Mobirise

Fejetony 2016

Biskupové ve valdické věznici

jedná se o léta 1960 – 1962

V roce 1946 biřmoval na Velehradě olomoucký světící biskup Stanislav Zela. Nabádal nás všechny k věrnosti Kristu a ke statečnosti vůči nájezdům nepřátel. To se ale ještě nic nerýsovalo, byla poválečná euforie, že

všechno půjde k dobrému. My jsme jeho slova brali, protože jsme věděli o jeho věznění za nacizmu: co nám radil, potvrdil svou nedávnou minulostí. Netušili jsme ovšem, co tohoto biskupa v budoucnosti čeká: 13 roků tvrdého žalářování za rudé totality.    

Ve valdické „Kartouze“ měl přezdívku „pan zloděj“. Jak k tomu přišel? Stalo se to takto: pan biskup byl už starý a nemocný. Často musel navštěvovat lékaře. Tehdy byl vězeňským lékařem pohledný major Cedívoda. Lev salonů. Ten se s vězni setkával jen při kontrolách marodky. Lékařskou službu držel retribuční vězeň na doživotní MUDr. Teuner. Platil za to, že se nechal (ze strachu) po příchodu nacistů do ČSR naverbovat jako předseda kolaborantského Kuratoria pro výchovu mládeže, organizace, do níž byly automaticky zapsány všechny děti nastupující do obecné školy. Cosi jako odvar Hitlerjugend pro německé děti. Čeští učitelé to nechávali v utišení a jen občas nahlásili fiktivní činnost. Němec Dr. Teuner pomáhal zvláště odvážně politickým vězňům – nakolik to bylo v jeho možnostech. Ošetřovna se nacházela v budově velitelství. Byl to celý proces dostat se tam. Procházelo se přes několik „katrů“ – mřížových dveří oddělujících bloky cel. I kdyby někdo utekl z otevřené cely tak, že by přemohl dozorce při kontrole, daleko by se nedostal. A tak pan biskup dost často čekával u těch „katrů“ až se další dozorce uráčil otevřít. U té poslední mříže už v budově velitelství se to stalo.

Než ji bachař přišel otevřít, přiběhl z nějaké kanceláře chlapeček a přes tu mříž nasypal biskupovi do dlaně hrst dost dlouhých nedopalků cigaret: „Pane zloděj, zakuřte si!“ Biskup rychle strčil dárek do kapsy a po návratu do cely vyprávěl chlapům tuto příhodu, když je poděloval svým úlovkem. Od té doby začali pana biskupa nazývat „pan zloděj“.

     Na téže cele s ním bydlel jiný biskup, trpící hemoroidy. Když ho jednou ošetřoval spoluvězeň, biskup ironicky poznamenal: „Tak tohle je jediné zlato, které mi zůstalo…“

     Řeckokatolický biskup z Prešova Vasil Hopko pronesl kdysi smutně, že to byli bohužel až bolševici, kteří nás naučili být posledními dle přání Kristova: Kdo z vás chce být mezi vámi první, ať je poslední a služebníkem všech. (Mt 20, 27)

     Na našem II. oddělení se nacházeli 4 biskupové: Karel Otčenášek a tajní biskupové Ján Korec, Dominik Kalata a Petr Dubovský, všichni slovenští jezuité. Byli jen o pár roků starší než já; dodnes (2015) žije kardinál Ján Korec v Nitře a Dominik Kalata v Ivanke pri Dunaji. Zejména Ján Korec světil spoustu tajných kandidátů kněžství a ještě víc řeholníků. Při soudním přelíčení s ním mu vyšetřovatelé představili několik řeholníků: znáte je? Korec pohotově popřel: zcela jistě je neznám! Tak jsme ho trápili, jak je možné takto vyloženě lhát. Vždyť on osobně je světil na kněze! Odpověděl nám, že tyto kandidáty mu představil jejich provinciál, aniž udal jejich jména, a tedy opravdu o nich

nic nevěděl. V konspirační práci platila moudrá zásada, že je nejbezpečnější jednat mezi čtyřma očima.

     Biskupové bývali s oblibou u dozorců bráváni k těm nejpodřadnějším pracem. Jednou vybírali žumpu u dílny Agrostroje Jičín. Pánové si podávali kbelíky s odporným obsahem se slovy: Račte, Excelence!

     Další biskupové, jako např. zmíněný Mons. Zela, bydleli na III. oddělení, naprosto izolovaní od kohokoliv. Už jsem se o nich snad zmínil: spišský biskup Ján Vojtaššák, prešovský uniatský biskup Vasil Hopko, pražský světící biskup Ladislav Hlad a už zmíněný Stanislav Zela. Toto třetí oddělení byla studená kamenná budova bokem od bývalého kláštera. (Kartuziány vyhnal už Josef II.) Byla to ponurá budova, navíc proslavená hroznými vyšetřovacími metodami v padesátých letech. Její obyvatelé bydleli v celách potřísněných krví mnoha trpitelů, nejen známého kněze Toufara, ale i

dalších, jako např. kněze Antonína Mandla, který tam prožil peklo tří let výslechů. Zešílel, rval ze sebe šaty a vyl jako pes. Některý výslech se odbýval tak, že Mandl visel hlavou dolů zcela nahý a --

Dostal se z toho až v Leopoldově díky lásce a péči spoluvězňů, zvláště P. Antonína Bradny. Tohle prostředí zvyšovalo neblaze jejich psychické strádání. Ale i tam se přesto podařilo tajně odsloužit mši svatou a podělit při procházce uprostřed vysokých zdí své spolubratry Eucharistií. Slyšel jsem dokonce, že redemptorista Blesík poděloval vězně krajíci z velikonočního mazance, aniž dozorci tušili, že je z Kristova stolu. Blesík byl znám jako člověk, který je schopen i jiných liturgických „reforem“.

     Zmíněný P. Antonín Mandl, zvaný Aťa, byl jeden z prvních zatčených v kauze kolem arcibiskupa Berana. Byl to kněz veliké inteligence. Dávno před liturgickou reformou sloužil pro nově pokřtěné v Leopoldově česky. Když to kdosi žaloval, dostal odpověď od biskupa: Když to dělá Mandl, asi na tom něco bude. Ale vy na to nemáte, vy to nedělejte!

........................................................................................................ Jan Rybář

Divoký františkán

Členové tohoto řádu mají být jistě temperamentní, ale P. Jan Bárta byl trochu více. Říkalo se mu Baptík; jeho řeholním patronem byl sv. Jan Křtitel. Kde se něco dálo pro slávu Boží, tam jste Baptíka našli uprostřed. Jak se říká, hořel pro věc Boží. Utekl z internace v Želivi a dlouho se skrýval. Cestoval po republice a vesměs se vydával za lékaře, což mu někdy připravilo komické – někdy nemilé situace. Když se konečně soudruhům podařilo dostat ho, šlo s ním do vězení i několik jeho pomocníků. Mně přednášel pastorálku a byl také členem zkušební komise u zkoušek. Baptík se často

i ve spánku utkával s odpůrci či nepřáteli a ten kdo spal pod ním, něco z toho zakoušel… Nejčastěji debatoval s nadporučíkem Protivou, politickým pracovníkem, který by nás velmi rád převychoval podle obrazu jeho i strany. Při takové diskuzi jednou Protiva řekl Bártovi, že by jistě nejraději viděl soudruhy na šibenici. Bárta na to, že až jednou budou Protivu věšet, on že bude jediný ho zachraňovat. Na to mu Protiva závazně slíbil, že ze všech zdejších politických vězňů půjde on na svobodu jako poslední. P. Jan Bárta opravdu šel jako poslední až po pražském jaru r. 1968.

     Vyprávělo se, že nadporučík se později zastřelil, když jeho ženu usvědčili ze zpronevěry na pracovišti.

