Mobirise



Fejetony 2017

Ozvěna Vánoc
Vánoce máme už jen ve vzpomínkách. My se na ně ale můžeme podívat "shora", z výše dvou tisíc let. Víme, jak to s Ježíšem dopadlo, víme, jak to s Ježíšem dopadá dnes. Je tam hodně shodného. Tehdy ho většina lidí zavrhla; chtěli IHNED vytoužené království. A co dnes? Nic nového, opět lidé chtějí ráj na zemi IHNED. 

Mezi námi křesťany pak jsou zase lidé, kteří pochybují. At' je jim útěchou Jan Křtitel. Před smrtí se nechává ptát u Ježíše, zda on je očekávaný Král, nebo mají očekávat někoho jiného? U Křtitele otázka takřka neodpustitelná! Jenže Ježíš na to odpovídá: Veliký muž je ten Jan! Nemějte proto strach, vy pochybovači! 

    Jan trpí; sedí ukován v řetězech o hladu a žízni ve vlastních výkalech… On, kterého poslouchaly zástupy. Ani jako učedníka si ho Ježíš nevyvolil! Teď ho čeká poprava. Proč mocný Ježíš nezakročí, proč nepomůže? Kolik je i mezi námi trpících tělesně i duševně?! Kolik lidí proto ztratí víru? Z Vánoc pak zůstávají ještě Josef a Maria. On říká PROČ, ona JAK ...? Oba ale vytuší, že koná sám Bůh, že oni nemusí všechno pochopit, že je to všechno náročné, leč úžasné, nic IHNED. Kéž to vytušíme i my! 

........................................................................................................ Jan Rybář

Početí láskyplná

Nedávno jsem napsal, že se musíme znovu učit dát víře hluboký tělesný výraz. K tomu dnes doporučuji četbu Písně písní z Bible, tak jak je tam napsána, bez komentářů a výkladů pobožných autorů. Lidem pak, kterým nestačí Bible, ať postačí Zjevení lurdské: Maria počatá bez poskvrny. Co je to jiného, než oslava rodičů Matky Kristovy? Oslava jejich manželského tělesného spojení. Kolik asi bylo dodnes čisté a radostné lásky manželské podle vůle Stvořitele! Muž - otcovská tvář Boha - žena, jeho mateřská tvář. Proč nebyla v minulosti ani jedna dvojice rodičů kvůli tomu svatořečena?! 

To, co je dnes vláčeno lidským hnojem, máme my křesťané pozvednout, očistit a ukázat v kráse Božího plánu. K tomu by nám mohla přispět Píseň písní z Bible, památka lurdského Zjevení 11. února i třeba žalm 149: "veselte se ve svých ložích!" Žid měl povinnost aspoň dvakrát týdně oblažit svou ženu. A kolikrát křesťan?

........................................................................................................ Jan Rybář

Přijde zázrak, nebo zklamání?

Slyšel jsem o prosebné ofenzívě za uzdravení pana kardinála Vlka. Ano, za uzdravení, ačkoli se jedná o nevyléčitelnou nemoc a 85 let věku. To jsou prosby o zázrak! Můžeme se k tomu osmělit na základě Ježíšova slibu, že když se jen dva shodnou na jakékoli prosbě, Otec to učiní. (Mt 18,19; Lk 11,9). Máme s tím však nedobré zkušenosti; prožili jsme již mnohokrát hluboká zklamání a jsme nad těmito slovy evangelia v rozpacích. Odpovídá nám Jakub: prosíte nedobře! (Jk 4,3). Jak to? Co je to "nedobře"? Je to naše odvěká povrchnost a dětinskost. Stále ještě netušíme, že Bůh, o cokoli je požádán, nemůže dát NĚCO, ale pouze sebe. (Satoria). Abychom to pochopili, musíme žít v Duchu a prosit o něj. Přijmout pravdu, že Boží vůle je pro všechny stejná: unést život. Život se vším všudy. A život je cesta člověka k Bohu. "Očekáváme s nadějí požehnaný příchod našeho Pána…" A když On přichází, bráníme se zuby nehty. Co vy na to, prosebníci? Nebylo by moudřejší za život pana kardinála děkovat? 

Nedávej mi, co si já přeji. Dej mi, co potřebuji. (Exupéry).

