosto zadarmo. Zadarmo, naprosto zdarma, protože nás Bůh má rád. Podívejte se, list k Efesanům. Bůh nás zahrnul všemi možnými duchovními dary. Protože jsme spojeni s Kristem. Kvůli Kristu si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom před ním byli svatí a neposkvrnění. V lásce ze svého svobodného rozhodnutí nás předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista.

Mobirise


4. PŘEDNÁŠKA

Vraťme se k evangeliu: Když byl u stolu, mnoho celníků a hříšníků, (celníci jsou tuneláři, podvodníci a navíc ještě kolaboranti s římským režimem) zaujalo místo u stolu s Ježíšem a jeho učedníky. Bylo totiž mnoho těch, kdo ho následovali.

Když to viděli farizeové řekli, on stoluje s celníky a hříšníky. Ježíš to slyšel a řekl jim, "Nepotřebuji lékaře zdraví, nýbrž nemocní. Nepřišel jsem povolat spravedlivé ale hříšníky." A těch je nás většina.

A když nás Bůh chce dostat na úroveň, povýšit do stavu víc než šlechtického - tak napřed musí odbourat všechny možné překážky a závady. Čili na cestě do Božího království jsou dvě fáze. Jedna je očistná a jedna je sjednocující. Na to se málo myslí, každý si myslí, že když je bez hříchu, už je šup šup v Božím království. Není tomu tak. Nejdříve musí odbourat všechno, co stojí v cestě. To je ta úžasná Boží pedagogika, ta jeho trpělivost s námi. Bůh potom pokračuje a na tom staví teprve to pozitivní. To je to povýšení a oslavení, které přichází s Kristovou milostí. To znamená s jeho vlivem, s jeho pomocí. Ten Kristův vliv je velmi důležitý, protože ten nás právě předělává. My nestačíme sami na tyto věci. Vidíte, že tisíc let je tady křesťanství u nás a pořád ještě kulháme. A nebo docela pořád žijeme v tom starozákonictví.

Kristus člověka dostane na jistou úroveň, kdy je mu třeba jedno, že opustí ve stáří svůj domov a jde do domova důchodců. A ještě navíc, že se smíří se smrtí. Přijme to. Bůh má tady naši cestu a my jí nerozumíme. Je to cesta na planetě, která přináší zemětřesení, tsunami, která neumí uživit všechny lidi, procházíme životními peripetiemi, ježí se nám vlasy, co se děje, že třeba ty dvě třetiny lidstva umírají, nebo Osvětim, nacismus a komunismus a takové věci hrozné, které přivádí lidi do strašných situací. My se divíme, proč musíme tímhle projít. A toto je právě to smíření

s Bohem - když se lidi ptají, kde je Kristus v Osvětimi, nebo kde je Kristus v Indii, kde umírají hlady. My říkáme, náš Bůh je na kříži. Náš Bůh je Kristus.

Ježíš prožil jistou cestu života se vším všudy, v té době, v jaké byl, nevybíral si dobu. Přišel, když uzrála doba a když bylo na čase, aby lidstvo dostalo to povýšení, aby se dostalo trochu na úroveň. A on nás dostává na dost vysokou úroveň. Třeba víme, že za 2.světové války spousta lidí riskovalo životy, a opravdu ty životy ztratili. Mnoho lidí riskovalo a jednali poctivě. Když šli v roce 1948 studenti Karlovy univerzity k Benešovi, aby nepřijal demisi, tak jedna jediná kantorka z celé univerzity s nimi šla, poněvadž měla svědomí. Jedna jediná. Žádný asistent, žádný učitel, žádný profesor, žádný docent, nikdo, jenom Růženka Vacková tam šla, křehká, ještě poměrně mladá a dostala za to 22 roků, že šla se studenty na hrad a odseděla si z toho patnáct. A to nebyl domov důchodců, ta byla v hrozném domově, nebudu vám to líčit, jaký domov musela prožít. A takových lidí bylo tisíce, pozor, tisíce, za těch 40 let. A velmi často to byli citliví lidé, básníci, učenci (Josef Kostohryz, Václav Renč, Jan Zahradníček, Zdeněk Kalista). A odkud měli sílu, aby to přežili? Úžasnou sílu právě měli z víry. (Jestli jste četli básně Loretánské světlo nebo Popelka Nazaretská).

Ale já chci říct jednu věc, že to je právě to oslavení a povýšení, které zpečetí svědectvím, protože je snadno říkat Bože já tě miluji, ale není snadno třeba vzít na sebe břemeno třeba rakoviny, nebo nějaké nemoci, nebo nějaké křivdy.

Kristus dává velkou sílu a ta se potom projevuje ve zlomové situaci. Víte, my do ní všichni přijdeme, já neříkám, že nás někdo zavře, ale všichni jednou budeme mít konec života. A tam máme možnost ukázat veliké svědectví, ukázat nesmírné svědectví, že to, co jsme prožili, že opravdu zpečetíme. Zpečetit život, ten veliký závěr života, na který se máme chystat a který máme pochopitelně obstát jako na zkoušce, musíme obstát v té zkoušce života. A my už se na to připravujeme teď, po celý život, když říkáme Pane, já jdu za tebou, Pane Ježíši, beru na sebe celý život tak, jak mě potkává a beru ho rád, protože vím, že na mě čeká věčnost. A Kristus nám to představuje také svým životem.

Je otázka, jestli má větší cenu Kristův život anebo jeho smrt? V církvi jsou dvě školy. Dominikánská říká, že Kristus přišel, aby mohl za nás zaplatit krví. Prosím, kdo to vyznáváte, nikomu to neberu. Ale škola františkánská vždy říkala - Kristus musel přijít za každých okolností. Protože jak bychom se mohli dostat k Bohu? K Bohu se dostáváme tím, že v životě následujeme Krista. Ale bez Krista - víte, jak to dopadlo v židovství? Co dnes mají židé? Jaké cíle? Co sledují? Čekají pořád mesiáše. Zůstalo to zamrzlé, zastydlá taková ta jejich cesta. Bez Krista to není možné. Jenže ta františkánská škola byla pokorná škola a nezvítězila v církvi. Zvítězila ta druhá škola dominikánská. Františkánská škola byla tak trochu odsunutá, protože je náročnější.

Bez Krista bychom o Bohu nic nevěděli a neměli bychom například svátost Eucharistie, krásné výroky Kristovy. Já vždycky schválně říkám Evangelium našeho Pána Ježíše Krista, žádné jenom slovo Boží, protože slovo Boží je taky prorok Samuel a prorok ten a onen. Byli to lidé Bohem vyvolení, ale toto je slovo, slovo Boží, slovo Kristovo. Kdyby bylo na mě, tak já bych nařídil vstávat při mši jenom dvakrát, když se čte Evangelium a když se modlíme Otčenáš. To opravdu, abychom projevili úctu k tomu slovu Ježíše Krista.

Takže ten život Kristův, to byla taková souvislost. To, co vyznával, to, co hlásal, potom potvrdil. A řekl krásnou větu, nikdo nemá větší lásku, než ten, kdo dává život za své bližní. Nikdo nemá větší lásku. Znám mladého inženýra, který vždycky po mši šel na hrob své maminky. Když maminka rodila, řekl jí pan primář: buď vy, nebo to dítě. A ona už děti měla, bylo to těžké na výběr, ale ona si vybrala to, aby to děcko žilo. A ten inženýr to věděl. A vždycky po mši šel k hrobu maminky.

Na tom hřbitově je také náhrobek, kde jsou dvě děti s maminkou. Ta maminka chránila své děti, které kdosi podřezával, samozřejmě to také zaplatila životem. Tak jsou tam pohřbeni všichni tři v tom hrobě. To jsou takové zvláštní věci, vidíte? Situace vyhrocená a ukáže se veliká mravní síla. Třeba v té ženě, ona řekne dobře, ať žije dítě. No to je krásné. A nás to nepotká. My nebudeme muset za těchto okolností svědčit. Ale bude taky dost velké svědectví naše smrt. Musí to být smrt, která bude závěrem života.