 ........................................................................................................ Jan Rybář

Nadporučík Bogner

Valdická věznice, nejpřísnější kriminál v Čechách, byla až do Josefa II. klášterem kartuziánů, nejpřísnějších mnichů v církvi. Po komunistickém převratu r. 1948 se do tohoto bývalého kláštera – věznice – ponenáhlu vracel duchovní život, zarámovaný ovšem do pravidel určených nepřáteli církve a všeho duchovního života. Vracel se díky odsouzeným kněžím, bratřím, křesťanům. Modlitby ovšem jen soukromé, tiché. Ale někdy i adorace, ovšem bez drahocenné monstrance, bez svící a kadidla: na

stole na misce rohlík… Jen ti zasvěcení se klaněli a děkovali za tu jednoduchost Ježíšova ustanovení jeho přítomnosti v tomto divném Božím stánku plném kavalců až po strop. Byla-li zde Svátost – jak se říká – ta nejsvětější, znamená to, že se tam sloužila mše. Zase napíšu, že jen pro zasvěcené. Byli totiž mezi námi i kněží-donašeči. Oni něco tušili, ale většinou toto konání nezrazovali. Něco v nich přece jen zůstalo; říká se tomu „disciplina arcani“, dnes bohužel už neznámá: ochrana tohoto intimního tajemství církve před nechápajícím světem, před znesvěcením.

     Jenže kromě chleba je ke mši potřeba i víno. S tím byla přece jen jistá potíž, protože rozinky v balíku byly přísně zakázané. Právě z nich se víno ke mši dělalo. Soudruzi o tom věděli už ze zkušeností z doby nacistických koncentráků a snažili se tomu zabránit. S rozinkami začíná příběh o nadporučíku Bognerovi. Ten měl na starosti veškerou intendanci v tomto zařízení: oděvy, obuv, prádlo, stravu (tedy i balíky pro vězně). Byl znám svou hrubostí, zvláště řvaním a nadáváním. Jenže to bylo jen krytí jeho pomoci politickým vězňům, zvláště kněžím, jak mne starší muklové upozornili. K práci ve skladech si vybíral lidi, kteří už byli dlouholetým vězněním tělesně i duševně vyčerpáni a byli vděčni za klidnou práci bez honění a norem, bez ustavičného dozoru. Tak se tam dostal např. i básník Václav Renč, který nás poděloval onucemi.

     Také já jsem jednou dostal v balíku rozinky. Byl jsem veden službou do kanceláře nadporučíka Bognera. Jak mne spatřil, začal křičet jako na lesy, jak to, že v mém balíku jsou rozinky, že to pošle rodičům zpět! Jen co odešel dozorce, který mne přivedl, dostal jsem od Bognera rozkaz sníst ihned celý ten balíček rozinek, než se odkudsi vrátí. Sotva jsem rozinky hodil za halenu, už tu nadporučík byl. Předal mi balík, zavolal bachaře a s křikem mne vyhodil. Tak se to dálo i v podobných případech. Kněží, kteří celebrovali, chtě-nechtě při mši na Bognera vděčně vzpomenuli. Až po převratu r. 1989 jsme se dověděli, že byl za tuto spolupráci s vězni odsouzen – snad na 7 let, ale to nevím přesně.

     Víno z rozinek se připravovalo na pracovišti, tam kvasilo a skladovalo se. Bylo to daleko bezpečnější než na celách, skryto očím zvědavců.

     Všichni přítomní kněží ale mše nesloužili, jen nemnozí odvážlivci. Někteří se na to nemohli soustředit, jiní pozapomněli texty, další se báli případného znesvěcení, udání, nebo byli skrupulanti. Osvícení pánové dávno před liturgickou reformou sloužili zejména pro novopokřtěné a konvertity česky. Člověk se tam naučil rozlišovat podstatné od nepodstatného, což pak později prospělo při konání bohoslužeb po bytech, chatách nebo v lesích. Ale o tom snad jindy.

 ........................................................................................................ Jan Rybář



Mobirise

Ten pohled!

     Četl jsem, jak světový tisk hodnotí výsledek synody o rodině v Římě. (CIG 44). Ale jak ji hodnotí
papež? Stačí se jen podívat do jeho tváře, zkřivené hněvem. Ani nemusíme číst, co řekl v promluvě na závěr synody:

„Obnažila tvrdá a uzavřená srdce, která se tradičně skrývají za církevním učením a bohulibými záměry… Zkušenost synody nám umožnila lépe poznat, že skutečnými obhájci učení nejsou ti, kdo se ho drží do poslední litery, nýbrž ti, kdo se drží jeho ducha. Nejde totiž o ideje, nýbrž o lidi. A nejde o formulky, nýbrž o dostupnost Boží lásky a odpuštění. Církev není pro svaté, nýbrž pro ubohé hříšníky.“ 

........................................................................................................ Jan Rybář


Moje osobní Krédo

Ve jménu Otce i Syna i jejich Radosti!

Věřím, že většina lidí žasne nad světem, který poznává. Věřím, že jen citlivý člověk přijme zprávu: Neznámý Autor vesmíru a lidstva chce být nazýván Otcem. Věřím, že Ježíš je Kristem – vyvoleným – aby nám zvěstoval pravdu o našem oslavení, tvrdě zaplacenou jeho životem. Věřím, že jeho smrt byla vrcholným úkonem lásky k nám. Věřím, že jeho zmrtvýchvstání je potvrzením skutečného Synovství Božího. Věřím v čisté mateřství jeho matky Marie, důkazu to, že je pravý člověk, náš Bratr. Věřím, že

jeho Domov je i naším domovem. Tam nás vede z našeho exilu církev, společenství citlivých. Věřím, že náš porušitelný život vstupuje do neporušitelnosti pravé a věčné Radosti Života Otce i Syna. Amen.

 ........................................................................................................ Jan Rybář


In memoriam Jiří Šindler

Zemřel Jiří Šindler, akademický malíř a grafik, ve věku 93 let. Umělec a katolický křesťan. Čekal jsem v našem tisku nekrolog; asi jsem nenašel. Parte je radostné: jeho pevnou rukou vytvořený dřevoryt dává vyniknout bílému kříži. Když měl Jiří sedmdesát, napsala o něm paní Gabrielová: „Umělec vytříbeného citu“. Měl rád ruská a židovská témata. Jeho kaligrafie visí v mnohých bytech. Typy jeho písmen užívají v Rusku i v Izraeli, glagolice přitahuje pozornost na mnoha výstavách. Ale já chci psát o jeho víře. Denně se modlil breviář, každou neděli byl viděn u sv. Tomáše v Brně se svou rodinou, a

u Večeře Pána. Tak po celou dobu padesátých let i za normalizace. Snad jediný učitel v té době! Svým žákům na výtvarné škole dával příklad; byl se svou nepřehlédnutelnou postavou a krásou tváře navíc člověkem ryze duchovním. – Tělo odpočívá nyní a navěky v hrobě rodičů v rodné Poličce, on oslavuje svého Pána spolu s přáteli Floriány, Reynky, Vokolky, Adrienou Šimotovou mnoha dalšími.

 ........................................................................................................ Jan Rybář


Oč šlo na synodě

Paní Věru opustil manžel. Zůstala se třemi dětmi. Ráno před šestou spěchávala kolem mých oken. Nejprve do jeslí, pak do školky, pak do družiny, nato sama rychle do fabriky ke stavu. Po čase si ji vzal muž mladší než ona a měl rád i její děti. Lidé ho obdivovali a přáli jí ho. Jenže církev ne: žádné svátosti! Žijete ve hříchu – a to veřejném! Po ráně od nevěrníka další rána od církve?!

