"Lidský vztah se stal první křesťanskou kategorií. Horizontalita předchází vertikalitu" (Emanuel Falque.) Vždyť sám Bůh přece staví na základu lidské (i když zraněné) přirozenosti. Člověk hledá odpovědi na své otázky, ne na otázky katechismu; hledá odpovědi srozumitelné a osvobozující. Ty ovšem nepadají z nebe. Kazatel musí vědět, že dnešní člověk už dávno nehledá "spásu duše", ale integritu svého lidství. Řekneme mu např. "člověče, ta Eucharistie, to je pokus Kristův dotknout se v touze hloubkově člověka, protože dotýkat se je lidské". Ovšem dá se to pochopit jen srdcem, citlivým srdcem hledajícího člověka. Jak prosté, jak pravdivé, jak účinné! 

........................................................................................................ Jan Rybář

My víme víc!

Nový rok - co s tím?, řekne si po Silvestru skeptik. Žádný konec, žádný začátek, život jde dál. Odkud a kam? My věřící chápeme svět, lidstvo, události i lidskou zkušenost daleko hlouběji než nevěřící. Víme toho daleko víc. Proto se vracíme k počátkům času, k počátkům lidského vědomí, k počátkům Vyvolení člověka. Věda mluví o čtrnácti miliardách let dosavadní cesty stvoření, cesty pomalé, protože "hmota je těžkopádná, ale poslušná". Ale Bůh určil, aby Stvoření spolupracovalo, tedy člověk. Má spolupracovat i na svém Oslavení. Nejde to uspěchat. Je to dlouhá cesta od jeskyně až k řecké kultuře a římské civilizaci. Pak někdo pochopí víc a začne se psát Hebrejská bible. Konečně dozraje pár lidí, ochotných k sebedarování. Chvíle na které se od počátku těší Bůh. Chce dát člověku to nejdražší, co vlastní, a to navždy, naprosto a zdarma. To bude ta chvíle, nejdůležitější ze všech, zásadní okamžik v dějinách lidstva, od kterého se pak bude odvíjet všechno další. "Ať se to stane", řekne dosud neznámá dívka - a stane se známou navěky. Její jméno, Maria, nedozní nikdy... Žena je v ohnisku nejdůležitějšího okamžiku dějin lidstva a bude ve středu pozornosti navždy. Co rok se bude vzpomínat narození jejího Syna, každou neděli na jeho Zmrtvýchvstání, ale Zvěstování jeho příchodu si budou lidé připomínat denně, ba třikrát denně a za zvuku zvonů. Bůh se vydá do tísně prostoru a času. Projde všemi fázemi lidského života, i tou nejtěžší. 

Nastala nová doba, čas Nové Smlouvy. V té staré, hebrejské, dávali lidé Bohu co mají nejdražšího, v té Nové smlouvě naopak Bůh dává lidem to nejdražší, co má, co vlastní, své Slovo. Člověčenství Boha řeší problémy člověka i světa, lépe řečeno mohlo by vyřešit, kdyby se mu člověk otevřel. Ušetřil by si marné hledání nových mesiášů, nových vykupitelů, které dosud končilo hroznými katastrofami národů i přírody. Člověk by nemusel zkoumat horoskopy, věřit a doufat v převtělování a nirvánu, brouzdat v temné bažině ezoteriky a okultizmu. To ho stejně neuklidní a zanechá v nejistotách a tápání.

Stálý dostatek kvasu, soli a světla, dostatek lidí nadšených pro Krista, nám dává naději i v naší vlasti, že v ní nikdy nedozní nám nejdražší jména JEŽÍŠ, MARIA.