........................................................................................................ Jan Rybář

Genialita průměru

Včera jsem četl pomluvu, že kancléřka Merkelová byla "informátorkou StaSi", to jest: udavačkou za komunistické éry. Nejneoblíbenějším člověkem v Rusku je pan Gorbačov, jediný lidský zjev zvláště v posledním století dějin Ruska. A co u nás? Nejznámějším Čechem ve světě je Václav Havel, pro mnoho Čechů snílek, lenoch, sukničkář, alkoholik. (Ještěže jsme žili v jeho blízkosti zde v Trutnově a víme, jaká je pravda!) Křesťanská strana na Slovensku dostala 4 procenta hlasů, přestože je tam 85 % křesťanů! Svět ztratil dech, když mu papež František předvedl život podle evangelia - jenže prorok, jak známo ze slov Kristových, není u svých vlastních v oblibě... Když vidím miliardáře Trumpa, jak sklízí body při své prezidentské kampani, divím se, že se stále ještě "genus homo" nazývá "sapiens sapiens"… 

Ještě, že mám už těch 85!

........................................................................................................ Jan Rybář


Poučení z Indie

Paní z Charity se vrátila z Indie a promítala seniorům obrázky z tamních katolických farností. Co je zvláště zaujalo? V žádném kostele nebylo vidět Ukřižovaného. Vždycky jen Krista s vlídným pohledem, s rozpjatýma rukama, oblečeného do zdobeného hávu - a kříž - opuštěný za ním. Indická kultura totiž odmítá zpodobňovat mrtvé. Oč je takový kostel přívětivější! Kristus zmrtvýchvstalý, Kristus živý, Kristus zvoucí... Západní křesťanství ovšem dodnes hlásá, že Ježíš přišel na svět hlavně proto, aby zemřel (sic!). Zvláště my katolíci musíme mít realitu jeho smrti výtvarně zpracovanou, stále před očima. Ježíš prý musel zaplatit Otci za naše hříchy. Svým křížem nám měl otevřít nebe. Vážení čtenáři, zkuste trápit své kazatele otázkou, kdo to nebe zavřel.

Neposkytli jsme příliš pozornosti předpotopnímu podobenství o vyhnání z ráje, a velmi málo Ježíšovu příběhu o milosrdném otci a jeho marnotratnému synu?

........................................................................................................ Jan Rybář


Eucharistie a Maria

Ptala se mne zbožná duše, zda je Panna Maria více radostná než bolestná. Pravda je, že je uctívána ponejvíce jako bolestná, ba sedmibolestná. Je to tím, že západní křesťanství častěji znázorňuje jejího Syna jako umírajícího než jako zmrtvýchvstalého. Ona viděla to hrozné umírání: tělo, zmítané poryvy svalů, pokryté krví, špínou a hmyzem. Slyšela posměch lůzy i vzdělanců. Jistě by se jí nelíbilo, že dnes odkaz jejího Syna, Eucharistii, někdo nazývá zpřítomněním Kalvarské oběti. Tyto vzpomínky by nechtěla! Vždyť brzy nato zažila ničím nezkalenou radost Zmrtvýchvstání, seslání Ducha svatého a zvlášť to pravé zpřítomnění Synovy oběti: Eucharistii, jeho Večeři. Tu slavila radostně spolu s mladou církví: TOTO konejte, abyste si mne připomenuli! je přání Ježíše. 

Matko Kristova, Maria radostná, pomoz nám správně smýšlet!

........................................................................................................ Jan Rybář

Končí to Srdcem…

Když při eucharistické Hostině rozdávám Kristův Chléb a věřící člověk se ho dotýká, napadá mne, co by na to řekl Mojžíš. Dle tradice slyšel Hospodina: "Kdokoli se dotkne hory (Sinaj), musí zemřít...bude ukamenován nebo zastřelen."(Ex 19,12 a 13). Byla to chvíle, kdy Mojžíš přijímal na Sinaji Desatero. Zřejmě takto tvrdě chápal Mojžíš Boží majestát. Bůh musel dlouho čekat, až člověk postoupí v poznání svého vyvolení a dokáže pochopit víc než jen hrozivou Boží přítomnost. Dařilo se to velice pomalu (u někoho až dodnes). Majestát se měnil v ochranitelský, posléze v otcovský ba mateřský vztah (Oz 11,1 a 4; Iz 66, 12 a 13). Až to skončilo u pravého opaku. Bůh ústy Ježíše Krista prosí lidi: „Pojďte ke mně…Vezměte a jezte…“ A hříšný člověk se dotýká Chleba Života – Tělesnosti Slova. Otvírá se mu nepoznatelný vesmír Absolutna v někom naprosto konkrétním a poznatelným: v Ježíši, Kristu. Mojžíš jistě žasne… 