U Krista málo zdůrazňujeme, co je tam to podstatné. Že tam vyvrcholil jeho vztah k Otci a k nám lidem. Protože on sám řekl, nikdo nemá větší lásku, než ten, kdo dává život. Protože víc už nemůže. Ježíš jako člověk ukázal svou velikou sílu za to hrozné ponížení a za to hrozné utrpení a pokoření. Ukázal tu sílu velikou a dosvědčil tím to, co životem hlásal. Zmrtvýchvstání je potvrzením, že je Boží syn. Že to je opravdu někdo, kdo je zajedno s Bohem. Kdo nám reprezentuje Boha celou svou váhou. Takže ty jeho úkony, které v životě ukázal, ty úkony lásky k nemocným, k lidem, k opuštěným, k těm naprosto podřadným lidem, ubohým, malomocným, kterých se dotýkal a tak dále. Všechno to krásné, co nám řekl, tak to potvrdil. Jako ti lidé, kteří něco přinesli těm Indům, nebo těm černochům, nebo těm Arabům, Tuaregům. Ti něco přinesli, chtěli něco dát a riskovali. Kristus ale věděl přesně, jak to dopadne. On to prorokuje, jak to dopadne. On to věděl přesně, kdy to bude. Ti lidé ostatní to nevěděli. Gándí nevěděl, že ho, myslím Brahmin (vrah se jmenoval Nathuram Godse), že ho zabije. Tak ti to netušili, ale věděli, že riskují moc. Věděli. Stejně jako riskuje někdo v Rusku, když kritizuje Putina. Také riskuje. A už jich mnoho přišlo o život. Náhle a nečekaně. A nevyšetřilo se nic.

Kristus to věděl přesně. Tam se vystupňovala jeho láska na maximum, tedy Kristus umírá ve vrcholném úkonu lásky. Prosím vás, toto je důležité říkat lidem na Velký pátek. Protože tam se stala jedna věc. Při smrti pominulo utrpení. Pominula ta potupa. Všechno skončilo, ale zůstal Kristus v tom vrcholném úkonu lásky - tak zůstává na věky. Takového ho potkáme. Takový se nás dotýká v Eucharistii. Kristus vrcholně konající. Má to tu souvislost s jeho smrtí. Proto my říkáme, že jeho smrt zvěstujeme při mši. Protože on tam přichází v té situaci, v jaké umřel. To znamená, že jako člověk ve vrcholném úkonu lásky. A takový zůstává. Tvou smrt zvěstujeme. To tam patří. Tam patří kříž ke každému obětnímu stolu.

Já jsem měl možnost a čest v letech 1968 a 1969 sloužit svatou mši s profesorem Jungmannem, který dělal reformu liturgie, a tehdy to bylo jako nové, tak jsme se na to ptali. A právě on nám řekl, musíme zdůraznit ten stůl v kostele. Kolem něj se lidé sjednocují. A to je ten stůl, kde se připravuje eucharistická hostina, řekli bychom, ten dotek Ježíše Krista. A to je to nové chápání, lidé kolem stolu.

My bychom také chtěli v tom vrcholném úkonu lásky skončit život. A na to se musíme připravovat. Staří lidé se za mého dětství modlívali v kostele, takovou modlitbu - abych přijal jakýkoliv způsob smrti, jak se tobě Bože zlíbí. Pánu Bohu se nelíbí žádná smrt. Ale to nechme je modlit se to. Oni to chtěli dobře říct. Ať to dopadne, jak chce. Já přijímám jakýkoliv způsob smrti. Poněvadž se ti chci, Pane Ježíši, podobat.

Pořád to házíme na Pána Boha, že někomu vezme život, že si ho vzal k sobě a tak dále. Ale ono doslouží naše tělo. Řekneme si to na rovinu. Bůh není dispečer, aby řekl, tenhle Ruda je hezký, ať je tady dlouho na světě. Dělá dobro. A to je ten darebák, ať umře. To není tak, bohužel. Ale zas by lidi říkali, hele, oni umírají hezký mladí lidi. Kdyby takový Stalin nebo Hitler umřel ve dvaceti letech, tak se bude říkat, proč umírají takový mladý a hezký lidi. Poněvadž by umíralo hodně lidí. Hodně mladých lidí by umíralo na světě, kteří jsou potom později darebáci.

To, co prožíváme v životě, vrcholí. Napřed je naprostá pasivita při narození člověka. Dítě je úplně bezmocné, úplně pasivní, postupně začíná reagovat, už u něj probleskuje aktivita. A ta aktivita roste pořád víc a víc. Pro nás ta aktivita hlavně spočívá v duchu. Vy jste byli nejvíc aktivní, když jste někoho milovali, když jste o někoho stáli, o někoho bojovali, pro někoho žili, pro někoho zápasili, jako rodiče. A potom zase aktivita klesá a znovu roste pasivita. A nevěrec na konci života je úplně pasivní. Sedí, kouká z okna, už nemůže chodit, už nevidí, takže nemůže na televizi, už neslyší, tak si nemůže pustit ani gramofón a čeká na smrt. Chápete? A má jenom starosti. Co bude s mou zahradou, co ty děti tam budou dělat, jestli to budou tu skalku udržovat… Čili ještě roste ta starost, ještě zase roste to břemeno, té pasivity člověka, kdy mají starosti, co bude po mé smrti, co udělají s těmi obrazy a tak dále. Už tam není žádná aktivita. A člověk, který nemá žádnou oporu, že nemůže držet růženec, protože ho nezná, tak čeká na smrt a čeká třeba roky. Čeká roky a někdy je to velmi těžké. Zvlášť, když ještě nemocný, má nějaké problémy. A zvlášť, když se na něj vykašle rodina. Dají ho někam do LDN.

Zatímco člověk věřící je aktivní a v té aktivitě roste. Už se nemusí starat o střechu, jestli mu tam nezatéká, to už se starají děti. Nemusí se starat o to, jaký budou mít školní prospěch vnoučata a pravnoučata. Už potom roste jeho aktivita duchovní. Modlí se za lidi. Modlí se za situaci ve světě. Vstává a rád by, aby tento svět vypadal lidsky. Aby tam byl mír a pokoj. Aby lidé respektovali svědomí. A respektovali Boží zákony a tak dále. S tím chodíte vy taky, jak tady sedíte. A to je vážení modlitba ducha. Nemusíte nic brebentit s odpuštěním, ale vstáváte a chodíte celý život s tímto v srdci. A to je právě ten růst aktivity, protože starý člověk už se může té duchovní aktivitě věnovat velmi jasně. (Pokud se nezatíží třeba nějakou velkou zahradou, kterou musí hlídat, protože to vždycky dělal. Neumí se od toho oprostit. To není aktivita ducha.)

Říkal jsem vám třeba, že buddhista se umí oprostit, zbavit se všech žádostí. Pak to skončí jako ten mnich s tou miskou rýže. A to se musíme od nich učit. Protože my, když se oprostíme od všeho, získáváme to velké bohatství duchovního života. Protože se blížíme ke Kristu. Moje matka říkala v 96 letech v domově pro seniory, já už člověče nemám ani svou noční košili, ale říká to s takovým potěšením, že už vůbec nic nemá svého. To si ta smrt vás tak krásně připraví, že přestanete lpět na svém nábytku i na svých lidech. Žehnáte jim z daleka… Vy také můžete myslet na svá vnoučata a pravnoučata - oni jsou ve světě a vy na ně myslíte, ať žijí, ať rozsévají dobro a tak dále. Takže starý člověk, ten má možnost tu duchovní aktivitu pěstovat záměrně, má na to čas, má si na to čas udělat.

 Na Velký pátek vzpomínáme, že Kristus završil život vrcholným úkonem lásky a takový zůstává na věky. A my završíme náš život taky vrcholným úkonem lásky a takoví zůstaneme na věky. Protože když budeme stárnout, tak bude stále narůstat naše touha po setkání s Kristem. Nebudeme se tak moc bát smrti. Protože ten, kdo dělá zkoušky, ten už myslí na to, až je udělá, co bude pokračovat dál v tom studiu. Ale ví, že to bude těžké, ty zkoušky. Ale to nevadí. Člověk, který je nemocný, tak čeká, že mu třeba dají bypass a pak bude zdráv. Jakž tak. Vždycky tu nějakou zkoušku musí podstoupit. Nedá se nic dělat. Spousta lidí má těžké zkoušky. Velmi těžké zkoušky.