........................................................................................................ Jan Rybář

„Nekamenujte proroky!“ 

V církvi máme kromě biskupů a teologů také proroky. Omylem jsou pokládáni za věštce budoucnosti. Kdepak, jde o přítomnost! O ní rokujeme, ale prorokovat - to je jiná věc. Proroctví je aplikace evangelia do konkrétních přítomných poměrů. Je to riskantní; proroci v minulosti špatně končili, v přítomnosti už ne, díky Bohu: je pryč inkvizice, gestapo i StB. - PROrokuje se o prozíravosti, provázanosti zájmů, o prohnilosti, prolhanosti, prodejnosti, prohnanosti, proradnosti, o prohrách. Prorok otvírá oči i srdce k probuzení, pročistění, ba i k protiútoku. Prorok nečeká, až situaci zhodnotí za 100 let historik, nese kůži na trh hned. 

Znal jsem asi tucet proroků, co již zemřeli: Bouše, Mandl, Zvěřina... Znám jich tucet dnešních. Byl bych rád, kdybych jim mohl alespoň podržet tašku

........................................................................................................ Jan Rybář

Zapomenutá lidskost

Před půlstoletím moudří biskupové svaté paměti oslabili útok na katolické ložnice. Všechny farní úřady v ČSR tehdy obdržely jejich směrnice k encyklice "Humanae vitae". V archivech se da-jí nalézt v plném znění. Zde uvádíme jen excerpta z originálu. 

Pastorační směrnice k encyklice Humanae vitae (HV):

--- Chceme poskytnout orientační pokyny, aby pastorační praxe byla odpovědná i moudrá, aby na jedné straně neslevovala ze skutečných Božích požadavků a na druhé straně neukládala neúnos-ná břemena (Luk.11,46). --- Jsme si vědomi, že bádání v různých vědních oborech, které mají nějaký vztah k problémům manželského života, pokračuje a že řada teoretických i praktických otázek zde ještě čeká na odpo¬věď. --- V manželské problematice bývá vnějšímu pozorovateli velmi těžké zvážit všechny složky spleti¬té situace, odůvodňující zamezení početí a volbu metody. --- Proto kněz má pomáhat radou. --- Tím má připravit manžely co nejlépe pro jejich osobní rozhod¬nutí. Nesprávné by bylo nahrazo¬vat jejich svědomí vlastními názory, předkládanými jako Boží vůli. Je třeba pamatovat na odpo¬věd¬¬nost za případné špatné následky nebo neprávem vyžadované oběti. ---- V moderní odosobněné společnosti je potřeba intimního sblížení nepoměrně větší a že chlad ve vlastním manželství zvětšuje nebezpečí nevěry. --- Penitenta, který se z nevědomosti dopouští vážného přestupku Božího zákona, zpovědník po-učí jen při praktické jistotě, že tím z materiálního hříšníka neudělá formálního. Řídí-li se pe-nitent některým jiným vážným názorem na aplikaci encykliky, než zastává zpovědník, nemusí to být důvodem pro odepření absoluce. Umělý potrat a prostředky, které potrat působí, nelze nikdy považovat za přípustný způsob regulace porodnosti. --- Těžké úkoly vznikají, když kněz z nedostatku citlivosti vůči lidským bolestem nebo z úzkost¬li¬¬vos¬ti aplikuje mravní normu tvrdě a bez potřebné moudrosti. Stejné řešení různých případů by mohlo být křivdou. Aby kněz dostál své povinnosti, musí zaujmout přiměřeně různý postoj k různým druhům penitentů. Ti se odlišují jak poznáním a stupněm uvědomění, tak vnitřní i vnější situací; žádný z těchto faktorů nemohou ani kněz ani manželé opomenout. --- Každý jednotlivý případ se ovšem musí řešit zcela individuálně podle psychologické a morální dispozice penitenta.

A) Manželé se vyhýbají dětem z důvodů výhradně sobeckých. Je to velmi vážné přestoupení Božího zákona. -

B) Manželé mravně opravdoví, kteří se snaží žít podle učení církve, avšak nedovedou se vždy vyhnout provinění proti nauce o přirozené regulaci početí. Jestliže zhřešili z pouhé lidské slabosti, není důvod u nich předpokládat těžký hřích. Moudrý zpovědník jim poradí, aby po vzbuzení lítosti přistupovali ke Stolu Páně. --- Když se manželé osvobodí od neodůvod¬ně-ných deprimujících pocitů, mohou úspěšněji usilovat o mravní ideál bojem o vnitřní sílu mod-lit¬bou a svátostmi.