     Vážení, tak TOHLE chce papež řešit. Drží se evangelia; Ježíš nikdy neřekl „není pomoci“, odpustil i vrahovi. Papež nechce uvolnit morálku, jak tvrdí znalci zákona. Nechce opustit učení církve, jak vykřikuje šílenec S. Ale nechce „svazovat těžká a neúnosná břemena a vkládat je lidem na ramena, aniž by se jich jen prstem dotknul“ – pozor! – to je slovo Ježíšovo! (Mat. 23,1-4). Každý soudný katolík teď ví, oč papežovi jde: více neubližovat již ublíženému, dále – odpustit kajícníkovi. Tohle se koná v intimitě zpovědnice a ne v kancelářích právníků. Každý soudný kněz nyní ví, co má dělat, podle přísloví „chytrému napověz“. Pokud s tím má někdo problém, nemá problém s papežem

Františkem, ale se samotným Ježíšem Kristem, říká F. Zakaria (Respekt 40/15).

 ........................................................................................................ Jan Rybář


Věrchuška

Věrchuška" je něžné ruské označení špiček společnosti, mocenských struktur. Ty ovšem něžné nebývaly. Okolo Vánoc nám to připomínají postavy římského císaře Augusta a judského krále Heroda. Jejich vinou se Ježíš narodil mimo domov, stal se běžencem a imigrantem v Egyptě. Za velekněží Annáše a Kaifáše byl zajat, mučen a popraven. Ale stačil za svůj krátký život dát lidem radu, jak změnit svět, jak změnit společnost shora i zdola: "Kdo z vás chce být první, ať je poslední a služebníkem všech". (Mk 10, 42-45.) To je konec šplhání nahoru, to je konec anonymních pánů světa. Jenže - shlížet z vrcholu pyramidy je tak svůdné! Papež František řekl, že uznává "pyramidu",

ale obrácenou špičkou dolů. Nahoře nýmandi, staří a bezvýznamní - a věrchuška dole!! V praxi to představil Ježíš (marně). Představuje to František (taky marně?). Řeší se tím také odvěký problém "kolektiv versus jedinec". Už jenom pro tento geniální návrh lidstvu se musí slavit Ježíšovo narození...

 ........................................................................................................ Jan Rybář


Eucharistie je děkování

V katolických kostelích najdeme obvykle tyto tři symboly: písmeno „M“ (Maria), kříž a kalich. „M“ znamená Zvěstování, tím vše veliké v lidstvu začalo a od toho se všechno odvíjí. Kříž je symbolem vrcholného úkonu lásky Ježíše jako Krista = Vyvoleného. Kalich je pak výraz touhy Ježíše po lidech. Kdo se do těchto symbolů zahloubá, neví, čemu se má podivovat nejprve, nad čím víc žasnout. Je tam toho k odkrývání na celý život, ba na celou věčnost. Navrhuji věnovat se Kalichu, Ježíšovu pozvání ke stolu, tedy Eucharistii; slovu, které jsme zdědili po křesťanech prvních staletí. Ukáže se nám v novém světle Zvěstování i Kříž, oživí se naše účast na nedělní bohoslužbě. Ta pak nebude stereotypní, tedy nudná a otřelá, i když kázání takové třeba bude.

     Na koncilu bylo řečeno, že jádro věroučných pravd se nemění, ale postupem času že odhalujeme svatá tajemství do hloubky a umíme je tedy vyjádřit lépe, aniž bychom do omrzení papouškovali stále stejné definice zděděné ze středověku („transsubstanciace“ – sic!).

     Je měsíc září, začíná škola, začněme tedy se školou víry!

  ........................................................................................................ Jan Rybář


Vykoupení nebo vyvolení?

(Eucharistie 3.)

Zbožnému člověku je dobře na kolenou. Je si tam jistý, nemusí myslet. (Také je lehčeji ovladatelný.) Nemá odvahu vstát a jít Kristu do náruče. Vždyť je hříšník, musí být pokorný! Převládá v něm totiž nedůvěra až strach. Proto mu stačí Boží slitování, odpuštění. To je právě hlavní téma "tradiční mše". Ona má blízko ke starozákonním obětem: my podáváme oběť - Ty nám dáváš odpuštění. Jenže - Bůh nabízí daleko víc než jen odpuštění. (viz Luk 15, 22). Dejte pozor: Ježíš po celou dobu hlásání svého evangelia nikdy nepotřeboval slovo "oběť", bez kterého se my neumíme obejít. To slovo

dokonce zkritizoval: "Jděte a naučte se, co znamená lásku chci, ne oběť." (Mat 9, 13). My se však tímto slovem oháníme ustavičně. Jděte - řekl Ježíš, a my nejdeme (dál), naučte se, a my nechceme přemýšlet. Máme raději ten dávno zaběhnutý obětní výměnný provoz. Žijeme dosud starozákonně, 2000 let zpátky. Obětujeme...

    Další starozákonní nepřehlédnutelná záležitost: krev. "Bez prolití krve není odpuštění" (Žid 9, 22). Jenže už ten Starý Zákon je např. v Žalmech plný nekrvavého odpouštění.: "Jeho milosrdenství... jevěčné... sahá do nebes... je bez míry... trvá na věky..." Odpustilo se Adamovi, Kainovi, Davidovi atd. Kristovu krev na Golgotě zavinili nepřátelé, v nitru plni ďábla. Tím ale jen umocnili vrcholný Ježíšův úkon lásky. (Jan 15, 13). Kříž úžasně zpečetil Zvěstování. Bůh se dává - i přes tu událost Golgoty - daleko víc než je možno chápat. Marnotratný syn a další Ježíšovi kajícníci a kajícnice v evangeliu dosáhli odpuštění i bez prolití krve. Tohle ovšem apoštol Pavel nezažil, neslyšel, nepoznal.

Viděl se pouze dvakrát a krátce jen se třemi apoštoly. A ani nemohl pochopit; Starý Zákon, jak víme, cele ovlivnil jeho teologii. Tedy: Kristus nás svou smrtí oslavil, ne vykoupil. Z čeho by nás měl vykupovat, když nám přišel sdělit, že Bůh se nám dává navždy, naprosto a zdarma?

 ........................................................................................................ Jan Rybář



Eucharistie - svobodné sebedarování

Zdálo by se, že teprve Ježíšova poprava nám ukázala vrcholně jeho vztah k nám. (Jan 15, 13). Jenže on nečekal, až to dokážou jeho nepřátelé krvavým způsobem. Nečekaně "předběhl" události Velkého Pátku a v klidu poslední večeře věnoval lidem docela i svou tělesnou blízkost. Nekrvavé sebedarování předešlo to krvavé, svobodné sebedarování předešlo "nucené". Apoštolové, kteří později zradili a utekli, nekončili kajícně, ale obslouženi u stolu svým Pánem. Docela i nohy jim umyl... Škoda, že u toho nebyl i Pavel... Tak jako Kříž umocnil a zpečetil Zvěstování, tak Kalich umocnil a zpečetil tajemství Kříže. Zítra mne zradíte a opustíte, ale už dnes jsem váš, už dnes - a na věky... Jak je to překvapivě božské! Milosrdné a citlivé! Láska předchází hříšníka! Ještě než

zhřeší, ještě než lituje, chystá se mu místo u Stolu. Divila se tomu Faustinka?

    Více teď chápeme, proč Ježíš mluvil rád o hostině, o svatební hostině; proč tak rád sedal s lidmi ke stolu, i když oni nechápali. Jen hříšníci chápali!! Magdalena, Matouš (Mat 9, 9-13), Zacheus (Luk 19, 1-10). Své obrácení oslavovali u hostiny s Kristem. Divili by se dnešní farizeové, kdo všechno se dnes účastní hostiny s Kristem! (Viz Vokolkovu fresku v boční kapli ve Stráži pod Ralskem! Ta jim dodnes pění krev…) Denně se prolévá na našich oltářích Kalich jeho Krve s odpuštěním hříchů těch, kteří se účastní. Teď, dnes, denně je tu kalich jeho Krve, která se přelévá do našich životů a zvěstuje

Kristův vztah. Boží láska nás často zaskočí, říkával Míla Máša, kněz svaté paměti.