My křesťané máme ten dar, že můžeme takto završit svůj život. Kéž by se nám to tedy podařilo, my na to teď zvlášť myslíme, v době postní, pašijové, a vidíme to na Kristu, že on s láskou přišel. S láskou. On říká, tak Bůh miloval svět, že dal svého Syna. Tak Bůh miloval svět. Tento svět ubohý a hříšný.

Boží odpovědí na lidský hřích je trpělivost, milosrdenství. Ne spravedlnost. Protože Bůh vidí, že jsme ubožáčkové. Když má maminka malé děťátko a ono vleze do kaluže třikrát za hodinu, tak ho neuškrtí. Ale očistí. To dítě za to nemůže, je hloupé. A my lezeme taky do hříchu, jako hlupáci. Co se dá dělat. Proto Bůh vidí, že jsme na té úrovni těch dětí.

Jenom jsem řekl, že jsou dva druhy hříšníků. Ti, s kterými Kristus rád seděl a ukazoval jim, že dobro, které hledají, není to pravé dobro. Ale pak jsou druzí, kteří Krista nepotřebovali. A to je právě problém, co s takovým člověkem. Ten neřekne ano. Ten nebude růst v žádném vrcholném úkonu. Protože ten myslí jenom na sebe. A bude se zatvrzovat stále víc a víc a trucovat vůči Bohu. To je nebezpečné.

Mobirise

5. PŘEDNÁŠKA

Bude Velký pátek. A my kazatelé se budeme překonávat v líčení utrpení Krista. Že „smrt Kristova uspokojila Boží hněv“, a dále „na kříži byla Boží spravedlnost naprosto uspokojena“. To se bude taky říkat. Dejte si na to pozor, poněvadž to není pravda.  Na kříži zemřel Kristus ve vrcholném  úkonu

lásky. Při mši svaté se říká, po proměňovacích slovech, toto je smlouva nová a věčná. Protože ty staré smlouvy s Abrahamem, s Mojžíšem s Noem a tak dále. To byla vždycky smlouva, že na jedné straně bylo lidstvo, zastoupené nějakým Abrahamem nebo Mojžíšem a na druhé straně byl Bůh. To byla nerovnoměrná smlouva, protože tam byl člověk, který zklamal. Víte, že Starý zákon je plný toho zklamání. Stále reptali, zase nechtěli věřit, zase uctívali nějaké bůžky a tak dále. Ale teď je smlouva nová. Proč? Protože na jedné straně je Bůh a na druhé straně je lidstvo reprezentované kým? Kristem. A On je ručitelem, že ta smlouva bude platná pořád, protože On reprezentuje lidstvo. Jak to, že reprezentuje lidstvo? Protože je z nás jediný u Boha doma. A to je ten smysl, proč přišel Kristus.

Proč františkánská škola trvá na tom, že bez Krista by vůbec jsme nemohli existovat? Protože jednak je psáno ke Koloským, že On je to slovo Boží a kvůli němu všecko je stvořeno. On je dříve než všecko ostatní a všecko trvá dál jen skrze něho. A Pán Ježíš říká potom u Jana, „Já jsem alfa a omega, já jsem počátek i konec“. Je to smlouva nová a věčná, kdy na jedné straně nás reprezentuje člověk Ježíš Kristus, o kterém víme, že je Slovo Boží. A to je ten princip, že na kříži umírá člověk, který dává Bohu, co mu patří. Protože Bohu dává plnost božské lásky. My neumíme dát plnost božské lásky, my jenom tak tak, že milujeme, tak jenom. Dokonce jeden premonstrát to překládal chuligánům v kriminále docela ještě hůř, když tam překládal, no, naše chvála stojí, jak se řekne slušně, za nic, za málo. Řekl jadrně.

Čili, my víme, že naše láska je kolísavá, nejistá, ubohá, pouhá taková lidská. A proto jsme rádi, že někdo z nás dává Bohu lásku, která je božská. A vážení to není proto, abychom se styděli za svou lásku. To je proto, abychom měli radost, že jeden z nás, a my skrze něho, dáváme Bohu lásku na úrovni. To není proto, že by Bůh nechtěl naši lásku, ale on nechce, abychom měli komplex méněcennosti. Když máte někdo někoho rád, nechcete, aby měl komplex méněcennosti. Znám lékařku, která si vzala automechanika. Ten nemá ani maturitu. Je vyučený. To je blbý. A ta lékařka nechce, aby měl komplex méněcennosti. Tak nám říkala, já umím jenom spravovat 32 zubů. Ale on umí spravit každé auto. Všechny možné druhy aut. A to je pěkné od ní. Ta ženská nechtěla, aby on měl komplex méněcennosti.

Když někdo má někoho rád, tak nechce, aby trpěl komplex méněcennosti. A to je třeba tehdy, když máte adoptivní dítě, a to dítě vidí, že nemá tu úroveň, nemá tu podobu rodičů. A proto, proto je tam napsáno, skrze Krista jsme vlastními dětmi. Dvakrát se říká při mši, že jsme byli přijati za vlastní. Ale skrze Krista, nakolik je kdo s Kristem spojen, natolik je vlastní Boží dítě, protože natolik je Kristus. My se stáváme Kristem, všichni. Už nežiju já a žije ve mně Kristus. Proto ho potřebujeme.

„Na kříži byla Boží spravedlnost naprosto uspokojena“. Že přišel a dal krk na kříž, aby byla boží spravedlnost uspokojena, aby byl hněv utišen. To je středověk, to je židovství. Židovství. Protože židé potřebovali pořád obětního beránka za své hříchy. Aby Bůh byl spokojen. Ale Bůh je otec, který marnotratného syna vyhlíží a objímá. To je obraz, který přinesl Kristus. A všechny obrazy starozákonní musí couvnout. Bůh, který vyhnal hříšníka a dal tam cheruba s plamenným mečem. Nechme to Židům, to je starý zákon.

Kristus přinesl nový obraz Boží. A my máme mít tu důvěru, že hledá tu ztracenou ovečku. Všechny ty ubohé lidi na pokraji společnosti, to všechno. Bůh na to čeká, jestli někdo se z nich obrátí a změní. Jestli pozná tu špínu tohoto světa, která ho zaplavuje. Jestli pozná falešné dobro, po kterém ten člověk prahne a je to k ničemu.

Na kříži umírá člověk a dává Bohu vrcholnou lásku. Pan Ježíš to sám řekl, nikdo nemá větší lásku, než ten, kdo dává život. A on to udělal, a proto tam dostává Bůh, co nejvíc dostat může od člověka - Božskou lásku. A je to proto, abychom se my nebáli. Abychom řekli, ano, Pane Bože, ty dostáváš to, co ti patří, božskou lásku, skrze Krista. A při mši zdůrazňujeme skrze Něho, s Ním a v Něm, aby se to zdůraznilo. To všechno jde skrze něho. Ježíš Kristus je jediný prostředník mezi námi a Bohem. A nám to dělá dobře. Že ta naše ubohá lidská modlitbička, najednou je podávána Kristem. Spolu s jeho láskou. Naše ubohost mizí. A je tam dokonalost Krista. Není to proto, že by Bůh na nás koukal, že ta naše modlitba, jak to říká ten premonstrát, za nic nestojí. Ale právě proto, abychom se nebáli, že ta naše modlitba je nějaká slabá. Že ta naše láska je taková ubohá. Protože my milujeme skrze Krista. A to naše lidské se proměňuje v něco úžasného. To je to prostřednictví. Proto my Krista potřebujeme. I kdyby lidstvo nezhřešilo. Potřebuje Krista, aby se nebálo Boha. Aby

k němu šlo jako domů. A ve smrti nás taky Kristus povede. Odkud to víme? To říká Pán Ježíš. Já odcházím, ale přijdu a vezmu si vás k sobě. Vezmu si vás k sobě, tak žádný strachy.