C) Manželé uznávají celou nauku encykliky, ale ocitli se ve sporu povinností. Zachovávání encykliky ve všech bodech by bylo možné jen za cenu porušení jiné vážné morální povinnosti vůči sobě, manželskému svazku, dětem, apod. Jestliže se tito manželé po odborné poradě, po svědo¬mi¬té úvaze a modlitbě rozhodnou pro jiný prostředek zabraňující početí, který vidí jako východisko ze své svízelné situace, nemusejí se znepokojovat, když jednají podle svých sil a možností.

D) Manželé jsou přesvědčeni, že nemohou přijmout všechny body encykliky a řídit se jimi ve svém manželství. Kněz manžely poučí o závažnosti důvodů encykliky a povede je k tomu, aby zacho¬vá¬va¬li uctivý postoj k magisteriu církve, nevnášeli zbytečný nepokoj mezi ostatní věřící a neuzavírali se další snaze o správnější poznání. Jestliže zpovědník vidí u penitenta dobrou vůli, nemá dů¬vod ode¬přít rozhřešení.

E) Druhý manžel používá nedovoleného prostředku např. proto, že má na něj odchylný názor. Zde je třeba vyjít ze vzájemného respektování názorů. Svědomitý manžel má žádat, aby nebylo použí¬vá¬no prostředků, které zabíjejí už vzniklý život. Na druhé straně není povinen odpírat manželské soužití při jiných způsobech antikoncepce, jestliže se mu nepodaří dosáhnout názorového soula¬du. Při působení na partnera musí postupovat s takovou láskou a moudrostí, aby mu nezatarasil cestu k lepšímu poznání, a zejména aby neohrozil jednotu nebo i existenci manželského svazku.

Speciální problematiku, o níž pojednávají tyto směrnice, je třeba vidět v souvislosti se součas-nou krizí lidských vztahů, zvláště v manželství. Nezapomínejme, že uskutečnění křesťanského manželského ideálu je možno jen vírou v Ježíše Krista a milostí Ducha svatého. ---

Olomouc 28. 6. 1971

Dr. Karel Skoupý, biskup brněnský, Dr. Štěpán Trochta, biskup litoměřický

Dr. František Tomášek, biskup-apoštolský, administrátor pražský, Dr. Josef Hlouch, biskup českobudějovický

........................................................................................................ Jan Rybář

Proč, Bože, proč?

Vysoký věk, obdaření majetkem a dětmi - to byl ideál starozákonních Hebreů. Divíte se? Vždyť je to ideál i dnes, to dá rozum. Umře-li mladý rodič čtyř dětí, ptáme se Boha: proč? To se přece nesmí stát! "To se ti přece nesmí stát, být mučen a zabit", řekl Petr Ježíšovi. Místo vysvětlení dostal úder: "Jdi mi z očí, satane!" (Mat. 16, 23). Nechápeme... Proč, Bože, neukážeš svou moc? Proč jsi nás nestvořil jako anděly? Proč nejsme hned jako Bůh? Ejhle, toto známe, to je přece na začátku Bible! Budete jako Bůh a hned! říká Had. Vážení, to je ovšem biblický mýtus; je to "nadčasový symbol situace, v níž se (stále) lidstvo nachází": moderně zabydlenému člověku se nechce probíjet se k jakési absolutní úrovni lidství. Rádi bychom ji hned, doktorský diplom bez studií, nesmrtelnost bez martyria. Divíme se, proč jsme stvořeni z tak křehkého materiálu, který podlehne kdejakému bacilu. Nechce se nám uzrávat k Lidství, nemáme zájem o nabídku Absolutna; ano, chtěli bychom být jako Bůh, ale HNED a tady na Zemi, kde se nám žije tak dobře... Máme na to přece právo, tak by to bylo spravedlivé! (?) 