     Neodpouští se nejvíce tomu, kdo si rve vlasy, kdo žaluje na sebe, kdo zapřísahává nebesa. Nejvíce se odpouští tomu, kdo řekne ze srdce "Ježíši, miluji Tě"... Kdo poslechne, vezme a přijímá, co Kristus nabízí u jeho Hostiny.

 ........................................................................................................ Jan Rybář


Kristova tělesná blízkost

Řekl jsem, že u poslední večeře Kristus nečekaně lidem věnoval svoji tělesnou blízkost. Tělesnou! Tím se už blížíme k podstatě eucharistie, k jejímu jádru. Několikrát jsem zdůraznil, že Bůh nabízí daleko víc, než vnímá člověk. Nabízí víc než jen odpuštění (viz Luk 15, 22). I v tomto případě Ježíš nabízí víc než jen sedět s ním u Stolu, jíst jeho Chléb, pít jeho Víno. I když už toto je úžasná pozornost vůči člověku (kterou tridentská mše nechápe). Za tím vším je ještě něco daleko víc. Jeho lidský, tělesný dotek. Dotek právě skrze ten Chléb a to Víno. Dotek hmotný, tělesný. Kdo můžeš chápat, chápej! Tady začíná, ba vrcholí Kristova lidskost. Tady začíná, ba vrcholí, mystika... Dále to

chápe už jen citlivý, něžný, lidský člověk, básník srdce, Malý Princ. Ne spekulace, ale srdce je na tahu.

     Duchovní dotek Kristův zažíváme při modlitbě, při svátostech, při četbě Písma, ve společenství Církve, při očištěném svědomí, před svatostánkem, před monstrancí, při radosti z jeho Matky. Ale dotek tělesný? Každou neděli vyznáváme, že Ježíš vstal z hrobu s jeho oslaveným, proměněným tělem, že jeho tělo je proniknuto božstvím, Absolutnem. Ježíš je tedy absolutně lidský. A lidské je, dotýkat se navzájem. Mám to snad ještě rozvádět do detailu? Ježíš je nejlidštější ze všech lidí. Vztahuje po nás své ruce, otvírá svou náruč... Ale my jsme ještě tělesně daleko, nedostupní v neproměněném neoslaveném světě... V hříšném těle... On je naštěstí všemohoucí v lásce (v tom jediném). Přijímá do jednoty svého tajemného oslaveného Těla všechny hostie světa, ty symbolické chlebíčky živící duše; bere za své všechno víno v kalichu kdekoli na světě. Při mši přijímá jako první z nás: přijímá to, co jsme položili na oltář, je to teď jeho, jeho Tělo, jeho Krev, jak velice zdůrazňuje.

A pokrm a nápoj není jen povrchní dotek!

     Velký Augustin říká, že všichni budeme jednou proměněni v Krista tak jako ty hostie. Nebude to naše "zmizení" v Kristu, naopak! Bude jen jeden Kristus a my v něm... Žádná "transsubstanciace". Jednou bude celý vesmír proměněný v Krista. Žádné jiné místo pro nás v Trojici není. To bude krásný "konec světa", že?

 ........................................................................................................ Jan Rybář


Božské prostředí

My, katolíci, vyznáváme třikrát denně, že se "Slovo stalo tělem", ale tělesnost časem ztratila v církvi dobrý zvuk. Je podezřelá... Musíme se znovu učit dát víře hluboký, ne povrchní tělesný výraz. Vždyť víme, že Kristus se nechal dotýkat ženami, dotýkal se dětí, apoštolů, nemocných i hříšníků. Bůh se stal člověkem z touhy po něm. Proč, to je nám nepochopitelné, jako je nepochopitelný Bůh... Mistr Eckhart: "Nikdy žádný člověk po něčem tak tuze netoužil, jako touží Bůh po tom, být s člověkem". Bůh neumí navázat jiný vztah než absolutní, česky řečeno: nemůže už být bez nás. Přestože je dosud mezi člověkem a Bohem překážka lidské špíny, Kristus ji prolomí; nemůže se nás dočkat, nevydrží to právě jako tělesný Syn člověka. Eucharistie je právě to prolomení do našeho dosud neoslaveného hříšného světa. Tohle se nedá vyjádřit rozumovými spekulacemi středověku.

     Jsme smutni, že se neumíme tomuto tajemství otevřít, jak bychom chtěli. Barevné děti moc netuší, oč jde, když přijímají. Vědí, že po mši dostanou v misijní stanici trochu jídla. I my jsme jako dítě, které se věnuje hračce nebo čokoládě víc než matce, která je hladí. Ale ta matka, ta si přijde na své! Tak i Ježíš; ten má z našeho přijímání stoprocentní radost. Jemu stačí, když ho poslechneme, vezmeme a jíme, ať jsme vzdělaní Evropané nebo ty černé děti. "To čiňte, abyste si mne připomenuli", říká nám při každé mši. Tak aspoň tohle jeho přání umíme plnit určitě vždycky.

     Eucharistie se dnes už slaví po celé zeměkouli. Eucharistií Kristus obklopuje a objímá celé lidstvo. Eucharistií žijeme už nyní v božském prostředí (Teilhard de Chardin). Láska nedovolí žít bez milovaného, bez jeho doteku. Řekl mi jeden mladý učitel: já tu mši pořád nechápu! Vzal jsem ho za ruku a řekl: zavři oči a mysli si, že se tě drží Ježíš! To je vše. Tak prostá je eucharistie. Bohu díky!

In memoriam

Josef Andreas Jungmann S.J., autor díla "Missarum sollemnia“

Ján Dieška S.J.

Dr. Antonín Mandl

  ........................................................................................................ Jan Rybář


Manželství, Zákon a František

Je mi 85 let, prožil jsem bohatý život jako nádeník, kněz i vězeň. Bilancuji. A tak propojuji učení

Církve s životem. - Amoris laetitia, napsal papež. Začnu s Biblí. Není to jen moudrá kniha, jako jsou jiné v dějinách lidstva. V ní je odhaleno tajemství Absolutna promítnuté do lidských osudů. Slova 1. knihy Mojžíšovy "Učiňme člověka, aby byl naším obrazem, podle naší podoby“ (Gen 1,26.) "Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. (Gen. 1,27). Proč to tu čtyřikrát zdůrazňuje? Co to znamená "být jeho obrazem, mít jeho podobu"? Co to znamená být stvořen jako muž či jako žena? Tušíme to: muž je otcovskou tváří Boha s plnou zodpovědností za ženu i rodinu. Žena je mateřskou tváří Boha s plnou zodpovědností za kultivaci muže svým ženstvím a za zprostředkování nového života. To je tvář Stvořitele, zjevujícího se v manželství. Logicky první je mužství, otcovství. Ale de facto důležitější je ženská plodivá mateřská tvář Boha, který zplodil člověka (Duch svatý je ženský prvek v Trojici, je její završení!). Dále: muž a žena v manželství jsou podobni Bohu jednotou: "Stanou se jednou bytostí" (Gen. 2,24; Mt 19,5.)

Slovo "přilne" ke své manželce je v originále "přilepí se" - roztrhnout, co je slepeno, může znamenat zničení...

        Učili mne velikosti tohoto vyvolení. Když použijeme pomocnou hypotézu, že by nikdo z lidí nikdy nezhřešil a nebylo by tedy potřeba svátostí, zůstala by tu jako jediná - svátost manželství. Manželé se učí sebedarování (lásce), aby to uměli pak uplatnit směrem ke Kristu. Manželství je tak školou Budoucnosti. Svědectvím pravdivosti a jedinečnosti vět Bible (Gen. 1,26) jsme my, muži a ženy! Bible není mýtus, protože ani my nejsme mýtus. Manželství je tedy úžasné, nenahraditelné, ničím nezastupitelné. My lidé zvěstujeme, co je v Bohu jako muži a ženy... Toto tajemství mi denně otvírá oči, když potkávám muže s ženou. Proč by se měli rozvádět bezdětní, když i oni představují

podobu, obraz Boží! Zatímco my mluvíme jen o vykoupení a spasení (tj. o hříchu), východní křesťanství zdůrazňuje to prvotní a pozitivní: vyvolení, povýšení, oslavení a zbožštění člověka. Amoris laetitiam.