Já chci spojit tu přípravu na Velikonoce se svátkem zvěstování Páně. Protože to jsou podle mě dva dny, velmi důležité v církevním roce. Den, kdy všechno začalo. Kdy Bůh ukázal, že to myslí vážně. Že jeho slovo se stalo člověkem. A Velký pátek je zase den, kdy lidstvo dává Bohu božskou lásku. Skrze Krista na Velký pátek. Je to hrozný den, já říkám, to je den ostudy lidstva, které odmítlo Krista. Ale to přispělo k tomu, že on mohl dát život. Ukázal, že to bere vážně. A že tedy stvrzuje to všechno, co řekl svým životem. A zmrtvýchvstání potvrdilo, že je syn Boží. Spousta lidí má potíže se zmrtvýchvstáním - kam se vejdeme a co bude s naším tělem a jaké budeme mít tělo. To nechme, protože na to nestačíme. Kdo chce všechno vědět, tak nemůže být křesťan. Protože jsou tajemství naše, soukromá. A nikdo je neví. A pak jsou tajemství Boží, která se zjevují, nakolik to chápeme. A my nejsme žádní géniové, abychom pochopili Absolutno.

Zvěstování nebo vtělení Páně, to je krásně podáno u sv. Jana. Já to rád čtu na Vánoce, protože to povídání o pastýřích je všechno krásné, ale jak je to podáno tady? Na počátku bylo slovo, to slovo bylo Bůh. Všechno povstalo skrze něj. To je Vánoční evangelium. V něm byl život, ten život je světlem lidí, na světě byl, svět povstal skrze něj, ale svět ho nepoznal, do vlastního přišel, vlastního ho nepřijali. Slyšíte to vlastní? Žádné adoptování. To slovo se stalo tělem, a usadilo se mezi námi, to je správný překlad. Ne, přebývalo - kdysi, to je špatný překlad.

My si neumíme představit jasně, co to znamená. Že Bůh se svázal na věky s lidmi. Podstatně, bytostně. Jestli se stal člověkem, tak je tady naprostá pevná vazba s lidstvem. Bůh se vydal na pospas lidem. Do slova a do písmene. Kristus se narodí jako nemluvně. Jaká je to veliká pokora a vydanost, rozumíte? To je podobné třeba vydanosti v přijímání. Kdy je vydán do rukou nás, lidí. To je ta vydanost, kterou musíme přijímat s velkým zadostiučiněním. Pak už není hranice mezi Bohem a lidmi. Ta hranice vede v Kristu mezi Bohem a lidmi. A víme, že ta hranice je setřena. Že on je jediný. A je Bůh a člověk v jednom. Spojeno. My se ptáme, jak je to spojeno? No, je to spojeno vztahem k nám lidem.

Ale představte si, že i u lidí se říká, ať ti dva budou jedno. Znáte to? To je slovo Mojžíše a slovo Pána Krista, který to opakuje. O lidech, o vás, kteří tady sedíte, platí, když jste dva, ať ti dva budou jedno. Čím? No, láskou. Ne, že budete zválcováni do jednoho balíku. To tělo vždycky zůstane, ale to JÁ muže a JÁ ženy tvoří jednotu. Nebo má tvořit jednotu.

Hranice mezi Bohem a člověkem jsou navždy setřeny. Bůh se vydal lidem. Protože chce, abychom poznali tu úžasnou úroveň jeho života máme ji prožívat. To znamená, že tam budeme jako doma. Jestliže jeden z nás, který se nazývá náš bratr, náš přítel, náš ženich, je tam doma, tak tam jsme taky doma my všichni. Apoštol Jan říká do vlastního přišel a vlastní ho nepřijali. To nebyli žádní pokřtění. V Palestině tehdy nebyli pokřtěni, nebyli římští katolíci, nic. A on říká, vlastní ho nepřijali. Ti, kteří byli jeho. Čili to znamená, že všichni jsou jeho. Všichni. On je hlavou těla a všeho společenství.

Pro mě je ta chvíle Vtělení tak cenná, protože pak už nic nemohlo Pánu Bohu jeho plány rušit. Když Maria řekla, ano, ať se to stane, pak už nemohlo nic Boží plány ohrozit. Žádný Pilát, žádný Herodes, žádný Kaifáš, nic. Pro mě je to největší svátek v roce proto, že Bůh se dal do rukou lidem. Tam se to pořád může promýšlet. A co se stalo vlastně? Jeden z nás je u Boha doma. Jeden z nás tam zná cestu. On je taky ta cesta. On se otevírá člověku. Pan Ježíš řekl, už vás nebudu nazývat služebníky, protože služebník neví, co dělá jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, protože jsem vám řekl všechno o svém otci. Přátelům říkáme všechno, protože jim důvěřujeme. A oni říkají všechno nám.

Tak to udělal Kristus. On nám řekl, jaký Bůh je. Nestačil starý zákon, ten nevěděl o Bohu ani desetinu toho, co jsme se dověděli od Krista. A co můžeme pochopit. Pán Ježíš taky řekl, ještě bych vám mnoho co měl mluvit, ale teď byste to neunesli. Ale Duch Svatý, ten vám to dá pochopit. Je to dva tisíce let, tak Duch Svatý nám něco musel dát pochopit, abychom byli kousek dál než apoštolové. Myslíte si, že Panna Maria na počátku, když porodila děťátko a měla jej zabalené v nějakým povijánku, myslíte, že ho položila na stůl a klaněla se, jako by velebné svátosti? No to vůbec ne. Ona se učila vnímat, jak to vlastně je. Ještě ve dvanácti Ježíšových letech ho hledali kdesi po hospodách v Jeruzalémě, místo, aby šli do chrámu a Ježíš jim říkal, nevěděli jste, kde já mám být? Maria je učitelka víry, ona stále rostla ve víře. A my taky v ní musíme růst. To nebylo hned od počátku, že by Maria věděla, že Ježíš je vtělená božská osoba, že to je slovo Boží. Pro většinu lidí v té době byl mesiáš politický vůdce národa, a to Kristus úplně odmítá.

Takže Kristus je tím naším přítelem, poněvadž nám řekl, jak Bůh žije ve svém soukromí. A to se neříká každému. To my taky každému neříkáme, jak žijeme ve svém soukromí. Dáváme si pozor, když někomu řekneme něco důvěrného, protože to může rozklábosit. Jsou falešní přátelé, kteří neví, co to je diskrétnost. Kristus je diskrétní a řekl nám mnoho věcí, čímž nás povýšil za své přátelé. Řekl vlastně o intimním životě Božím, do něhož my jsme skrze Krista vtaženi.

Na počátku bylo slovo, víte, na počátku bychom měli překládat, na počátku byl Logos, protože to slovo Logos, to má úžasné významy u každého řeckého filozofa trošku jiné. U nás slovo to je jenom zvuk, ale v řečtině je slovo, to znamená idea u jednoho filozofa, u jiného zase to myšlenka, u někoho je to poznání, u někoho je to úmysl, u někoho je to řád, u někoho Logos znamená plán. V řečtině to má úžasné množství významů, velmi hlubokých významů. Víte, co to je logika, to tam zaznívá taky. Logos, co je logické. Logické je, když Bůh stvořil člověka, tak ho mohl nechat třeba sám sobě. Nemusel nám říkat nic o sobě, žijte si tam na té planetě. V takzvaném přirozeném řádu. Ale Bůh dělá vždycky to, co je lepší. Mohl stvořit a nemusel. Udělal to, co je lepší. I když teda riskoval. Když člověk zhřešil tak mu nemusel odpustit, a on mu odpustil. Udělal to, co je lepší. Zase. A mohl člověka nechat v řádu přirozeném, on udělal to, co je lepší. Povýšil ho na svou vlastní úroveň. My budeme žít s Bohem. A to ne, jak to říkal jeden starý pan farář, že budeme jako za závojem koukat, jak žije Pán Bůh. Ale to není správné, protože Pán Ježíš říká, že nás posadí ke stolu, bude nás obsluhovat. Takže žádný za závojem. Já jsem přišel, abych sloužil, říká Pán Ježíš. A na jiném místě tam říká Kristus, kdo je víc, ten, kdo sedí u stolu, anebo ten, kdo obsluhuje? Hned připomíná, jak budeme povýšeni, jak budeme úžasně oslaveni. Tady se hlásíme jako služebníci Boží, najednou budeme obsluhováni. Budeme my u stolu. To jsou tajemství, která se nám otevřou a budeme překvapeni.