Jste služebníci neužiteční (Luk. 17, 10), jak dlouho vás mám snášet? (Mat. 17, 17) povzdechl si Ježíš - a šel a dal za nás život

........................................................................................................ Jan Rybář

Udělejte jí radost! 

Komu? No přece Ježíšově Matce, a to nejen v máji, ale vždycky, když jdete ke Stolu jejího Syna. Neříkejte nikdy, že mše je zpřítomnění Kalvárie! Na to má ona děsivé vzpomínky: Tělo úplně obnažené, pokryté krví, hmyzem a výkaly, zmítané prudkou křečí. To by si měla připomínat? Tohle chcete zpřítomňovat? Víte vůbec, co to říkáte? Štěstí pro naše děti, že jsou dnes kříže od té hrůzy odmocněny; jsou malované, ba dokonce pozlacené. 

Mše je zpřítomnění Poslední večeře, kterou Maria připravovala spolu se ženami, jak svědčí Talmud. Zde se nám Kristus dal (a dává) navždy, a co řekl ústy, to potvrdila a zpečetila na Velký pátek Kalvarie. Tuto jeho večeři máme konat na jeho památku. Toto je kalich jeho krve, která se má prolévat do našeho hrdla - a tím je nám vše odpuštěno. Ba daleko víc - budeme žít navěky! Teď, zde, v tomto našem kalichu, je krev mystického Krista: průzračná, vonící, sladká; krev úplně jiná než na popravišti. Krev jako víno!

Kristův stůl, prostřený pro nás, je přáním Matky nás, lidí: jezte a pijte ŽIVOT!

Udělejte jí radost!

PS. J. Rybář dostal na tento článek nějakou reakci od představených, níže k tomu ještě tedy připisuje následující:

Ad/ "Udělejte jí radost!"

Přemýšleli jste o tomto mém fejetonku? V té naší armádě spásy je mužstvo myslící svobodně, důstojnictvo však musí hlídat čistotu zákona. V mém případě: "Neoddělujte Poslední večeři od Kalvárie. Patří k sobě". Já se pokorně hájím, že jsem to neoddělil. Cituji z tohoto článečku: "Zde, (t.j. při Poslední večeři) se nám Kristus dal a dává navždy; co řekl ústy, to potvrdila a zpečetila na Velký pátek Kalvárie." Co myslíte? Je zde oddělena Kalvárie od Poslední večeře?

Nerozumujme tam, kde "lidské smysly slábnou", kde slábne i rozum. Nefilozofujme, nespekulujme, nepitvejme, neteoretizujme, nehistorizujme, neškatulkujme. Poznávejme srdcem! Nechme mluvit evangelium! Poznáme, že Zelený čtvrtek nemohl být zpřítomněním Velkého pátku. Kristus neměl ve večeřadle méně lásky než na kříži.

........................................................................................................ Jan Rybář

Dopis

Bratře ve víře, známý můj z Třebechovic, píšu ve věci apoštola Pavla. Jedná se o Starý a Nový Zákon. Ten Starý nejdřív: Adam zhřešil, Bůh ho vyhnal, nebe se zavřelo a musel přijít Vykupitel, aby smírnou zástupnou obětí zaplatil Adamův dluh, utišil Boží spravedlnost a otevřel nebe a otevřel nebe svou krvavou obětí. 

Tomuto hebrejskému mýtu my dodnes dáváme přednost před Ježíšovým evangeliem. Nebereme vážně Ježíšovo slovo o totálním odpuštění bez krve. Pavel bohužel neznal vůbec Ježíšova podobenství u Lukáše - viz Gal. 1,17-23. Boží odpuštění je tam zřetelně zdarma, naprosto a navždy, jinak by to nebyla láska, ale obchod: krev za hříchy (vy- koupení). V Ježíši, Kristu, se nám Bůh představil jako partner náš - i když od počátku věděl, že důkazem jeho lásky k člověku bude muset být smrt, vrcholný úkon jeho lásky.

