zjistilo, že si ve své poslední vůli před desítkami let přál být pohřben ve svatovítské katedrále nebo do hrobu rodičů v Plzni.  

    On ovšem tehdy netušil, co se všechno stane a jakého vyznamenání se mu dostane po jeho smrti. Že bude mít tak významné místo odpočinku mezi papeži. Že se denně množství návštěvníků papežské krypty bude ptát, kdo to byl, že tu odpočívá nejsa papežem. A tu se doví něco o české zemi, o její církvi za totality tak pronásledované. Doví se o statečném člověku Josefu Beranovi, trápeného nacisty i bolševiky. Nyní po nákladném slavnostním znovupohřbení v Praze zmizí v kryptě svatovítské jeho památka navždy...

........................................................................................................ Jan Rybář

Patronka konvertitů

Moje prateta (nar. 1864) si ráda představovala Pannu Marii, ana se klaní Ježíškovi spícímu v postýlce a uctívá ho i kadidlem. Slavný malíř Quido Reni (1575 - 1642) si zase Marii představoval, jak vyplácí svého neposlušného synka na holou; namaloval to a mnozí se nad tím dodnes pohoršují. Kdo z těchto dvou se nejvíce přiblížil pravdě? Asi Quido Reni. Na Hromnice jsme slyšeli, že se Josef a Marie divili, co se o jejich dítěti ve chrámě doslechli. Židé čekali Mesiáše - člověka Bohem poslaného a zatím přišel Bůh sám... Dlouho to trvalo, než to Josef i Maria začali chápat. Mnohým lidem to nedošlo dodnes, i když by to třeba rádi chtěli pochopit a přijmout. Masaryk i Čapek např. vyznávali Ježíše coby učitele, ale ne jako Krista = Pomazaného = Krále. I zde, u nás na Hrádečku, se o tom vedly debaty za časů Václava Havla. To je onen pověstný Rubikon, jehož je třeba odvážně přejít i přijmout člověka Ježíše jako Absolutního. Tam teprve začíná křesťanská víra. Kristus - to není příjmení Ježíšovo. To je jeho titul, funkce, služba. Bůh sloužící lidem!

Nevíme, jak dlouho trvala konverze Matky Kristovy. Ona je patronkou konvertitů! Je jich více, nežli se zdá...

........................................................................................................ Jan Rybář

Slova P. Jana Rybáře SJ k druhému kolu prezidentských voleb

Už před sto lety vyzdvihoval Sir Bruce Lockhart náš národ jako nejpřednější v Evropě a považoval jej za národ kulturní, moudrý, pokojný, na vysoké úrovni ducha, pracovitý a otevřený dobru. Abychom tomu dostáli, vraťme se k dědictví našich otců a zvolme si do čela naší země toho, kdo ji opět vytáhne nahoru. Právě teď máme historickou příležitost. Využijme ji!

........................................................................................................ Jan Rybář

Už je to tady! 

Před časem řekl šéf německých katolíků, že kdyby měl dnes nějaký biskup odvahu vysvětit na kněze pár ženatých mužů, nepřišel by z Říma žádný protest. Dnes již zmíněný Thomas Sternberg jen čeká. Papež totiž pověřil kardinála Benjamina Stellu, prefekta Kongregace pro klérus, aby k tomu biskupy povzbudil (probudil?). Konečně se vracíme po 17 stoletích k Bibli: Pavel k 1Timoteovi (3, 1-2), k Titovi (1, 7-9): biskup musí být bezúhonný, mít jednu ženu, být dobrý hospodář, mít poslušné děti. Vracíme se ke Kristu, jehož apoštolové byli ženatí. 

Celých 50 let se modlíme za kněžský dorost, ale nic neděláme. Teď každý biskup může začít hned. Že máme kněží dost? Asi ano, ale apoštolů málo. Teď přijdou, nebude třeba starat se o byt nebo plat. Budou pracovití, nebudou ambiciózní.