Mobirise

6. PŘEDNÁŠKA

Vraťme se k tomu Slovu, které se stalo tělem. V řeckém originále tam není, že se Bůh stal člověkem, ani že se Bůh stal tělem. Tam je to tvrději. Bůh se stal masem. Konkrétně někým. To je tak konkrétní, jako když Kristus říká, to je má krev.  Nebo to je moje tělo. To je úžasná pokora Boží. On přichází nenápadně, tiše, pokorně, na okraji

římské říše nějaké bezvýznamné dívce. Jenom to děvče to vědělo těch devět měsíců a řekla to Alžbětě, poněvadž měla plnou duši. Není to tak, že šla Alžbětě pomáhat. Manželka kněze Jeruzalémského chrámu ta měla deset služek, ta nečekala, až jí nějaká holčička přijde umýt nádobí. Maria byla naplněna úžasnou hrůzou. Co všechno vlastně po ní Bůh bude chtít. Ona má být matkou. To všechny ženy prosily, aby někdo z jejich rodiny se stal matkou Mesiáše. A ono se jí to stalo. Tak to na ni padlo. Musela to říct. Tak ta holčička běžela dva, tři dny na hory.

Bůh přichází potichu. Bůh neoslňuje. Všimněte si to. Nedělá humbuk. Kde je velký humbuk, tak tam chybí Bůh. Eliáš slyšel bouři. Bůh tam nebyl. Vítr. Bůh tam nebyl. A pak byl vánek. A v tom vánku tichém tam byl Hospodin praví Bible.

Všimněte si jedné věci. Vánoce slavíme jednou za rok, narození Krista. Nanebevstoupení slavíme jednou za rok. Na smrt Kristovu vzpomínáme každý pátek. A co ještě slavíme? A co se slaví nejčastěji? Každou neděli. Zmrtvýchvstání. Tak každou neděli zmrtvýchvstání. Ale co se slaví nejčastěji? Co si církev přeje nejčastěji? Třikrát denně se zvonívalo. A třikrát denně se naši předkové modlili tuhle tu větu: „A slovo se stalo tělem. A přebývalo mezi námi“. To je špatný překlad - správně je usadil se mezi námi. Třikrát denně. Sedlák přestal orat. Zvonilo se na věži. A ten zvyk je u nás dodnes. A když nemáte čas, tak si aspoň řekněte. Bůh se stal člověkem, když slyšíte to zvonění. Církev toto vzpomíná třikrát denně. Jakoby to prostě nestačilo.

Bůh se stal člověkem. Máme mezi sebou někoho, kdo ví o Bohu všechno. A dává nám toho tolik, co my můžeme poznat. Pan Ježíš říká ještě mnoho bych vám co mohl mluvit, ale vy byste to nepochopili. Ale Duch vám to dá pochopit. Postupem času. A my jsme postoupili o 2000 let. Tak nemůžeme opakovat to, co opakoval Pavel tehdy v té době, protože už musíme být dál. Už musíme poznat, že Bůh je láska. A vzít to opravdově, že to tak je. To je strašné tajemství. Bůh je bezmocný. Na to jsme ještě nepřišli. Protože láska čeká. Láska nemůže nutit. Láska dává člověku svobodu. A člověk ji použije špatně, užívá jí zle. Nepochopí nabízenou lásku. To je ta úžasná Boží bezmocnost. Láska čeká.

Pravé světlo, které osvětluje každého člověka. My už jednou musíme přijít na to, že Bůh je láska a nestrašit lidi. Když máme schopnost říct o Bohu, že se uráží, nebo že Bůh se hněvá, nebo dokonce říkáme, že Bůh trestá (a to se říká), proč nemáme sílu říct, že Bůh pláče nad světem? Že trpí? Jestliže se hněvá, proč nemůžeme říct, že má i jiné lidské vlastnosti? Proč mu dáváme ty vlastnosti hloupé? Uráží se, trestá, zlobí se, hněvá se. To říkáme běžně o Pánu Bohu! Ale Bůh může naříkat, Bohu může být smutno. Když máte nezvedené děti, nezvedená vnoučata, tak se nehněváte, neurážíte, ale naříkáte, prosíte za ně, jste zarmouceni. Takže jedním dechem dávám Bohu atributy podle nás, poněvadž my se hrozně rádi urážíme, my bychom rádi trestali, kdybychom mohli, rádi se hněváme. Ale Bůh je docela jiný. Bůh je láska a trpí. Čeká. Čeká, kdo přijde. Čeká, kdo k němu bude mít důvěru. Ne strach. Strach ten neplodí lásku, strach neplodí důvěru. Bázeň před Bohem je něco jiného. Máte bázeň, kdyby sem přišel papež, tak máme bázeň. Je to hlava církve, je to reprezentant, dobře. Takže před tím vším máme velkou bázeň. Ale ne strach. Strach ten neplodí nic dobrého.

Nebo někomu vrtá hlavou, jak se může z neživé hmoty stát živá. Tady je to taky napsáno. V Kristu je všechno stvořeno a všechno v něm trvá. Všechno, co existuje, je ponořeno do života. Do života Božího. Proč by tam ten život nekvetl? Vždyť je to položeno v Bohu. Všechno tady jsou odpovědi. Měli bychom častěji číst a studovat. A zvláště Evangelia. My, vlastně, když se modlíme breviář, tak se víc věnujeme starému zákonu. Poněvadž jsou tam žalmy. A tam je to často,

s hříšníkem Bůh zatočí, zničí bezbožníka. A tak dále, a to se nám líbí. To bychom tak rádi, aby už jednou Pán Bůh zatočil se světem, aby bezbožníky zlikvidoval. To by se nám pak dýchalo. Takže to bychom rádi, aby Pán Bůh s tím vším zametl, ale on má svoje plány, on má svůj způsob a nikdy to nebude na světě tak, že bychom křesťané žili v pohodě a neměli žádné odpůrce, žádné kritiky, žádné nepřátele. My tedy si taky ty kritiky zasloužíme. Uvažte teď, co se píše v novinách o církvi…

Kristus je ten, který ví všechno o Bohu. A něco nám z toho dává, něco nám svěřuje a my jsme stále a víc ponořeni do toho Božího tajemství. Víc a víc. My toho opravdu víme pořád víc a víc, pokud máme zájem. Potom je Kristus jeden

z nás, který s Bohem umí mluvit na rovinu. Na úrovni. Víte, jistě, že když sem přijede jeho císařská výsost nebo královská výsost, tak ho nebude vítat koktavej. Bude ho vítat někdo, kdo umí mluvit. Kdo má šarm. Kdo je na úrovni. A my máme mluvčího u Boha - Ježíše Krista. On je tam doma, zná Božskou řeč. Řeč, která je beze slov. Nebo vlastně, která zná jen jedno slovo. To je to Logos. To je ta Boží řeč, která tvoří. Která dává.

Tak to je další, co přinesl Kristus. Co potřebujeme, aby nás tedy na prvním místě reprezentoval u Boha. On nás představuje u Boha. Někdy taky je v liturgii, aby Kristus se za nás přimlouval. No, já to chápu tak, že Bůh nepotřebuje přimlouvat, On je pramen lásky. Taky jste někdy slyšeli, že Panna Maria drží ruku svého syna. To je taky jedno zjevení. (Víte, ta zjevení, s tím opatrně). Mě mrzí, že mnoho našich lidí místo pravdy víry žije ze zjevení, a to jádro božího poselství, to neznají. Tam se stalo v Paříži, tamhle v Polsku, tamhle v Itálii. Články viry jim nic neříkají, ale tam Panna Maria plakala, tak se modlí tu modlitbičku a zase jiní poradí další modlitbičku. To se pak všechno modlí od rána do večera. Myslí to dobře ti lidé, já vím. Ale věc je trochu jiná.

Takže máme někoho, kdo s Bohem mluví na úrovni naším jménem. A my nemáme komplex méněcennosti. Protože Ježíš za nás dává Bohu, co mu patří. Pamatujte na to na Velký pátek. Tam je vrcholný úkon lásky Krista za nás. Jeho smrt způsobila zloba lidská. Ale vidíte, že láska je nezničitelná. Láska prorazí všecko. A on měl možnost ukázat Panu Bohu lásku. Vy budete mít taky možnost ukázat Bohu lásku vrcholným způsobem. Až přijde čas, řeknete, pane, já jsem připraven, já po tobě toužím, já se na tebe těším. To bych vám přál takovou smrt a sobě taky. To by bylo na úrovni.