........................................................................................................ Jan Rybář

V létě putujeme… 

Na našem poutním místě, kdysi tak drahém Boženě Němcové, se podává soška Panny Marie poutníkům k uctění. Hodný pan farář vybízí lidi k úkloně. Jako kněz šel jsem první. Šla i jedna babička, ale sama. Vnouček, čerstvý maturant, který ji přivezl, zůstal sedět v lavici. Je to pro něho nepochopitelné, dětinské… On netuší, co všechno se tu v kraji v minulosti odehrávalo. Robota, nevolnictví, chudoba, těžká práce v dolech a na kamenitých políčkách. První světová válka, tisíce padlých. Za té druhé války slídění gestapa po samotách, zatýkání i popravy. Po válce odsun poloviny těch, kteří sem putovali. Jejich otcové a synové padli v nechtěné válce nebo zůstali v zajetí. Kolik se tu za 300 let namodlilo proseb, kolik síly a útěchy si lidé odtud odnesli! Já sám, i ta babička. 

Ten hoch nezažil nikdy návštěvu gestapa nebo STB, ani úklady kádrováků a udavačů. Nikdy neměl hlad ani nedostatek. Cestička umetená do budoucnosti. Nemůže pochopit svou babičku (ani mne). Vidí jen figurku ve zlatě…

........................................................................................................ Jan Rybář


Sektambice

Papež František hodnotil nedávno klérus. Jsou i takoví, řekl, kteří dosáhli svěcení a libují si, že mají zajištěno živobytí a požívají úctu lidí. Tím však končí jejich "pastorační úsilí". Ale někteří jsou přece jen ambiciózní. Když nemají na to, aby si obstarali doktorát církevního práva, obléknou si kraječky, basičky, manipul a prohlásí se za zachránce tradiční, té pravé praxe církve. Neuznávají II. vatikánský koncil, nečtou Katolický týdeník, užívají pouze 1. mešní kánon, rádi slouží latinsky zády k lidu a tváří k Východu. Čemu nerozumí, to je pro ně blud, kdo není římský katolík, má problém. Římský biskup František je jim ukradený (Franta zase kecal). Legrace ovšem je, že velmi "tradiční" je právě dogma o papežské neomylnosti. To jim však už jejich hlavička nebere. Přejme jim tu jejich výjimečnost! I oni dojdou jistě spásy. 

........................................................................................................ Jan Rybář


Konec dovolených!

Jedni je využili k tomu, aby zapomněli na šedivé pracovní dny, jiní k osvěžení těla, ke sportu, další k obohacenu duše: navštěvují cizí země, hory, památky a zajímavosti. Mne více poutají kempy ekologů, starajících se o osud přírody, o planetu. Těm nejde jen o sebe, o svoje povyražení. A komu nejde jen o sebe, ale o společné dobro, ten je už náš! 

„Podívejte se na ptáky… na polní lilie“, říká nám Ježíš (Mt 6, 26 a28). O společné dobro jde na táborech dětí, skautů, postižených, imigrantů. Já chci také upozornit na kempy, kde nejde jen o duše, ale o Ducha. Tam sedí lidé nad Biblí, modlí se, debatují, společně hledají a nacházejí. Navlékli mi náramek s nápisem „ dám vám nové srdce“ (Ezech. 36,26). I krátká návštěva takového kempu ukáže „církev živě 2017“ (to je také na tom náramku napsáno).

........................................................................................................ Jan Rybář


Naléhavá prosba

Je potěšitelné, že se katolíci začali sdružovat, že jim nestačí jen plnit nedělní povinnost. Pod různými názvy nebo i bez názvu se společně setkávají, modlí se, povzbuzují a informují. Vhodnou náplní těchto setkání mohou být konstituce II. Vatikánského sněmu. Je mimo diskuzi, že se od dob seslání Ducha svatého nesešli na takové úrovni a v takovém počtu biskupové z celého světa (2500). Závěry jejich práce jsou právě tyto konstituce. Číst je a rozjímat je radost duše, modlitba srdce i ducha. Zvláště dnes, kdy se mnozí od II. Vatikána (= od Církve) odvracejí. 