........................................................................................................ Jan Rybář

Mimozemšťané

Tato stvoření žijí bez závislosti na hmotě, tedy i na prostoru a čase. Nezachytí je žádný zvědavý přístroj, nasměrovaný do vesmíru v očekávání, zda se někdo odtud ozve. My křesťané ale o nich dobře víme z Knihy knih, z Bible. Jsou jich miliony a stamiliony (Zjev. 5,11). Celá Bible je jich plná. Je to Dvořanstvo Nejvyššího; Bůh není samotář! Řecky slují "angeloi". Jejich Pánem je Slovo, které se mělo obléci do živočišnosti. Tento Boží plán někteří "angeloi" tvrdě odmítli. Bible je nazývá "diaboloi" (rozvratníci). Takže my tedy víme, odkud pochází mravní zlo člověka; všechno zlo tedy není pouze z jeho hlavy. Tato doba, zvaná postní, nám pomáhá vymezit jasné hranice mezi říší Dobra a Zla.

........................................................................................................ Jan Rybář

Reakce k dění kolem kardinála Duky 

Často my lidé, kteří nejsme dostatečně zasvěceni do situace v církvi i v politice, vynášíme unáhlené a nedostatečně podložené soudy, jako např. o kardinálu Dukovi. Mnozí neznají jeho dřívější osudy, na kterých stojí jeho život a hodnoty, kterým je věrný dodnes. Nechme to na nunciatuře, nechme to Kongregaci pro biskupy, nechme to na papeži. Nemíchejme se do jejich kompetencí a přejme panu kardinálovi zdraví a klid pro jeho práci. 

........................................................................................................ Jan Rybář

Reakce na výsledek prezidentských voleb 

Nedivme se nad výsledkem voleb. Pan prezident nám úspěch naznačil přirovnáním svého úspěchu ke kavárně. Kavárna nikdy nemůže zvítězit nad výčepem. Na našem sídlišti v Trutnově je jedna kavárna a devět výčepních míst. Avšak stejně zůstává pravdou, že pro demokracii je lepší parlament než referendum, protože 65 % lidí se nechá ovládat. 

........................................................................................................ Jan Rybář

Zamyšlení 

Když vidíme situaci jako bezvýchodnou, když nemáme naději na pomoc odnikud, když jsou umlčováni slušní lidé, zbývá nám útěcha, kterou měli ve svých modlitbách po staletí Izraelité: „Hospodinu svěř svůj osud, v něho důvěřuj, on sám bude jednat.“ (Ž 37,5) 

........................................................................................................ Jan Rybář

Zamyšlení

Na tomto světě není a nebude nikdy pokoj. My křesťané víme, kdo je ten rozvratník. Ježíš nás na něj několikrát upozornil. Musíme si dát na něho pozor. Jeho jméno je diabolos, tzn. Rozvratník. Má spoustu svých služebníků mezi lidmi. Jsou např. ti, kdo nás odvracejí od víry, kdo narušují Evropu, kdo nás odvádějí od parlamentní demokracie, kdo chtějí zdanit církevní restituce, kdo neposlouchají papeže... Pak je tu také království pokoje, království Kristovo. My jako věřící jsme pro toto království rozhodnuti. 

........................................................................................................ Jan Rybář

Hoří, má panenko!

Včera v televizní inscenaci volal otec o pomoc; syn dělal, že ho neslyší. V kléru hoří, kolik jich už vyhořelo! "Papa" František volá o pomoc, ale jeho bratři ve službě dělají, že ho neslyší... On chce, aby jednali bez dekretů a bez razítka. Když hoří, nečeká se přece, až přijde velitel hasičů. Jsme rodina, přání otce by mělo stačit. Jsme dospělí, máme rozum; víme, že předpisy lidské v nenormální situaci neplatí, zvláště když jde o život (věčný!). 