Řekli jsme si, že Kristus je prostředník. Skrze něho dáváme všechno Bohu a skrze něho má všechno úžasnou cenu. Ty naše ubohé modlitby, naše malá lidská láska, která je někdy veliká – Pane Ježíši, já ti všecko dám a druhý den na něj nepomyslím vůbec, naopak někoho chytnu pod krk a vztekám se. Ale to všechno, ty naše pokusy o lásku nebo slova, cokoli se modlíme, všechno se církev chce modlit skrze Krista. To je ten trychtýř, kterým to k Pánu Bohu jde. On to všechno předává. A ty naše malé ubohosti, když podává Kristus, tak to má všechno nekonečnou cenu. To je to prostřednictví. Vážení, zástupná oběť, to není oběť krve. (Za nás byl vyslán, za nás trpěl – to ne), ale za nás dává lásku Bohu. A my jsme rádi. On nás zastupuje, On je naším mluvčím. Ta zástupná oběť je, ale v tom pozitivním slova smyslu - dává Bohu lásku. Ne krev, ne trest, který Bůh na nás uvalil. Bůh na nás žádný trest neuvalil. Vy víte, že Bůh čeká a je větší radost v království nebeském nad jedním hříšníkem. Jediným, než nad ostatními. A hledá ovečku a nezpráská ji ze vzteku. Vezme ji na ramena. Co ještě Kristus mohl říkat? Nepřišel jsem pro zdravé. Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Já jsem přišel pro hříšníky, ne pro spravedlivé.

A ve smrti říká, já pro vás přijdu. A vezmu si vás k sobě. A my jsme plni strachu a nedůvěry a nespěcháme k němu. Když už je člověk starý a nikoho nemá, proč se ještě obává jít k Pánu Bohu? Běhá po doktorech, jenom aby tady ještě pár dní byl. Arský farář říkal, já už bych chtěl být na věčnosti, protože tam už budu bez hříchů, tam už budu Pána Boha milovat, jak můžu nejvíc. On ještě nevěděl to, co víme dnes, že všechno je skrze Krista. A že už teď milujeme Boha dokonale. Ale skrze Krista.

Pán Ježíš řekl taky krásné přirovnání. Já jsem dveře. To je tak prozaické přirovnání. Já jsem dveře. Kdo vstupuje mimo mě, tak je zloděj a lhář a tak dále. Skrze něho se může přijít k Bohu. Jenom skrze Krista. Čili v okamžiku smrti vstupuje každý člověk k Bohu skrze Krista. Já vám přečtu, co o tom říká papež, abyste neřekli, že nějaký Honza Rybář – že jeho teologie je nějaká divná. Papež řekl loni že se každý setká s Kristem ještě před soudem: „Vstal jsem z mrtvých a jsem stále s tebou. Má ruka tě podpírá, ať už bys padl kdekoli, padneš do mých rukou a budu přítomen i u bran smrti. Tam, kde tě nikdo nemůže doprovodit a kam si nemůžeš nic vzít, čekám tě já, abych ti proměnil temnoty ve světlo“ říká Pán Ježíš. Benedikt XVI. (Anděl Páně – KT 45/2008)

Co na to říkáte? Máme lidi, o které se třeseme, žijí špatně, žijí nekřesťansky nebo nevědí nic o Pánu Bohu – a najednou Pán Ježíš říká, že každého si odvede. „Já přijdu a vezmu si vás“ čili ještě před soudem. Víte, jaká to je možnost hovořit

s někým před soudem? A Kristus se člověku ukáže takový, jaký je ve slávě. A já si myslím že potom jenom nejhorší hnusní lidé řeknou, já tě nechci. A ti půjdou svou cestou. To je ta cesta záhuby.

Podívejte, ještě bych řekl jednu věc dost důležitou. Že Kristus má lidské srdce. A po čem touží lidské srdce? Vy máte také lidské srdce a toužíte, aby lidé žili v pokoji. Aby žili v míru. Aby se respektovali. Aby se milovali. Aby děti nebyly nikým pokaženy. A nevím, co všechno v tom lidském srdci je. A toto všechno je v nekonečné míře v srdci Ježíšově. Láska k lidem. Protože on zná cenu každého člověka. A řekl, nechci ztratit ani jednoho z těch, které mi Otec dal. A on je ztrácí. A protože má lidské srdce jako my, to lidské srdce touží po lásce lidské. Po lásce člověka. A to je to úžasné a nepochopitelné.

Já jsem vám to už zmínil při podobenství o vinařích. Majitel vinice poslal svého syna, aby přinesl podíl z vinice. To znamená víno. A víno je symbolem lásky. Tam je to skryto. A Kristus touží a čeká. Já stojím u dveří a klepu. Kdo mně otevře, tam vejdu a budu u něho. Kdo mě miluje, říká Pán Ježíš, toho miluje můj Otec. Přijdeme k němu a učiníme se u něho příbytek. Kdo má slova zachovává, říká Ježíš, tím je oslaven můj Otec. Představte si, když zachovává jeho slovo nějaký stařeček s kapkou u nosu. A Kristus říká, tím bude oslaven můj Otec.

Bohužel stále jsou kněží, kteří říkají: „My potřebujeme Krista, my potřebujeme Boha. Ale Bůh nás nepotřebuje“. To je zastydlá teologie. Bůh se totiž svázal s lidstvem. A nejenom tak nějak. Ale poctivě nás vtáhl do Boží Trojice. A tam jeden druhého potřebuje. My jsme vtaženi do Boží Trojice. Jestliže milujeme Krista, tak děláme totéž, co dělá Bůh Otec. A jestliže přijímáme lásku Boží a radost Boží. Jméno třetí božské osoby je radost, láska. To je oheň. Jedině ve jménu tohoto ducha lásky se můžeme radovat a jásat.

Takže Kristus má lidské srdce a čeká a prosí o lásku. Docela prosí. Nechci ztratit nikoho z těch, které mi dal Otec. Pojďte ke mně všichni, kdo pracujete a jste obtížení a já vás občerstvím. Tam je vidět hrozné tajemství, že Bůh se učinil skrze Krista závislým na lidské lásce. To je nejhlubší tajemství, které dnes známe, že Bůh nás bere tak vážně, že skrze Krista čeká na lidskou lásku a prosí o ni. Ale On jako člověk ji potřebuje podstatně a bytostně. Nejenom tak nějak. Skrze Krista je Bůh závislý na lidské lásce. Když někdo někoho miluje, tak je na něm závislý. Není svobodný. A Kristus chce tuto závislost, aby byl na nás závislý. On to chce. A jestliže miluje Bůh, tak co to znamená? Že se bez té lásky nemůže obejít. A tam vrcholí to naše poznání, proč se Slovo stalo člověkem. Že nás bere tak vážně. Láska je opravdu závislost na tom, koho milujete. Já nevím, měli jste někdy někoho rádi, aspoň trošku, tak cítíte tu závislost. A je to radostná závislost. Tím se naplňuje člověk, ať je to v manželství, ať je to v kněžství, ať je to v rodině. Tak tam se to naplňuje. Tam to všechno vrcholí. Tam je to vrcholné konání ducha. Ten lidský duch se někomu dává, nabízí se někomu, dává se, radostně. A tím žije, tím se naplňuje život - vztahem. Při každé svatbě se říká o manželství, že je obrazem Lásky Krista k církvi. Lásky Boha k lidem. Ke všem lidem, protože tady je napsáno, při vtělení, že vlastní ho nepřijali při narození. Vlastní ho nepřijali. A tehdy nebyli žádní katolíci pokřtění. Všichni lidé tam jsou nazýváni vlastními.

Musíme mít úctu ke všem lidem na světě. Protože jsou všichni podřízeni Kristu. Aspoň ve vůli Boží. A my ve skutečnosti. Katolický křesťan nebo jakýkoliv křesťan pokřtěný je ten, který přijímá Krista. Uznává ho. Ale jemu patří všichni ostatní. Ti ostatní to mají v kapse a neví o tom. Oni neví o tom, že jsou dědici věčnosti. A my jim to neumíme tak podat, aby se jim z toho zatočila hlava. My to neumíme. Na nás to není vidět.