Biblický Adam je tedy nadčasový symbol situace, v níž se lidstvo stále nachází: Adam - v pře¬kla-du pozemšťan - tedy já - tedy každý člověk.

............................................................................................Zdraví Jan Rybář (88)

Rybářovy devítky 

Vážení, já slavím ve svém životě nejvíce datum 14.7.1949, kdy provinciál Šil¬han po¬de¬psal mé při-jetí do Tovaryšstva Ježíšova. On dobře věděl, že mi v konviktě hrozil dvakrát vyhazov. Jenže rektor Škarek řekl, že nás brzy stejně všechny vyhodí, tak zůstaneš! (Díky, pater!) Nedivte se mému slavení tohoto data. Brzy jsme opravdu procházeli velmi těžkou zkouškou 40 let a bez členství v Řádu bych znevážil svůj křest i biřmování, ani bych se nestal knězem. 

Máte právo namítnout: jakých 70 let v Tovaryšstvu? Vždyť si žiješ jako solitér! Je to takto: ta první léta, léta padesátá, byla nesnesitelná. Myslel jsem jednou i na útěk ze života. Zoufale jsem toužil po klášteře. Ale ponenáhlu pomáhala zásada sv. Ignáce, že naším povoláním je obcházeti různá místa a žít v kterémkoli kraji světa. A také P. Nadal: Tovaryšstvo se stará o ty, o něž se nikdo nezajímá, nebo se o ně stará špatně. Brzy mně bylo jasno, co církev po staletí lidem dluží. Xaver opustil komunitu a šel daleko za pohany. To já nemusel - byl jsem mezi nimi a jsem dodnes - na sídlišti v paneláku. Církevním právníkům sděluji, že u všech našich pravidel je vždy klauzule: pokud představený uzná za vhodné. Tak se řádová pravidla nestanou nikdy mrtvou literou. Stejně jsem před časem žádal provinciála, aby mne propustil, neboť mu asi nahoře dělám potíže. Ostatně i takový Urs von Baltazar nebo Láďa Boros se pořád cítili být Tovaryši.

Končím tak, jak končívali dopisy dávní barokní jezuité: Otče provinciále, zůstávám Vaší nejctihodnější Paternity v Kristu neužitečný služebník, nejnehodnější a nejmenší syn

........................................................................................................ Jan Rybář

Titanic – aneb skrývačka na šest

Máme instituce, které studují vývoj člověka, jeho dějiny a způsob jeho myšlení. Instituce, kte-ré rozvíjejí technický pokrok, sociální péči, zachovávání přírody, podporují lékařství a výzkum no¬vých léků, literaturu, hudbu a výtvarné umění. Starají se o justici, ochranu práva i o obranu míru. 

Máme ale nějakou instituci pro umění altruismu, likvidaci egoismu, pro sblížení lidí všech ras a národů? Pro udržení manželství i rodiny, pro umění odpustit (docela i nepřátelům!), instituci pro získávání radosti ze života případně unesení těžkých zkoušek? Máme instituci, která by v tom byla úspěšná až tak, že by si zasloužila Nobelovu cenu? Máme vůbec nějakou takovou instituci?

........................................................................................................ Jan Rybář

Brzda, nebo plyn? 

Národní muzeum v Praze vydalo sborník o ženách "Vlastním hlasem", kde je též zmíně¬na Ludmila Ja¬vo¬rová, tajně vysvěcená pastorka katolická. A já dostal zděšené reakce, že to snad nemůže být pravda? 

Tož odpovídám, jak umím. Nejprve vtipem. Biskup se ptá venkovského faráře, jak to, že sloužil v neděli Requiem? To přece nejde! Ano, Excelence, já opravdu sloužil v černé barvě, a ono to šlo! - Lidé se ptali, proč se slouží mše latinsky. Jinak to nejde, řekli znalci zákona. Mnich P. Parsch to zkusil - a ono to šlo! Apoštolové byli ženatí; proč to nejde i dnes? Nejde to, řekli oprávci Krista. Avšak biskup Davídek vysvětil několik desítek ženatých chlapů - a ono to šlo! Debatuje se o svěce¬ní žen v katolické církvi. To je vyloučeno, řekli církevní právníci. Davídek jich několik vysvětil - a ono to šlo...