Hoří, moji milí! Je lehké poslouchat orazítkované rozkazy. Je však náročné vzít na sebe odpovědnost. Jednou už to musí začít: nenechat se vodit za ručičku. Reforma musí začínat odspodu; pakliže se nové osvědčí, stane se zvykem. V právní praxi je známo, že nejlepší zákony vznikají uzákoněním zvyku. Navíc když zjistíme, že postupujeme od litery k Duchu, od zákonictví ke Kristu. 

........................................................................................................ Jan Rybář

Christos voskres!

Každou neděli k nám chodí do kostela pravoslavná sestra a já už čekám na její velikonoční pozdrav Christos voskres! A radostně odpovím Voistinnu voskres! To je poselství křesťanů skomírajícímu světu. Velikonoční poselství křesťanské naděje ve zmrtvýchvstání nás všech, kteří ještě nemáme božskou plnost života, ale máme nesmrtelnou duši. Ta nechápe, že by měl člověk naprosto zaniknout, aniž by se mu odkryly ještě tady na Zemi tajemství, proč a jak se tu objevil. Mne už dávno lechtá zvědavost při tajemství víry "věřím v těla vzkříšení". Jací to asi pak budeme? Jaké to bude, to nové stvoření? Ještěže víme, jaký byl Ježíš, Kristus nás všech. 

........................................................................................................ Jan Rybář

Přímluvkyně

Toto neobvyklé české slovo, známé z mariánských kázání, chci dát do opačné souvislosti. Maria se přimlouvá u každého z nás: kéž je můj Syn středem vašeho života! Kéž se u mne učíte vztahu k němu! Maria se přimlouvá u důležitých pánů: buďte pokorní, nemějte se za neomylné. Nic nám nezatajujte, stejně se to dovíme. Vyndejte trámy a pak se starejte o třísky. Maria se přimlouvá u katolíků: mějte odvahu ke změnám! Jinak zdřevěníte. Děkujte za papeže Františka! Maria se přimlouvá u prostoduchých: nehrajte si na chytré a nekritizujte to, čemu nerozumíte! Maria se přimlouvá u všech lidí: uneste život, i když je někdy těžký. Věřte, změní se jednou tak, jak to zatím ani nemůžete tušit. 

........................................................................................................ Jan Rybář

My máme zákon (Jan 19, 7)

Víc než padesát let uplynulo, co naléhavě prosíme o nová kněžská povolání. Dobrých padesát let marně tlučeme na tuto bránu... Teď se pootevřela!! Ale žel, nevychází z ní průvod mladých adeptů kněžského povolání, jen za ní pokorně stojí papež František. Nabízí však rychlou pomoc, nabízí jedinou možnost záchrany církve, záchrany Eucharistie. Ovšem, jaké zklamání! Místo jinochů starce? Pánové blízcí té bráně ji rychle přibouchli. Tak takhle ne! Máme jiné představy než světit muže za zenitem. A máme o tom přece své předpisy! My máme zákon... 

........................................................................................................ Jan Rybář

Svatodušní 

Bůh stvořil člověka a má z něho radost (Gen. 1; 31). Pak Bůh trpělivě čekal, až přijde čas a člověk ho pozná - a pak bude mít i člověk radost! To je chvíle Letnic. 

Napsal jsem vám nejkratší možnou definici naší nauky o Duchu, ale také definici nejhlubší. (Ta naše katechismová je prý lidem nesrozumitelná).

Přeji vám mariánský květen se svatodušním vyvrcholením.

........................................................................................................ Jan Rybář

Pokus o srozumitelnost  

Nejdůležitější slova katolického učení jsou tato: ospravedlnění, milost posvěcující - habituální - milost tzv. první. Bohužel, slova pro dnešního člověka naprosto nesrozumitelná. Ostatně i katechismus (KKKC 432) tvrdí, že to přesahuje schopnosti rozumu a síly člověka, že se to vymyká naší zkušenosti. K čemu tedy ta slova jsou? 