       Radost z lásky s sebou ovšem často vleče spoustu bolesti a smutku. Rozluky, rozvody, nevěry, zrady. Nerozlučitelnost manželství je ideál, ke kterému musíme vzhlížet, který nikdo nezpochybňuje, ale také dobře víme, že žádný ideál nemůžeme stoprocentně naplnit, protože jsme HŘÍŠNÍ!!! Nevím, zda se na tuto pravdu bere zřetel. Klérus se snaží situaci řešit. Mluví ovšem o krajině, kterou pozoruje z rychlíku - a navíc - pohledem církevního právníka. Dosavadní řešení je nedostatečné a tvrdé. Na druhém vatikánském koncilu to řekl patriarcha Maximos Saigh: Svazujete těžká a neúnosná

břemena, nakládáte je na druhé a sami se jich ani prstem netknete! (Mt 23,4). Mluvil ovšem do prázdna, podobně jako papež František na synodě. A propos - právníci: kde vládne právo a spravedlnost, neexistuje odpuštění... Církevní právo je často nad evangeliem, nad tou dobrou zprávou o milosrdenství, které je bez konce! (Žalm 118, 136 aj.) Velmi citlivé otázky se řeší v kanceláři, nikoli ve zpovědnici. Ne Kristus, ale paragrafy. "Máte tvrdá srdce", řekl papež na synodě o manželství a rodině.

          Jak by asi dopadla synoda o manželství v prvotní církvi? Ta ještě nebyla zasažená spekulací. Počínaje Petrem byli papežové dlouho ženatí. "Své manželky veďme k dobrému (...) našim dětem ať se dostane křesťanské výchovy", píše svatý papež Klement do Korintu. (Funk 1,89-93). Možná si někdy jejich ženy "vyměnily názory", možná někdy papežovi kluci někomu rozbili okno. Duchovní služba v církvi fungovala dle apoštola Pavla: církevní představený (presbyter) musí být bezúhonný,

mít jednu ženu (....) musí umět dobře spravovat svůj dům a přidržovat svoje děti k poslušnosti (viz 1 Tim 3 a Tit 1,5-9). Konečně, vždyť Ježíš si vyvolil ženaté muže, nikoliv svobodné esény. Brzy ovšem přišli "novátoři", drze opravující Krista: celibát - a to všem! Je pravda, že Ježíš řekl o charizmatu celibátu: "Jsou lidé (....) k manželství neschopní, protože se ho sami zřekli pro nebeské království. Kdo můžeš pochopit, pochop!" (Mt 19,12). Jsou lidé - tedy ne všichni - ale někteří, a to výjimeční! Zákoníci dodnes nechápou. Celibát je hrdinství, nedá se nakomandovat na celý život ani pokoušet se

o to bez charizmatu od Boha. To ale neznamená, že ostatní, kteří nežijí v celibátu, nejsou schopni dobré služby v církvi - viz svěcence Felixe Davídka: žádný z těch desítek ženáčů i svobodných mu neudělal ostudu, naopak, někteří si odseděli i kriminál. Poznal jsem ženaté řeckokatolické kněze, co všechno prožili od soudruhů! Jakou věrností nám byli příkladem!

     Toto exposé o kněžství mi mělo posloužit, abych prokázal výhybkáře na Kristově trati: oni chtějí zajet jiným směrem, lepším, dokonalejším! A podobní novátoři hodili výhybku i do manželství. I oni opravují Krista. Jakoby řekl, že co Bůh spojil, člověk nemůže rozloučit. On ovšem PROSIL: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ (Mat 19,6.) A to je rozdíl! Na to stačí selský rozum: nerozlučuj, tedy nedělej to! A člověk to udělá. Zklame, zhřeší. Splnit ideál je těžko uskutečnitelné. Máme pomoc milosti Boží a přece stále hřešíme na všech frontách! A hřešíme těžce. Manželství zůstane jen na papíře. I před Bohem zůstane jen na papíře, když skončí to, co je v manželství podstatné. Právníci pak v dobré vůli hledají východ ze slepé uličky, hledají nedůstojně skulinky v základu manželství, jen aby vyhověli právu, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Navíc - trvá to vše dlouho a zatím postižení trpí; čekají pomoc, ne váhavé milosrdenství! Církevníci sedí ve svých celnicích, zatímco lidé se valí jinudy za štěstím, po pašeráckých stezkách. Už jsou jich miliony, miliony KATOLÍKŮ! Papež by je chtěl hledat, zatoulané po horách, ale je sám... Je sice neomylný, ale kolegové jsou nejneomylnější.

       Při své návštěvě v Římě řekl pravoslavný patriarcha Athenagoras papeži Janovi o této otázce: "My prostě odpouštíme. U nás je nad právem milosrdenství." Pravoslavní s námi byli v jedné církvi 1000 let. Dodnes světí ženaté muže, nešťastné rozvedené v tichosti oddávají po druhé. Nesou tuto tradici tedy 2000 let. Proč my se k této tradici nevrátíme? Chceme být spravedliví k požadavkům Ježíše Krista, k požadavkům Božím. Leč zatímco jsme nesmlouvaví a neoblomní k lidem, kteří často neměli náboženskou výchovu, "pro domo sua" hýříme pochopením, odpuštěním a maximální diskrétností. Téma sedmkrát tabu... Najednou zavřené oči a hluché uši jinak bystrých zákoníků.

Přitom se nejedná o třísky v oku, ale o trámy. Bůh nám pomáhej zbavit se pokrytectví! Šedivá je všechna teorie, zelený strom života. Děkuji za pozornost, pokud jste dočetli až sem. Co by nám tak asi poradil Pán Ježíš?

 ........................................................................................................ Jan Rybář


Jména Boží

Malý Matyáš, 5 roků: Taťák říkal, že Bůh je, ale že to můžeme jen věřit. Nevíš, jestli "bucha" někdo viděl? Odpověděl jsem, že Boha viděl jen Pán Ježíš. Debata pokračovala.

     Uvědomil jsem si, jak je slovo "Bůh" abstraktní; navíc znevážené, zatížené, posmívané. Nic neříkající. Ve jménu Boha se i válčilo, nenávidělo, hádalo. Dnes navíc hledáme rozdíly mezi Bohem, Alláhem, Ádónáiem, Jehovou, Manitu - Velkým Duchem. Jsem proto vděčný evangelistovi Janovi, že dal Bohu jméno plné významu: LOGOS. O Vánocích jsme to dvakrát slyšeli; škoda, že jen o Vánocích (katolíci si to vlastně připomínají třikrát denně). V antice bylo slovo LOGOS plné hlubokého obsahu, třeba znamenalo "poznání": slovem vyjadřujeme to co poznáváme. LOGOS jako myšlenka:

nemluvíme bezmyšlenkovitě. LOGOS jako idea: např. stvořit svět lidí! LOGOS: úmysl, plán, povel: budiž světlo! budiž člověk! LOGOS jako řád. Je logické růst, dospívat, logická je evoluce. Tillich: řád lidský (tragický), řád Boží (věčný, úžasný). Logika, to jsou zákony správného myšlení.

    Možná nám to jednou někdo podá na úrovni. Zatím platí: díky Janovi, synu chudého rybáře z Galileje!