Neceďte Krista přes paragrafy, vyzývá papež František. Leč majitelé pravdy křičí, že je to úpadek morálky. Ono to jde, radují se hledači pravdy.

Teď jde jen o to, ty odvážné neházet přes palubu...

........................................................................................................ Jan Rybář

Bolesti dnešního světa

Bolestí dnešního světa jsou rozvody milionů lidí, kterým selhalo jejich první manželství. Když mají štěstí a podaří se jim to druhé, mají - jako katolíci - potíže se svou církví. Řeší se to "celoplošně", jenže tohle nejde nacpat do paragrafů. Jedině jednotlivě - a v Kristově zorném úhlu. To pochopil a napsal výborně vynikající učitel duchovního života statisíců lidí, vydavatel desítek knih, mnich řádu sv. Benedikta Anselm Grün. Posuďte sami: 

 "Co se stane, když rozvedený uzavře nový sňatek? Dopustí se smrtelného hříchu, přestože nesouhlasí s předchozím rozvodem? Trestá Bůh tak přísně? Protože Ježíš vyhlásil nerozlučitelnost manželského svazku, nemůže církev připustit svátostné uzavření druhého manželství. To ale neznamená, že se někdo dopustil smrtelného hříchu. V případě rozvodu je vždycky ovšem ve hře otázka viny, a to na obou stranách. I když ze své strany s rozvodem nesouhlasím. Možná jsem v manželství nebyl dost pozorný. Jenže - vyskytnou se i taková manželství, která prostě z nějakého důvodu ztroskotají. Důležité je předložit ten krach Bohu a ze všeho se neustále neobviňovat. Samozřejmě je třeba ten první svazek i jeho ztroskotání náležitě vstřebat, než vstoupíme do nového. Jinak začneme opakovat staré chyby.

Po rozvážení a oplakání nezdaru i po bolestném procesu vnitřního rozchodu s vlastními iluzemi, kdy jsme vnitřně dozrávali, můžeme s důvěrou v Boha vstoupit do druhého manželství a prosit ho o požehnání pro nový svazek. Rozhodně to ale není v souladu s církevním právem; přesto se člověk nedopouští smrtelného hříchu. Ten, kdo s důvěrou v Boha zachovává věrnost novému partnerovi a žije křesťanským životem, smí věřit, že jeho nové partnerství odpovídá Boží vůli. Na nový svazek nemáme právo. Musíme si uvědomit, že náš původní životní plán ztroskotal v prvním vztahu. Tak si uchováme pokoru. V ní pak můžeme pokračovat na své další cestě. Bůh nás netrestá, přeje si, abychom žili dobrý život. A druhé manželství se vydaří jen tehdy, dokážeme-li se skutečně poučit z chyb toho prvního. Proto je důležité vědět, že se krachem prvního životního plánu můžeme více otevřít Bohu."

Anselm Grün OSB, "O životě z víry", strana 48. Vydalo Karmelitánské nakladatelství roku 2007.

........................................................................................................ Jan Rybář

Putujte do Křešova!

Je to jen 8 kilometrů od přechodu do Polska v obci Královec u Trutnova. Celých 700 let tam je uctívaná ikona Matky Ježíšovy, zvaná Laskavá. Má totiž takové oči: laskavé, vážné až smutné (možná se tak dívá jenom na mne). Svatý Bernard nařídil, že v kostelích jeho řádu smí být jen socha Matky Ježíšovy pod křížem; socha ženy, dospělé ve víře, v lidství, umocněném Kristem. Pak ještě apoštol Jan - více soch nebylo v cisterckých kostelích Bernardem dovoleno. Jan, jediný z apoštolů, který se nebál, protože se držel pevně Ježíšovy Matky. Kdo se jí drží, ničeho se nebojí. Takový křesťan, mariánský, který je na cestě dokonalosti, aniž zpytuje, jak je daleko, nestará se, zda je svatý, tím méně o to, zda je "ospravedlněn". Je to radostný kajícník. Je jako Xaver, který říkával: mne nezajímá ani nebe, ani peklo, já mám rád Krista! Takový člověk pak obstojí ve své vlastní kalvárské zkoušce, jako v ní obstál apoštol Jan. 