Jenže naštěstí to lze říci jinak, prostě a jasně. Ta "milost posvěcující" není nic třetího mezi mnou a Kristem. Milost posvěcující to jsem já, člověk zpracovaný, zkvalitněný, umocněný, proměněný Kristovou blízkostí. Tohle přece aspoň trochu pochopí i rozum, co bych já byl zač bez Krista. Ani se to nevymyká naší zkušenosti; když na Krista zapomenu, klesám dolů, plavu s proudem, nežiji pro nikoho. Tuto zkušenost máme - na rozdíl od KKKC.

Takže si raději otevřete Nový Zákon a milost posvěcující se ukáže jako blahodárná Kristova blízkost. To je ta nejlepší definice tzv. milosti posvěcující: KRISTOVA BLÍZKOST. Ježíš má lidské srdce s božskou intenzitou touhy po nás, která nás těší a hladí, dává radost a tím nás proměňuje, povyšuje, zbožšťuje.

........................................................................................................ Jan Rybář

Vteřinové „Boží Tělo“ 

Malou slavnost Těla a Krve Páně si můžete připravit při každém přijímání: nastavíte knězi levou dlaň, on na ni položí Chléb Boží - někde je možnost namočit si Hostii do kalicha - a vy se během tohoto krátkého obřadu klaníte, vítáte a radujete. Ujišťuji vás, že Ježíšovi je vždy milejší takovýto projev srdce víc než ta nejponíženější kajícnost na kolenou. A navíc - vychutnáte si pravdu o vašem Královském Kněžství (1 Petr 2,9). 

........................................................................................................ Jan Rybář

Osoba má tvář

Církev vyznává jednoho Boha ve třech osobách. To je ústřední tajemství víry. (KKKC 44-48). Už od dětství se mi slovo "osoba" jaksi nelíbí, je anonymní. Ale osoba, ta má přece tvář! A to něco znamená. Příroda, hvězdné nebe, mikro- a makrosvět se svými zákonitostmi - to je tvář Otce! Albert Einstein ji nazýval Moudrost... A co vyzařovala tvář Syna? Skvěla se (Mat. 17,2 a Luk. 9,29). Dotýkali se jí (1 Jan 1,1). Malíři se snažili ji vyjádřit, ať to byl Rublev nebo Georges Rouault.. 

A co tvář Ducha Božího, třetí osoby v Trojici? Ta je čitelná ve všech "lidech dobré vůle". Podívejte se do tváře vaší matky, otce, do tváře lékaře nebo učitele, do tváře římského biskupa Františka! Podívejte se do tváří lidí v kostele! Jsou snad lhostejné, přezíravé nebo až nenávistné? Ale kdež! To jsou tváře Ducha Božího, které mají proměnit svět! Když jsem jel na prázdniny, dostal jsem od rodičů křížek na čelo. Posílám jej také vám: ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého! Hledejte jejich Tváře! Tváře Trojice!

Pozn: KKKC zn. Kompendium katechismu katolické církve.

........................................................................................................ Jan Rybář

Horko k zalknutí  

Říkal mi jednou na chalupě v Žacléři pan primář Pšenička, že 80% nemocí těla má na svědomí nemocná duše. Lékaři se snaží přijít tomu na kloub. - Vesmír je "tělo lidstva". Začíná nás trápit víc a víc. Je to analogické s výše řečeným. "Duši" vesmíru by měli nejvíc chápat v obecném pojetí duchovní, tedy konkrétně teologové. Nestačí nám dřívější názory našich prababiček. 