 ....................................................................................................... Jan Rybář


Pakt z katakomb

Budu psát o zjevení. Nejprve o lurdském; to začalo v únoru 1858. Maria tam řekla důležitou pravdu o sobě, která se podstatně týká nás všech. Je to její jediné zjevení ze všech, co znám, přímo se vztahující k evangeliu, ba k centru evangelia: ke Zvěstování. K okamžiku, nejdůležitějším v lidských dějinách: lidstvo se spojilo navždy s Absolutnem. Církev si to připomíná třikrát denně a Lurdy to měly umocnit. Jenže - nás zajímá spíše budoucnost. Máme rádi různá tajemství, která se jednou mají odhalit. Než se to stane, žijeme v příjemném napětí. Evangelium už nám zevšednělo. Průměrný člověk hledá zkušenost s Bohem jen v řádu, který ho zajímá: v řádu hmotném. Chce něco vidět,

slyšet, zažít, něco, co pochází z "druhého břehu". Já o něčem takovém vím. Není to zjevení P. Marie, ani P. Ježíše, ale přímo Ducha svatého. Stalo se 16.11.1965 v Římě, v katakombách sv. Domicilly, ne však negramotným dětem, ale čtyřiceti biskupům. Poselství se jmenuje "Pakt z katakomb" a má třináct výzev. Věřte, nebudete litovat!

 ........................................................................................................ Jan Rybář


Paní Markéto Pilátová,

     V Janských Lázních se někdy scházejí -cetiletí nezadaní. Dostanu-li se do jejich blízkosti, zvědavě se tážu, jak je možné, že nepotkali nikdy nikoho, kdo by jim mohl naplnit smysl života darem manželského partnerství. Chodil jsem 22 let do práce a těch možností jsem měl několik. Vy jste hodně studovala, cestovala, poznala rub a líc světa a klidně napíšete, že utíkáte před životem, "před tím pocitem, že naše existence nemá smysl, je to moje soukromá droga...že psaní je analgetikum, které umožňuje žít. Když píšu, tak zapomínám na svět, na sebe, prostě existuju ve světě, který si vymyslím jako v nějaké počítačové hře." (LN 17.2.2016, str. 20). Pro mne je úžasný náš reálný svět, třeba - cesta člověka od chvíle, kdy se postavil na zadní až do chvíle, kdy těmi předními vytesal Davida nebo napsal "Odu na radost"...Kolika hledajícím dal sílu a naději Teilhard de Chardin! Kolika "Neumělcům života" pomohl Marek Vácha touto knihou? Novum testamentum neznáte? Proč my staří jsme v knihách hledali (a nacházeli) krásu, ale i bolest života, život - ne zapomnění, kdežto mnozí dnešní autoři se bojí reality a nevidí žádný výhled do budoucna!?

     Skeptik Pilát z Pontu se ptal, co je pravda, a přitom hleděl do očí Ježíšovi! Pilát není vhodný patron pro poctivé. Obraťte se raději k Markétě Uherské nebo k Markétě z Cortony.

 ........................................................................................................ Jan Rybář


Přátelům

     Dnes je slovo "Bůh" zatemněno, převráceno, pokřiveno. Ježíš jako živoucí obraz Boha je lidmi odmítnut. Ale každý člověk má v sobě prostor pro "něco", co ho přesahuje. A jelikož nepoznává, vidí jen náboženství, které nezná a odmítá, pak si tuto potřebu spirituality nahrazuje vírou ve hvězdy, v karty, v okultní praktiky a člověka nedůstojnou ezoteriku. Rozum ustoupil touze po vzrušení (evangelium už nevzrušuje). V nejvyšší nouzi (nebo ze zvědavosti) odchází člověk k léčitelům, jasnovidcům a věštcům. Tam je to jednoduché, nemusí se snažit, "oni" mě zbaví zodpovědnosti. Už Mojžíš varuje před věštkyněmi: "Neposkvrňujte se jimi!" (Lv 19,26-31; Lv 20,6; Dt 18,10 a 14). Tzv.

vesmírná síla je jev pouze fyzikální, indiferentní; síla slepá a často nebezpečná. ČLOVĚK- ten je nositelem vesmírné síly! On je totiž nejen součástí vesmíru, ale jeho vrchol, středisko a zauzlení. "Svět smysl má jen skrze člověka" - Otokar Březina. Místa, kde se cítí energie, jsou místa odedávna oblíbená lidmi. ONI tomu místu dali energii! Člověk sám je koncentrovaná energie daná mu Tvůrcem. Homo erectus skončil jako homo sapiens; ze šamana se stal po tisíciletích profesor medicíny. Není tedy moudré dnes vyhledávat šamana. Ať už se on sám domnívá, že má uzdravující schopnosti nebo pracuje s jakoukoli magií. Jak se to pozná??

   Chyba je v základu: "Hledejte nejprve Boží království a všechno ostatní vám bude přidáno"(Mt 6,33). My ovšem hledáme nejprve království světa a Boží království nám může být ukradeno. Nežijeme v úžasu nad směřováním Života a voláním ke vstupu do jeho NITRA. Hledáme na nesprávných místech.

  ........................................................................................................ Jan Rybář


Český táta - učitel církve?

Tatínek Jiří poučuje při mši své dítě: teď, přitom co říká pan farář, skočí Ježíšek do chlebíčka a do kalicha! Tatínek Ivan to říká jinak: Pán Ježíš přijímá při mši jako první z nás. O tom, co jsme dali na oltář totiž říká: "Je to moje! Vydávám to vám, je to pro vás! Vy mne potřebujete jako chléb! " - Jsme ve večeřadle, ne na popravišti, proto Ježíšova krev je jiná, než byla tam: krev oslaveného Krista, sladká jak víno a průzračná jako jeho láska. TEĎ a ZDE se prolévá, ne na popravišti; a kdo ji okusí, odpouští se mu hříchy, protože poslouchá Krista a věří mu. Jak daleko postoupil tatínek Ivan od židovských krvavých obětí za hříchy! Jak nás předběhl! Ježíš, vrcholně milující, je to jediné, co "zbylo" z Golgoty. Kdyby se toho ujal teolog trochu jako Orko Vácha, nebo Teilhard...

 ........................................................................................................ Jan Rybář


Konec světa

Zájemce o studium práv dostal u přijímaček otázku: dokázal byste krátce podat dějiny křesťanství? Otec studenta si mně stěžoval, že tím chtějí asi redukovat počet uchazečů. Vy, čtenáři, byste to dokázali bez přípravy: začalo to v Palestině kázáním Krista, ze 12 apoštolů je to dnes stamilionové společenství věřících, 3 století krvavého pronásledování, pak rozvoj: kláštery, katedrály, univerzity, nemocnice... Ale také války, touha po moci a bohatství, inkvizice, nesnášenlivost… Musíme si nechat líbit otázky jako: Je od dob Krista lidstvo lepší? Je na křesťanech znát naděje věčnosti? Je svět

lidštější? A neměly to být spíše dějiny lásky? Skončila křesťanská éra fiaskem? Kritici hovoří o marném pokusu zlepšit lidstvo, mluví dokonce o POSTkřesťanské éře dneška. Mnozí z věřících se tím trápí a utíkají se k různým zjevením a proroctvím: Bůh zasáhne, Panna Maria zvítězí (Gen 3,15 – Ap 12,1). Leč Bůh nepočítá ve stoletích ani tisíciletích. Něco nám k tomu říkají astrofyzikové a paleontologové. Nedbejme na krátkodechá očekávání nedočkavců. Za lidstvem jsou desetitisíce let, přede mnou kolik? A před lidstvem - miliony? A pak jednou závěrečná scéna - a odhalení úžasného netušeného Absolutna života...