Skrze zvěstování, skrze vtělení se Bůh stal závislým na lidech. Bez nich nemůže být. Kristus nemůže být bez lidí. To je krásné, protože je člověk. Protože je člověk, to je ta radost. Jeden z nás. A chápete, že každý ušlechtilý člověk má vztah k lidem. Myslí na ně. Může to být lékař, může to být vědec, může to být politik. (A takové politiky bychom chtěli mít, abychom viděli, že nás mají rádi a na nás závisí. A že všechno pro ně je shromážděno v té větě - sloužit lidem. Pomáhat jim. No tak každý by rád takového politika volil.)

Nemusíte to nikde vykládat, protože když někdo bude vyprávět, že Bůh je závislý na lidech, tomu se každý vysměje. To je poznání intimní, chápete? To je poznání člověka, který umí milovat. Člověk, který umí milovat, ten tomu rozumí. Ale člověk, který plní povinnosti, tomu nerozumí. Ten ví, že Bůh je majestát a musí padnout před tím majestátem. A to je všechno. Víc nepozná, víc nerozumí.

My víme víc než to, že padáme na tvář. My jsme partneři Boží. On řekl, tvořte se mnou. My opravdu dotváříme stvoření, které ještě není hotovo. Víte, kdy bude konec světa, nebo lépe řečeno, kdy bude lidstvo stvořeno? Proč nás Bůh stvořil? Abychom jedli, pili, učili se abecedu nebo Einsteinovu teorii relativity? My jsme tady, proto abychom vstoupili do Boží Trojice. Až tam vstoupí poslední člověk, pak bude teprve stvoření hotovo. Samozřejmě zas nechme těm našim dětem maličkým věřit, že Pán Bůh stvořil všechno v šesti dnech. Ale Boží dny jsou docela jiné, než se my domníváme. Člověk bude stvořen, až celé lidstvo skončí v Bohu v Trojici. Pak bude dílo Boží hotové, protože my jsme stvořeni k tomu, abychom skončili v Bohu.

Mobirise

7. přednáška

Mluvili jsme o vrcholném úkonu lásky člověka, který je slovo Boží - Ježíše Krista. My kněží máme takové ty svoje fráze, říkáme, že na oltáři se koná nejsvětější oběť. O smrti Kristově se mluví jako o oběti.  Slovo oběť vychází z tradice. Pohané netušili, kdo vlastně 

s nimi pracuje, kdo je postavil do existence. Pohané byli daleko citlivěji než dnešní nevěrci, poněvadž těm je to úplně putna. Ti neuvažují o tom, kde se vzali a kam jdou. Pohané věděli, že se něco děje. Že jsou postaveni do života. Že si to nevybrali. Tak si někoho představili a tomu obětovali. A šlo to tak daleko, že to byly i lidské oběti. I v Bibli ještě se vyskytují lidské oběti. Například Abraham šel obětovat Izáka. A Jiftách obětoval svou jedinou dcerušku. Takže tam to ještě prosakuje. U Židů nebylo jednoznačné, že věřili v jednoho Boha. Oni byli pořád pokoušeni věřit v nějaká jiná božstva. To je v Bibli dostatečně, třeba Žalmech – nevěrní, byli nevěrní pořád. V Bibli je ta nevěra izraelského národa zdůrazněna tak, až někdy běhá mráz po zádech. Tak ta oběť pohanů to bylo ze strachu, z neznalosti. Ale já si toho vážím, že cítili tu nenahodilost života, že s nimi někdo manipuluje. To byly blesky, hromy, zemětřesení, hrůzy. Oni to prožívají, ti primitivové, ti naši dávní předchůdci, kteří tady žili v jeskyních. A všechny ty starověké kulty byly důkladně vypracované. Měli v těch obětech systém.

My známe oběť izraelského národa, oni už věděli o Bohu od těch starých podání počínají Noem, Abrahamem. To jsou postavy zamlžené, mlhavé, nejasné. První historická postava je Mojžíš. Opravdu víme přesně, kdy žil. Kdy žil Abraham, kdy žil Noe, jak to všechno bylo - to jsou staré pověsti, ne české, ale židovské. To, co čteme ve Starém Zákoně, ta úžasná vítězství jejich vojsk - to si oni vykreslili sami. Dneska víme, že David, to byl král, který ovládal malé území (asi jako Svobodu, Horní Maršov, a ještě kousek Trutnova). Že to bylo dost nafouknuté, tak jako jsme si nafoukli rukopis Královédvorský, Zelenohorský… Oni byli chudáci, kočovníci, nomádi a mezi nimi byli úžasní králové a mocnosti - Médové, Peršané, Babylóňané, Egypťané. A oni chudáci taky chtěli něco mít, no tak si to napsali. To, co si napsali jsou tradice, ale vždycky je tam nějaký obraz, který Kristus využívá. Je to předobraz pro nás, třeba ten Noe a Archa, to se taky říká o církvi, že zachraňujeme, co je v té Arše ve vodách tohoto světa. To jsou krásné obrazy. Obětování Izáka - to je předobraz Krista. Neseme dřevo, ale co s tím? No Kristus si to dřevo taky nesl a dopadlo to hůř.

Takže oběť byla za Židovského národa už obětí uvědomělou, darem pro Hospodina. Beránek musel být čistý, žádná potvora s křivými nohama, to neplatilo, to byl hřích, když někdo donesl beránka, kterého nepotřeboval. I chudák musel obětovat aspoň nějaké hrdličky, holoubátka. Panna Maria patřila k těm chudákům, kteří neměli beránka, tak obětovali nějaké ptáčky, které tam zakoupili. Tak to už je ta další oběť, oběť, které předchází víra v jednoho Boha. A je zajímavé, že byly také oběti za hřích, to nebyl nikdy beránek. To byli kozli, býci, to byly oběti za hříchy. A dar Hospodinu, to byl beránek. I ten velikonoční beránek, to byla vlastně hostina. To už je předobraz eucharistické hostiny. To bylo připraveno, dar pro Hospodina, ale měli na něm podíl už ti obětující, vlastně ho spotřebovali lidé, kteří ho obětovali. Ta oběť byla vždycky dost tvrdá, protože museli obětovat to zvířátko, které odpočítali ze svého majetku. To obětované zvíře bylo zabito a tekla krev, a to byla ta pečeť, kropil se oltář a tak dále ve velesvatyni.

A teď přicházíme k oběti Kristově. Kdo koho komu obětoval a proč? Tady nastává veliká změna. Kristus se otočil zády

k chrámu, k nejposvátnějšímu místu jeho náboženství a zavádí něco nového. Za mého života se stalo něco trošku podobného. Protože skončilo to období tzv. tridentské mše. Lidé byli v kostele a kněz obrácený k Bohu se modlil, tady máš Bože oběť Tvého vlastního syna. Je to podobné, jako korunka sestry Faustíny: „Obětuji tobě Bože, tělo, krev, duši, božství tvého syna“. A proč? Na smír za hříchy naše a hříchy celého světa. To je přesně tridentská mše. Tady byli lidi a jejich jménem kněz toto podával. Pane Bože, tady máš svého syna, my ti ho připomínáme, že umřel za nás, tak se nad námi smiluj. To je v duchu těch starozákonních obětí. Místo obětního zvířete je tam vlastní syn Boží. Modlíme se, že je to oběť, kterou ty sám jsi vložil do rukou své církve. A smiluj se nad námi, Bože. To je pořád ještě ten starý styl, který jsme zdědili po Židech. My se zaštiťujeme za syna, který vykrvácel. Obětujeme ho Pánu Bohu. Nemáme nic lepšího. Oběť má být vždycky to, co je nejlepší.

Já říkám lidem - nečtěte Bibli. Čtěte Evangelia, protože je neznáte. A až ji přečtete desetkrát, pak si přečtete Skutky apoštolské, pak listy apoštolské. A pak teprve, pokud máte čas, a je vám pětaosmdesát, tak si čtěte Bibli. I v breviáři jsou čtení ze starého zákona. Žalmy charakterizují situaci v židovském národě. Některé žalmy jsou úplně překrásné. Plné radosti, optimismu. Jiné zase - ať Hospodin zlikviduje všechny hříšníky, zničí bezbožníky, zlikviduje krále, vyhubí celé národy. To jsou ty krásné staré pověsti. (A neříkejte nikdy velebným pánům, že jsem řekl staré pověsti izraelské. To potom volá pan biskup Otčenášek: „Copak jsi to zas těm lidem říkal? Oni si stěžují, že jsi jim bral víru“.)