Nápověda je tu již 2000 let: dopis Pavla z Tarsu Římanům, kapitola 8, verš 19-22. : "Celá příroda toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích dětí. Neboť příroda byla vydána porušitelnosti....trvá však naděje, že i sama příroda bude vysvobozena z otroctví zániku a uvedena do svobody a slávy Božích dětí. Víme přece, že celá příroda až podnes společně sténá a pracuje k porodu...." Chytrému napověz - páni teologové - třeba k hlubší diplomové práci na toto téma. "Více světla!" - umíral Goethe. (Kdo nechce čekat, studuj dílo P. Teilharda de Chardin).

........................................................................................................ Jan Rybář

Mariánské kázaní Mistra Jana Husa 

Zachovaly se desítky mariánských kázání M. Jana Husa. Zde jedno z Betlémské kaple ze dne 8.9.1412. 

"Nechť nikdo nepochybuje, že se dnes narodila Panna, jejíž jméno je Maria, jež je paní všech žen, blahoslavená a nade všechny svatá. Je oděna silou, neboť zrodila zhoubce ďáblova. Jeť to ona paní, jejíž pomocí byly odstraněny nepravosti, splaceny dluhy a zahlazeny viny, jejíž pomocí se staré obnovuje, slabé posiluje, malé zveličuje. Je to ona hvězda, jejíž zásluhou se ozářila temnota světa. Je to ona paní, jež nám byla dána za vodítko, abychom, užívajíce jejího života jako kormidla, byli sto dospěti k přístavu spásy. Kdo tedy může pomlčet o její chvále, maje matku krásnější než slunce, sladší než med, poklad a vzor dobroty a zdraví? Kdo by mohl mlčet k chvále té, jež je útočiště zarmoucených, matka maličkých, královna andělů? Je proto též matkou hříšníků. A tak bratři, vzývejme ji a utíkejme se k ní zde v tomto slzavém údolí, chceme-li dosíci odpuštění. Ona mění rozsudek, tj. mínění soudcovo, udílí rady a pocty. Matka tvého soudce, tvého a našeho krále, matka tebe vyhnaného, matka tvého Boha, je matkou i tobě, jenž tu jsi, nemůže-li zadržet rozpor na obou stranách. Chvalte ji spravedliví, vždyť ona sama prosí a podporuje vás, oroduje za vás a pomáhá vám. Ona je počátek spásy."

........................................................................................................ Jan Rybář

In memoriam…

Před 30 roky, dne 16. srpna 1988, zemřel (včas) Felix Maria Davídek, vězeň 14 roků nejtěžších kriminálů, který už před 50 lety měl odvahu, jakou dodnes naši pánové nemají… 

 „Klanět se znamená ztratit se v Bezedném, ponořit se do Nevyčerpatelného, najít klid v Neporušitelnosti, být okouzleni Nesmírným, dát to nejhlubší ze sebe tomu, jehož hloubka je nekonečná.“ Pierre Teilhard de Chardin

........................................................................................................ Jan Rybář

Nedoceněné jubileum 

Když přišli Konstantin a Metoděj r. 863 na Moravu, zjistili, že Slovanům nemohou sloužit ani latinsky, ani řecky, ale jen v jejich jazyku. Podnikli tedy kvůli tomu nesnadnou cestu do Říma a tam jim papež Hadrián II. r. 868 slovanské liturgické knihy schválil a osobně posvětil. Dodnes jsou jim církve pravoslavné a uniatské za to vděčny. 

U nás se před 50 lety po staletích latiny náš jazyk do liturgie opět vrátil promulgací papeže Pavla VI. Byli jsme nesmírně šťastni, že se tak všichni věřící mohou aktivně bohoslužeb účastnit. Očekávalo se, že se církev naplno vrátí i ke kalichu. Leč začal vát protivný vítr... Naši představitelé sice dokázali obrátit oltáře čelem k lidu, ale hlouběji vyjádřit eucharistii neuměli. Lidé touží po tajemství, žádají si je. Nová liturgie se jim zdá povrchní. Ale povrchní jsou právě lidé, kteří hledají zkušenosti s Bohem pouze v řádu, který je zajímá: v řádu hmotném. "Tridentská mše" jim velice vyhovuje: šepot neznámých slov, tajemná gesta, kouř kadidla, skvostná roucha, oběť s kalvarskou krví… Už dávno varoval B. Bouše: Dejte si pozor, abyste si nespletli romantickou pseudoestetickou zálibu v exotice - s touhou po opravdové hodnotě. Eucharistie jako tělesný dotek samotného Ježíše - to je pro ně příliš lidské. A přece - "co je důležité, je očím neviditelné". Škoda, že "latiníci" nepoznali, co už před 1150 lety poznali solunští bratři.