Doporučuji na prvním místě konstituci Lumen gentium - světlo národů, dále Gaudium et spes o církvi v dnešním světě a Dei Verbum o Božím zjevení. Zbývá ještě dalších šest konstitucí dle výběru a zájmu. Texty má mít povinně každá farnost ve své knihovně. Děkuji všem, kteří pochopili, proč je má prosba tak naléhavá.

........................................................................................................ Jan Rybář

Do nebe volající…

Není to tak dávno, co prohlásil jeden pán v biretu s ohromnou bambulí, že musíme počkat na příštího papeže, který církev vrátí do správných kolejí. Jenže mezitím zřejmě došla trpělivost, papež František stále žije, a tak ho 62 katolických osobnostní obžalovalo z kacířství. Tito znalci zákona podali do Vatikánu 25 stran obžaloby. Prý jsou to lidé velmi vzdělaní, zbožní, věrní kodexu církevního práva a přesvědčení o své pravdě. 

Jenže už Ježíš měl co do činění s tak vynikajícími lidmi – a víme, jak dopadl. (Dejte si práci a vyhledejte 23. kapitolu Matoušova evangelia). Něco tak tvrdého, co Ježíš řekl učitelům zákona, papež František svým odpůrcům neřekl nikdy. A tak to dnes říkám místo něho těm 62 žalobcům i těm ostatním zakukleným spiklencům s bambulemi: šíbři, tuneláři, záletnice a prostitutky vás předběhnou do Božího království (Matouš 21;31)

Neuznávat II. Vatikánum a obžalovat papeže – to je rozchod s Církví, rozkol, řecky schisma.

Škoda, že jsem se toho musel dožít.

........................................................................................................ Jan Rybář

Nová církev: „Věrnokatolická“

  U všech bílejch kozlů! Co se to stalo, že tu máme tak početné „Bratrstvo budoucího papeže“, sahající od prostoduchých oveček přes pány s bambulemi až na okraj UK? Hle, je tu nová „Věrnokatolická církev“, před jakou už dávno varoval J. B. Metz, který se právem obával protireformační vlny v pokoncilní církvi. 

Musíme přemalovat Leonardovu „Poslední večeři“: Ježíš tváří ke zdi, apoštolové klečící za ním. To umí přemalovat i děcko: záda pokroucených postav na podlaze Večeřadla. To je asi to jediné NOVÉ, jenže toto nevynáší Kristův dobrý hospodář ze svých zásob. K „Věrnokatolické církvi“ patří nejen ten, kdo neuznává II. Vatikánum, ale i ten, kdo nepozvedl hlas proti ostouzení papeže Františka. Je tu nová církev, která má hned dosti pomazaných hlav, aby je nemusela pracně shánět u autokefálních církví, jako tomu bylo u nás po roce 1920.

........................................................................................................ Jan Rybář

Zeď, nebo prázdnota

„Nestaví-li Hospodin dům, nadarmo se namáhají stavitelé“. Tato věta ze 127. žalmu provází stavbu světa už po tři tisíciletí a vysvětluje její nezdary. 

Nedávno se dva čeští akademici na otázku zda jsou věřící, vehementně proti víře ohradili. Přitom máme od prezidenta Masaryka dostatek důkazů o tom, že bral život pod zorným úhlem věčnosti „ sub specie aeternitatis“; že razil heslo „Ježíš – ne Cézar“; že po své ženě opakoval: „Smrt je jako přechod z jedné místnosti do druhé“. Škoda, že to svému národu nezdůrazňoval více – ten je dnes bez jakékoli pevné duchovní orientace. Přitom tisíc let z Kristovy morálky žily miliony prostých Evropanů a víra v něho jim ulehčovala těžký osud. Je mi líto filozofů, reformátorů, státníků i politiků, kteří se úporně brání i pouhé hypotéze absolutna a tak narážejí v posledku na zeď nebo prázdnotu.

„Smysl života nemůže ležet v něm samém… Odvážím-li se vyznat, že smysl života směřuje mimo, jinam, naráz jsem osvobozen, jako bych nad sebou, ve vrcholku překlopeného zvonu, uzřel puklinu, rozraženou světlem“. (Ivan Diviš, Spolehlivosti, 1963).