 ........................................................................................................ Jan Rybář


Poutníkům

   Už od středověku putovali křesťané rádi, zvláště do Svaté země, do Říma, do Loreta. Je nějaký rozdíl mezi středověkými poutníky a dnešními? Možná je. Ti dávní toužili pohladit kámen, na kterém kdysi (snad?) někdo vzácný stál, chtěli jít po stopách Kristovy křížové cesty, vstoupit do Božího hrobu, dotknout se něčeho vzácného, nemluvě o touze získat nějaký svatý ostatek. Dnešní poutníci

mají už hlubší vhled do dějin spásy. Rozhlížejí se po zemi, nazývané Svaté, třeba z hory Karmel, na zemi, na niž sestoupil Mesiáš, Kristus, Zachránce, Boží syn. Na zemi, kde lidstvo dostalo infuzi nesmrtelnosti, kde Ježíš završil svůj pravý lidský život vrcholným úkonem lásky k lidstvu, kde ustanovil Eucharistii, jeho láskyplný Dotek hříšného člověka, který mu může pomoci ho uzdravit.

    V Římě má vést první kroky poutníka touha vidět katakomby a Koloseum, místa statečnosti a věrnosti křesťanů prvních tří století. V tom Římě, kde se dodnes zápasí s pokušením moci a nádhery, kde jsme dostali za celá staletí darem od Boha zástupy světců počínaje Petrem přes Řehoře a Filipa Neri až po Jana a Františka, našich současníků.

     A Loreto? Domeček Panny Marie, který "přenesli andělé" ze Svaté země, a potom až k nám, do Prahy, Brna a kam ještě... A tolik krásných poutních míst, kde se uctívá Matka Kristova jako Radostná, Bolestná, Líbezná, Laskavá, všude jako mateřská tvář Boha, kterou si máme právě tento rok připomínat...

 ........................................................................................................ Jan Rybář


Znovusezdaní

Co se stane, když rozvedený uzavře nový sňatek? Dopustí se smrtelného hříchu, přestože nesouhlasí s předchozím rozvodem? Trestá Bůh tak přísně? Protože Ježíš vyhlásil nerozlučitelnost manželského svazku, nemůže církev připustit svátostné uzavření druhého manželství. To ale neznamená, že se někdo dopustil smrtelného hříchu. V případě rozvodu je ovšem vždycky ve hře otázka viny, a to na obou stranách. I když ze své strany s rozvodem nesouhlasím, možná jsem v manželství nebyl dost pozorný. Jenže - vyskytnou se i taková manželství, která prostě z nějakého důvodu ztroskotají. Důležité je předložit ten krach Bohu a ze všeho se neustále neobviňovat.

Samozřejmě je třeba ten první svazek i jeho ztroskotání náležitě vstřebat, než vstoupíme do nového. Jinak začneme opakovat staré chyby.

     Po rozvážení a oplakání nezdaru i po bolestném procesu vnitřního rozchodu s vlastními iluzemi, kdy jsme vnitřně dozrávali, můžeme s důvěrou v Boha vstoupit do druhého manželství a prosit ho o požehnání pro nový svazek. Rozhodně to ale není v souladu s církevním právem, přesto se člověk nedopouští smrtelného hříchu. Ten, kdo s důvěrou v Boha zachovává věrnost novému partnerovi a žije křesťanským životem, smí věřit, že jeho nové partnerství odpovídá Boží vůli. Na nový svazek nemáme právo. Musíme si uvědomit, že náš původní životní plán ztroskotal v prvním vztahu. Tak si

uchováme pokoru. V ní pak můžeme v důvěře pokračovat na své další cestě. Bůh nás netrestá, přeje si, abychom žili dobrý život. A druhé manželství se vydaří jen tehdy, dokážeme-li se skutečně poučit z chyb toho prvního. Proto je důležité vědět, že se krachem prvního životního plánu můžeme více otevřít Bohu.

        Anselm Grün, O životě z víry, str. 48. Vydalo KNA r. 2007. V roce 1993 vydali 3 významní němečtí biskupové (2 pozdější kardinálové) pastýřský list stejného obsahu jako uvedený benediktin Anselm Grün. Byli to: arcibiskup Oskar Saier z Freiburgu,

Walter Kasper (Rottenburg-Stuttgart) a Karl Lehmann (Mohuč). Museli se osobně zodpovídat v Římě a okamžitě tento pastýřský list odvolat. Nyní týmiž slovy mluví papež František, ale u současných biskupů nenachází porozumění. Je tu ale vidět přece jen významný posun od zákonictví k milosrdenství. Arcibiskup z Freiburgu Zollitsch dříve než odešel na odpočinek, pověřil kněze svédiecéze, aby rozhodovali zodpovědně o možnostech svátostí pro znovusezdané katolíky. Papež k tomu neměl námitek. Zemřelý královéhradecký biskup Karel Otčenášek byl téhož názoru, jen

doporučoval posloužit těmto postiženým lidem v tajnosti, aby nebyli pohoršeni ti tvrdě smýšlející. K lidem vyloučeným ze svátostí prý máme mít lásku, doporučují někteří biskupové. Na to lze odpovědět slovy papeže Pia XI.: Láska nemůže být náhradou za povinovanou, ale odepřenou spravedlnost. ("Quadragesimo anno" 1931).

 ........................................................................................................ Jan Rybář


Tiší svědkové

Od dětství mne lákaly hrady a zámky. Ve stáří už jen kostely. Na okrese Trutnov jich máme rovných šedesát! A další tucty kaplí a kapliček. U nás se v nich křesťané shromažďovali tisíc let... Dnes jsou většinou od obyvatel opuštěné. Četl jsem v novinách, že víra v Boha zotročovala lidstvo a rozsévala nenávist. K tomu přidejme skutečné i domnělé hříchy církve za 2000 let, plus problematické restituce, konzumní způsob života a zábavu jako cíl života - a máme výsledek: prázdné kostely. Avšak žádnou náhradu za ně.

     Dříve se lidé v neděli svátečně oblékli a sešli se v kostele. Kde se scházejí dnes? V kostele svědčili novomanželům, vítali novorozence a loučili se se zemřelými. Současník nemusí vědět, co v kostele vyznávali, proč se modlili, čí jsou sochy a obrazy uvnitř, co je to za církev nebo sbor, ale může se dovtípit, že se tu určitě pěstovalo společenství obce nebo města bez ohledu na postavení a vzdělání. Neděle bývala posvátná, byl to den odpočinku od všedních starostí. I zavilí bezbožní bolševici v SSSR ponechali neděli jméno "voskresenie"

     Celý svět dnes živoří, Evropa je nad hrobem. Bez vzkříšení to nepůjde.

 ........................................................................................................ Jan Rybář


Není lehčí být adventistou?

Sedíme na terase v Krkonoších s rekreanty katolíky. Je letní teplý večer. Když pozvedneme zrak, vidíme scenerii lesů a hor, kdesi v pozadí Sněžka. Měli bychom chválit Pána za to, že tvoříme společenství, nejsme navzájem "cizinci", žijeme v zemi bez tajfunů, zemětřesení a tsunami... Ale my máme jinačí témata! Má se vrátit do liturgie latina? Má se kněz zase obrátit ke zdi? Má se opět klečet při přijímání? A pak se debata prodlouží skoro na dvě hodiny. Jak je to důstojné, když kněz nosí kleriku! Nestydí se za svou víru, dává příklad ostatním. Před několika lety to kněží dostali z římské Kurie: Oblekem kněze je talár, sutana. Pokud biskup dovolí, může kněz nosit občanský oblek s kolárkem. Jenže - jiná je situace v Lounech než v Lidečku, v Africe či v Paříži. Papež František řekl při audienci mladým kněžím: vyjděte ze zákristií, svlečte kleriku, natáhněte rifle a běžte mezi lidi! Nebojte se, že se zašpiníte! Je papež neomylný, a jeho Kurie nejneomylnější? Vedle z okna kuchyně se ozve kuchař pan Bureš: Bože, Bože, mají to ti katolíci starosti! Není lehčí být adventistou? Ti mluví pořád jen o tom Ježíšovi...