........................................................................................................ Jan Rybář

Změníme se?

V katolických kostelích ubývá lidí, v Evropě se zavírají stovky kostelů, zato se plní letniční sbory. Čím to je? Pročtěte si pozorně 13. a 14. kapitolu Janova evangelia! Lidsky otevřená atmosféra večeře s Ježíšem, jeho debata s apoštoly v soukromí bytu hostitelky. Stejné to pak bývalo u prvních křesťanů: živé společenství okolo stolu. My jsme ovšem vyměnili Ježíšovu večeři za "nejsvětější Oběť mše svaté". Přicházíme, klaníme se ke svatostánku, usedáme, aniž se staráme o to, kdo sedí vedle. Ani to podání ruky nedávno zavedené, na věci mnoho nezmění. Jeden druhého napomíná, "odváže-li se" tento a promluví se sousedem v lavici. 

Bratři a sestry, změňme se! (Matouš 4,17). Mějme společenství! Ježíš nechce naši stafáž k "Nejsvětější Oběti"! Kdo se chce v tichu klanět, ať jde do kostela sám, jindy. Vraťme se ke stolování, nedejme na popírače koncilu, vytápějme kostely a zimní kaple, ať je tam útulno, scházejme se i mimo mši, ale hlavně: starejme se o příchozí, kteří hledají lidská srdce.

........................................................................................................ Jan Rybář

Medaile pro Jaroslava 

Dne 27. září 2018 obdržel Stříbrnou medaili Senátu 86-letý pan Jaroslav Vrbenský. Za co? Za morální statečnost, kterou prokázal, když byl jako dvacetiletý nevinně odsouzen na 12 let do vězení jako nepřítel státu. Odseděl si plných 11 let, z toho velkou část na uranu, další pak v nejtěžší české věznici Valdice. V roce 1968 se konečně dostal do nakladatelství Vyšehrad a hned jako odpovědný redaktor dostal rychle na knižní trh u nás žádané dříve zakázané tituly. V době normalizace pokračoval úspěšně s vydáváním sovětských autorů, kteří líčili ubohosti sovětského života, aniž to cenzoři rozpoznali. Jaroslav dodnes pracuje i přes svůj vysoký věk a je po-depsán pod mnoha vynikajícími publikacemi, kterých bychom se u nás nikde nedočkali. 

Prostě - oženil se s knihami (a s Pánem Bohem) a já mu za to všechno chci poděkovat. Stejně i jedné dobré duši, která o něm do Senátu napsala… Rád bych, aby Jaroslav šel v blízké devadesátce na Hrad...

........................................................................................................ Jan Rybář

Pan Nikdo

Dnes je 11.11., sv. Martina. Prý se mu zjevil ďábel jako král a říká: Já jsem Kristus! Martin na to: A kde máš rány? Bratře, sestro, i křesťan musí mít rány! Jednou z nich je naše malost. Jsem malý český člověk, řadový, bezvýznamný. Nemám konexe "nahoru", nemám vlivné známosti mezi státníky, poslanci, politiky, právníky, lékaři, preláty. Nemohu nikomu konkurovat, o mé názory nikdo nestojí. Ať chci nebo ne, upadám v nemilost. Dostávám štulce, rány. Nikdo mne nelituje, naopak. Mé modlitby a prosby jdou do prázdna, jakoby nebe nebylo. Je nějaká útěcha? JE! Bůh sám se hlásí k nám, malým lidem, jako bezvýznamný. Nikdo z mocných s ním nepočítá! Nazval se ostatně synem člověka, ba zapřel sám sebe (Filip. 2,6-8). 