„Civilizovat jsme se začali od Boha“. (Jan Beyzym, +1912, Madagaskar).

........................................................................................................ Jan Rybář

Boží inkognito 

Chystáme dárky k Vánocům a už se těšíme, jakou radost a překvapení někomu způsobí. Možná pocítíme i vděčnost od obdarovaných. Lidé, kteří dávají na charitu, nemohou čekat vděčnost, ale hřeje jim u srdce to, že někomu pomůžou. Malé děti jsou vděčné Mikuláši nebo Ježíškovi, dokud je rodiče nepoučí, že si dáváme dárky sami mezi sebou a tím napodobujeme Boha, který nám nadělil Zemi i život. 

Pro nevěřící je Bůh dárce "inkognito", dobrodinec, který od nich nečeká vděčnost, vždyť oni o něm nevědí! A to ještě netuší, co všechno je pro ně připraveno v jeho nabídce, kterou jim chystá... Budou mile překvapeni - většinou až v hodince poslední - ti, kteří až přijde a zatluče, otevřou. My se těšíme po celý život z jeho darů a jsme za ně vděčni - i za ty "nevděčné"... Je to v podstatě náš stálý advent, nebo chcete-li, náš stálý Štědrý den.

........................................................................................................ Jan Rybář

Kristova církev je…

Kristova církev je... Církev, která zve. Církev otevřených dveří. Hřejivá, mateřská církev. Církev porozumění a soucitu, přemýšlení a radosti. Církev, která se směje s lidmi a která pláče s lidmi. Církev, které není nic cizí a která neodsuzuje. Lidská církev, církev pro nás. Církev, která čeká na svoje děti jako matka. Církev, která hledá své děti. Církev, která se zajímá o lidi tam, kde jsou: v práci a při hře, v továrně a na fotbalovém hřišti, mezi čtyřmi stěnami vlastního domu. Církev slavnostních dní a církev každodenních starostí. Církev, která nevyjednává a nezjednává, nestanoví podmínky a nevyžaduje výkon. Církev, která nepolitizuje. Církev, která nemoralizuje. Církev, která nevyžaduje ani nevystavuje osvědčení o dobrém chování. Církev malých, chudobných a neúspěšných, unavených a přetížených, ztroskotávajících a ztroskotaných v životě, v povolání, v manželství. Církev těch, kteří stojí ve stínu, plačících a zarmoucených. Církev hodných ale i nehodných, svatých ale i hříšníků. Církev - ne zbožných slov, ale tichých skutků pomoci. Církev lidu. 

Kardinál Franz König (1905 - 2004) ve své závěrečné řeči na konci Druhého vatikánského koncilu 8. prosince 1965.

........................................................................................................ Jan Rybář

Nadějeplný advent

Jsme rádi, že církevní rok začíná jindy než nový rok občanský. Na Silvestra a Nový rok je neklid a hluk, zatímco církevní rok začíná pro nás v pohodě a v klidu. I když venku v přírodě je sychravo, temno a nevlídně, podobně jako je to v dnešním světě, my máme v duši teplo a rozsvěcuje se nám stále víc a víc světlo víry. 

Přeji vám nadějeplný advent.

........................................................................................................ Jan Rybář

Četl jsem v novinách…

Četl jsem myšlenku k Novému roku: "Dnes začíná zbytek tvého života." Tristní věta, ale hned dobrá rada: "Koukej s tím člověče něco udělat!" A tak boháč, otrávený z ustavičných mejdanů, z Riviéry a lyžování v Alpách, si vzpomenul na svůj dětský sen jezdit na lokomotivě, udělal kurs a v polovině věku svého začal vozit lidi. Skončily jeho deprese a návštěvy u psychiatrů. Francouzský lékař Michel Aupetit, podobně v depresích nad umírajícími dětmi, začal ve svých 39 letech studovat teologii a posléze ordinovat lidem naději na věčno. Nedávno byl uveden do služby pařížského arcibiskupa.  

Koukej i ty udělat něco se zbytkem svého života, zanechat po sobě stopu dobra. A to se stane tím, že uděláš něco pro lidi; nejdříve pro ty blízko a pak pro ty ostatní. Budeš spokojený a naordinuješ si tak Absolutno.

........................................................................................................ Jan Rybář

Mobirise
Mobirise

Mobirise page software - See it