Pavel VI. se celou vahou své osobnosti se zasadil o to, aby nastala změna ve mši svaté, která byla už zkostnatělá. Lidé seděli v kostele, modlili se růženec, nebo zpívali zbožné písně, a kněz si to tam vyřizoval za ně latinsky a potichu s Pánem Bohem. Tu ústřední modlitbu, to ústřední slovo Ježíšovo nikdo neslyšel. Slova „Vezměte a jezte, toto je mé tělo“, to je pokyn pro lidi. Kněz alternuje Ježíše, proto je kněz oblečen až po krk, jelikož sám není nádoba čistá, tak se aspoň obléká do těch rouch, aby zmizelo jeho hříšné lidství, které musí použít k těm Ježíšovým slovům.

Latinská liturgie byla pochopitelně krásná, nejslavnější hudebníci k ní skládali hudbu, i protestant J. S. Bach skládal hudbu ke katolické mši. Mozart, ten se obdivoval latinským liturgickým zpěvům, cítil tam tu hloubku a krásu. Bylo to krásné, ale bylo to pod duchem starozákonním. Tak jako sestra Faustínka: „Obětuji Ti Tělo a Krev, Duši a Božství Tvého nejmilejšího Syna… Pro jeho bolestné utrpení smiluj se nad námi a nad celým světem“. Ale vážení, to není projev lásky, to je projev podřízenosti a kajícnosti. A proč ty to obětuješ a komu? To je to starozákonní. Někdo, kdo chce dát někomu něco krásného, jako náhradu za svoje hříchy.

A tady přichází Kristus k nám. Je to úplně jinak. Za reformy liturgie nastala změna. Ježíš shromáždil apoštoly a řekl jim, „toto čiňte na mou památku, to jsem já, vezměte a jezte“. Podal jim kalich nové smlouvy - směrem k nim, čili tady se úplně zvrátil ten způsob staré oběti, Eucharistie je setkání s Kristem, který čeká na člověka. To je Jeho služba, On nám slouží. A teď řeknu trefu, On obětuje nám. Protože tady je definice oběti jasná: Je to radostné sebedarování. A to radostné sebedarování je vzájemné.

Kristus se nám dává velmi radostně a rád. „Dal jsi mi tělo, tady jsem připraven činit tvou vůli, můj Otče“. Takže Kristus se dává lidem, to je vrcholná oběť Krista. Totéž, co dává otci, sama sebe, tak dává taky lidem. Proto jsem vám řekl, že jsme napojeni na život Boží Trojice. Od křtu, hned od křtu, už to děťátko, je zapojeno do toho společenství, které vrcholí jednou naším vstupem do Trojice Boží. Radostné sebedarování Kristovo nám, a my mu to vracíme. To je výměna při Eucharistii. Ta oběť nemá trpkou příchuť, nějaké hrůzy a něčeho. Tady už je konec. Kristus dotrpěl. My ještě ne. My ještě pořád máme tu kalvárii a té se nemineme. Ale víme, že přijdeme do slávy, že taky nám jednou přestane bolest a všechno v hodině smrti a budeme tam mít ten vrcholný úkol lásky na konci života.

Když všichni budete umírat s tím „Ježíši já tě miluji“ a když s tím umřete, tak to potrvá věčně, tak spadnete do věčnosti a budete na věky takoví. A bolest pomine. Hřbet, rakovina a co kdo má - ischias, ledviny a nervy a křivdy a hrůzy, co jste prožili to všechno pomine. U Krista už to pominulo. Ale jako připomínka tam má být ten kříž, protože na kříži se završila jeho láska jako člověka. A v této lásce, kterou završil na kříži přichází k nám v Eucharistii. Je to velké tajemství, že přijímá do svého tajemného těla hostii a víno a skrze toto se nás dotýká.

Já jsem to měl v kriminále na vlastní oči. Když přišla návštěva a když tam byli milenci, tak aspoň prstíčkem se snažili dotknout - tam byla síť, tak aspoň prstíčkem se snažili. Chápete to, proč? No, protože to je v člověku. Tak jako maminka, když je na infekčním, má za sklem dítě, tak je smutná, ona to dítě vidí. Ale nemůže je pohladit. A Eucharistie to je projev právě doteku. Je to tak s námi, já vás potěším, nebojte. Je to jako když maminka, tatínek hladí dítě. A to dítě má na písku hračky a vůbec se nezajímá o maminku ani tatínka. A někdo to dítě pohladí, ono to ani neví. Ale kdo to ví? Matka, otec. Maminka se tetelí, pohladí to děťátko, miluje je. A to je přijímání, když se setkáváme s Kristem. Jako to dítě, které si hraje s tou bábovičkou a je pohlazeno a netuší nic. Ta matka z toho má stoprocentní radost. Kristus z toho má stoprocentní radost, když mu dovolíte se dotknout.

Vidíte tu velkou změnu? Je to radostné sebedarování lidí Kristu a Kristus nám. A proto kněz nestojí zády k lidem a říká nahlas: „Vezměte a jezte. Toto je kalich mé krve, toto je chléb“ a tak dále. Chápete ten rozdíl? Je to těžko někomu vysvětlit, kdo je zažraný do toho starého a chce, aby to bylo tak, jak to bývalo dřív. Tam byly i kroky přesně vyměřeny, ani o jeden jste nemohli udělat víc. Všechna gesta byla v rámečku, který jste mohli dělat. To bylo všechno předepsáno nachlup. Ať je pohřeb, ať je svatba, pořád ta mše latinská byla stejná, nebylo tam nic osobního.

Teď ale mají biskupové strach z osobního, protože některý kněz slouží mši svatou např. na kolečkových bruslích. To je chyba. Proto mají strach papež a biskupové, protože někteří z toho dělají rodeo. A to je špatné. Kněz musí být kultivovaná bytost, která opravdu tu bohoslužbu koná s vnitřním soustředěním a jistou kulturou ducha. Tak to má být. Abyste věděli, proč zase někdy zavádí tu tridentskou mši - mají strach. Že třeba ten kněz, a to se u nás děje taky, používá vlastních slova. Odloží misál a celou mši má z hlavy, protože on je chytřejší než církev. On vymyslí lepší modlitby. Já bych to nikdy nemohl dělat. Vymyslet si vlastní slova, to bych ani neuměl.

Já jsem vám jenom chtěl závěrem říct, že oběť už není starozákonní. Není potřeba kdo obětuje, koho obětuje, komu obětuje, za co obětuje, protože to je radostné sebedarování člověka v kostele Krist, a Kristus nám. No není to krásná výměna? Chápete ten rozdíl, kde se v tom roce 1965 stala změna? Že se opustilo to starožidovské podávání oběti ukřižovaného, zbičovaného Krista, protože už není dávno ukřižovaný, zbičovaný. A ta pořád opakovaná prosba „odpusť nám, smiluj se nad námi“ nám zabraňuje pochopit, že Bůh nás miluje. Vždyť jsme v náručí Božím. Teď si představte, že jsme v Kristově náručí, jdou lidi kolem a my voláme: „Přimluvte se u Pána Boha, přimluvte se za nás“. Proč? My jsme

v Jeho náručí. To chce přemýšlet.

Je to způsob našeho vyjadřování. A my, když říkáme Kyrie eleison (Pane, smiluj se) vzpomínáme na křesťany, kteří v prvotní době se skryli v katakombách a když je dopadli, tak je tam zamordovali, nebo vypověděli, nebo je umučili. Tak volali Maran atha (přijď Pane Ježíši), protože byli v nebezpečí. Začínali tu mši svatou s prosbou, aby ji mohli aspoň dokončit.

To jsem chtěl zdůraznit, abyste pochopili, proč většina kněží není pro návrat do toho starého rituálu, který byl úplně zkamenělý, neprůstřelný. Tam se nedalo říct nic osobního, protože to bylo všechno předepsáno. Od počátku, od prvního kříže až do posledního požehnání bylo všechno předepsáno. Nic osobního se tam nemohlo říct nikdy.                                                                                                                

Jan Rybář
Jánské Lázně Mariánum 2010

Mobirise
Mobirise

HTML Website Maker