........................................................................................................ Jan Rybář


Nevhodné klima

Byli jste někdy v soudní budově, kde se to hemží soudci, právníky, prokurátory, obhájci a obžalovanými? Nebo v kancelářích advokátů či notářů? Nebo v prostředí vyšetřoven? Byl by výsměch umístit tam nápis "milosrdenství"...

     V katolické církvi je mnoho tisíc doktorů teologie. Domnívali bychom se, že promují z věrouky, morálky, biblických věd, z církevních dějin, z liturgie nebo psychologie. Chyba lávky! Téměř 80 % jsou doktoři církevního práva. Otevřete katalog kterékoli diecéze a hned naleznete rubriku "církevní soud" a seznam soudců, přísedících, promotorů, obhájců, soudních znalců, advokátů a notářů. Každý kněz vlastní Kodex církevního práva a skrze tento Kodex se dívá na každého příchozího do kanceláře nebo do zpovědnice. Může ten příchozí plakat hořce nad hříchy, nebo u kněze hledat víru v Krista - přece jen první myšlenka kněze patří paragrafům - co je třeba u toho člověka právně "ošetřit".

     Je tohle vhodné prostředí milosrdenství? Je v naší církvi klima pro stavbu Bran milosrdenství? Kolik jen já znám za svůj dlouhý život lidí, kteří od nás odcházeli s pláčem, zklamaní.... Co říkal Ježíš učitelům a vykladačům Zákona? Rád bych slyšel, co by říkal dnes.

  ........................................................................................................ Jan Rybář


Dvojí katolictví

Měl jsem rád jednu maminku, která neděli co neděli vedla do kostela manžela a svá dvě děvčátka. Rád jsem ji měl proto, že snad jediná nosila v den Páně klobouk a lodičky, nikoliv rifle a botasky. Přitom v matrice stálo u jejího jména: bez vyznání. Když se jim narodil chlapeček, žádala o křest pro něho i pro sebe. Leč zároveň připojila, že to není ovoce mého působení ve farnosti, že je to dílo její tchyně. Přivdala se s kufrem do ryze katolické rodiny jako nevěřící dcera komunistického důstojníka a za těch nějakých patnáct let jí to její tchyně nikdy nijak nenaznačila. Naopak; stala se jí matkou, neboť jí dala lásku, jakou mladá paní u svých rodičů nikdy nepoznala.

     Teď jiný příklad: rovněž nepokřtěná snacha s titulem. Chodí ale také s dětmi v neděli do kostela. Tchyně léta tvrdí, že se něco musí stát, aby uvěřila. A stalo se: havarovala a těžce se zranila. Kondolovali jsme tchyni, ale jí očka jen zářila: je to tady! Já to věděla! Pán Bůh si ji našel... Teď se uvidí...

  ........................................................................................................ Jan Rybář


Eucharistie 2.

Škola víry znamená myšlení. Ale myšlení bolí (TGM). Ušetříte-li lidi myšlení, získáte je (Kipling). Proto má tolik stoupenců hnutí "Vždycky to tak bylo! Nic se nesmí měnit!"

Pohané. Na rozdíl od současníků cítili pradávní lidé svoji nahodilost a svoji bezmocnost. Obětmi chtěli usmířit neznámá božstva, hrozící hromy a blesky, budící strach.

Židé. Staří Hebreové byli dál. Měli inspiraci jediného nezpodobitelného Boha Jahve, dokonalého, svatého. Obětmi odprošovali za své hříchy, obětmi i děkovali Hospodinu za ochranu i pomoc. Dávali, co měli nejlepšího, Pánu. Křesťané. Žili tímto způsobem dál. Jen místo zápalných obětí nastoupila jediná dokonalá oběť: ukřižovaný Ježíš, Kristus. Prostě: dávali (a dávají) Bohu to nejcennější, co dostali. Jeli dál v kolejích Starého Zákona - a jedou až podnes. Nepochopili úžasnou změnu Nového Zákona, Nové Smlouvy, že se úlohy obrátily, že Bůh teď dal lidstvu to nejcennější, co má.. Že je to teď Bůh, který "obětuje" lidem. To je těžko pochopit člověku, který se cítí nejlépe na kolenou, jistý jen v pozici raba. Jestliže kardinál Martini řekl krátce před smrtí, že křesťanství je o 200 let zpátky, de facto je křesťanství o 2000 let zpátky. Člověk zůstal na kolenou. Nepochopil... Starý Zákon: člověk dává Bohu to nejdražší, co vlastní. Nový Zákon: Bůh dává člověku to nejdražší, co vlastní.

  ........................................................................................................ Jan Rybář


K návštěvě kardinála Burkeho v Praze:

Jeho způsob chování možno posoudit na základě tzv. "Paktu z katakomb" 16.11.1965 několika set biskupů na koncilu, týkající se zřeknutí bohatství, pompéznosti a ceremonií při výkonu biskupského úřadu. Cituji ze 13 bodů ten první: Budeme se snažit žít jako obyčejní lidé kolem nás... Z bodu druhého: Jednou pro vždy se zřekneme bohatství i jeho symbolů, zejména v úředním oblečení (drahé látky, pestré barvy) a v insigniích (zlato a stříbro), ty musí odpovídat evangeliu. A z bodu 5: Odmítáme slovní i písemná oslovení vyjadřující společenský význam nebo mocenské postavení (Eminence, Excelence, Monsignor...).

 ........................................................................................................ Jan Rybář


Výlet pana Broučka do 15. století - aneb pan kardinál Burke v Praze

Myslel jsem si, že ho pomlouvají - ale pan kardinál Burke měl v Praze v kostele na Strahově opravdu "entrée" v rudé sedmimetrové vlečce, nesené klerikem! (Z dětství si pamatuji bohatší nevěsty, kterým nesly vlečku děti.) Papež Pius XII. (1876-1958) vlečky prelátům "ustřihl" jako přežitek. Ale co nevidíme? V říjnu 2016 se celý Strahov díky Burkemu ocitl - jako ve snu pana Broučka - v 15. století! Svědčí o tom fotografie v novinách. Nemohl jsem se vynadívat na tu rudou vlečku i okolní uniformy a roucha hodnostářů.

     Pan Brouček, jak známo, se z výletu do hluboké minulosti s velkým ulehčením probudil. Jeho Eminence pan kardinál svaté Církve římské Leo Burke se ovšem probudí do reality až na věčnosti. Aspoň že ta!

 ........................................................................................................ Jan Rybář


Advent vesmíru

    Dne 17. prosince se čte v evangeliu "rodokmen" Pána Ježíše. Není to bádání po předcích, jak to děláme my. Zde se hlásá Kristus jako hlavní hrdina dějin, jako ten, v němž nejen dějiny Izraele, ale dějiny celého Stvoření dosáhnou svého cíle. Dnes už víme, že lidstvo existovalo již před naším

známým "Adamem". Stvoření člověka je úžasný proces, příběh, začínající "velkým třeskem" před 14 miliardami let. Církevní učitel Irenej (130?-200 po Kr.) prorocky napsal, že když Bůh tvořil svět, už tehdy myslel na tělo svého Syna... Velkým třeskem vlastně začal ADVENT Boží! Ke genealogii Krista tedy patří i ony miliony nejmenovaných, aniž bychom mohli tušit, kdy vlastně přišel na scénu ten náš známý "Adam", jemuž předcházely bytosti ještě ne-lidské i lidské. Snad ve chvíli, kdy nakreslil na stěnu své jeskyně siluetu zvířat a ptáků. Radostí ze života začal "pochod k duchu" - abychom my

dnes mohli pokračovat pochodem k Duchu radostí ze ŽIVOTA, který vyvrcholí pro jednotlivce v dohlednu, pro lidský vesmír v nedohlednu...

 ........................................................................................................ Jan Rybář

 

Mobirise
Mobirise

mobirise.com html website maker