Vánocemi to začíná: bezdomovec, štvanec, u církevní i světské vrchnosti v nemilosti, osočován, posmíván, pomlouván, nenáviděn, zrazen, opuštěn, mučen, popraven. "Ani Bůh mu nepomohl". Jenže není jiný Bůh než ten v Ježíši Kristu. Kdo nepochopí hned, pochopí až na věčnosti.

Bratře, sestro, máš rány? Ne? To je divné! Máš-li, patříš ke Kristu - Zmrtvýchvstalému, oslavenému, PÁNU VĚČNOSTI!

20/2018 Geneze Vánoc

Chcete genezi Vánoc? To znamená, jak a kdy vznikly? Já jsem pedant a tak začnu od nuly. Nejdříve vznikl hvězdný svět, to je kosmogeneze. Pak, za miliardy let, svět ožil: biogeneze. A za moc a moc dlouho přišly květinky a motýlové. A konečně bytosti oduševnělé, žabky, ptáčci, zvířátka: zoogeneze. To už bylo dost veselo na světě a tak mohl přijít pomaloučku polehoučku člověk: antropogeneze. Zvětšoval se mu mozek, rozvíjelo se poznání; to se jmenuje noogeneze, noosféra. Tady končí věda. Ona netuší, že člověk je spolustvořitel, protože je stvořen dle Boží podoby a Bůh dovolil, nebo nařídil, aby vytvářel sám sebe. Proto je člověk bytost nespokojená, náročná, hledající. Tak se ta noosféra nespokojila se svými hranicemi. Hledala za nimi, tušila možnosti (Seneca), a po mnoha dojemných pokusech vyřešit svou situaci přichází Advent Hebrejského zákona a konečně Vánoce: Kristogeneze.

      Dnes už pěkně společně hraje a zpívá věda s vírou a člověk se raduje z vánočního daru Kristogeneze, protože ví, že ta nikdy, nikdy neskončí.

........................................................................................................ Jan Rybář

Marné volání

Umřel poslední farník jedné mé bývalé farnosti, 65 roků, kamarád 40 let. Hned nato se v neděli četlo ve 3 čteních celkem 10 x "Radujte se!" Může se jeho žena radovat? Ano, může! Ona je totiž křesťanka. Ví, že její drahý slaví už trvale svátky u Cíle. Napadlo mne: může být někdo někdy bez radosti? Třebaže je křesťan? Ano, může. Třeba když pomyslí na nešťastné děti rozvedených rodičů, kteří sice neumřeli, žijí, ale hádají se před dětmi, kdy a kdo je bude mít o svátcích. Z toho se nemůžeme radovat, z těch zlo-činících. To je bezútěšné… Lopata je jednou hodí do ohně neuhasitelného, hrozí Jan Křtitel (Mat 3,10-12). Bylo by lépe uvázat jim na krk mlýnský kámen a ponořit je do hlubiny moře, přitvrdí sám Ježíš! (Mat 18,6). Když jsem roku 1937 zasedl v 1. třídě, bylo nás 39 dětí a jen jeden hoch byl z rozvedené rodiny, jeho táta pil. 

Dnes jsou už rozvody běžné; ale i v té hrozné mravní bídě by měli takoví rodiče brát ohled na děti. A abych skončil pozitivně, znám mnohé případy, kdy tito viníci k stáru litují a kají se. Aspoň takhle se zachrání před "lopatou" Jana Křtitele i před "mlýnským kamenem a mořskou hlubinou", kterými hrozí Ježíš.

........................................................................................................ Jan Rybář