Putujte do Křešova; tolik umění na jednom místě uvidíte málokde v Evropě, co zde, u Patronky Sudet, té už uzdravené rány staré Evropy... Té Evropy, která je teď na tom možná hůře, než tušíme.

........................................................................................................ Jan Rybář

Moje „korunka“ 

Velká zrnka růžence: "Děkuji ti, něžná Moci, která jsi nás povýšila k Absolutnu ode dne Zvěstování až po dnešní den Eucharistie." 

Malá zrnka: "Děkuji ti za to, že bez nás nemůžeš být".

........................................................................................................ Jan Rybář

Fenomén Vacek 

V tyto dny končí jeho třicetileté farářování v Letohradě, pokračuje však dál - už pětačtyřicátým rokem - jeho kněžská služba české církvi. To, co za ním zůstává, ohodnotila kladně dlouhá řada těch, kteří ho znají. Byla to služba vpravdě nezisková, doslova "až do roztrhání těla". To, co za ta léta řekl, kázal, napsal, by vydalo na knihovnu. Bez doktorátů, bez titulů, bez jakýchkoli nároků, bez čekání na pochvalu, ale i bez sebelítosti, bez podbízení se natož poklonkování. Vždy s otevřeným hledím, přímým pohledem a jednáním, takřka "lutersky" Zde stojím a nemohu jinak. 

Důvod k zamyšlení pro nás, sebestředné, domýšlivé, ambiciózní, pro nás rutinéry, frázisty, kariéristy, lenochy a pohodáře, řevnivé až závistivé pleticháře, ty "nedoceněné" a nenápadité kritiky, jejichž "služební" život spočívá pouze v ekonomické zajištěnosti a přijímání úcty lidí. Mám 88 roků a 50 let sloužím v Královéhradecké diecézi, vím tedy dobře, o čem píšu. "Mnoho povolaných, ale málo vyvolených" (Matouš 22,14), "žeň je sice hojná, ale dělníků málo" (Matouš 9,37).

Václav je dělník zdatný a doufejme, že ještě mnohá léta bude.

........................................................................................................ Jan Rybář

Odhalit tvář…

"Vy jedna osobo!" (Švejk). Už od dětství se mi nelíbilo slovo "osoba". Jak je neurčité, jak anonymní! Je to osoba dobrá nebo zlá? Stará či mladá? Muž nebo žena? Pak se mně to přeneslo i na termín v katechismu: Bůh ve třech osobách. Ach, ach… 

Ale, moji milí, ono stačí jen otevřít Písmo svaté: tam osobu nenajdete. Najdete místo ní něco pozoruhodnějšího: Bůh má tvář! Otec, Syn i Duch svatý mají tvář! Hned na počátku Bible (Gen. 4,16 - Num 6,25 i 26), i v žalmech mnohokrát. Tvář Otcova: ve všem, co učinil (Řím. 1,20) např. v kráse přírody, planety Země, vesmíru i v představách Michelangelových... Tvář Syna - tu viděli lidé z evangelií (1 Jan 1,1 nebo Mat. 17,2 - Luk. 9,29 - Skutky 1,11), my ji vidíme na Turínském rubáši, u El Greca, Rubljova, Rouaulta... Tvář Ducha - ve tvářích vyznavačů Krista (De Gasperi, Robert Schuman, Roncalli, náš Beran a miliony dalších lidí, též žijících v našich farnostech), zvláště pak ve tvářích matek a otců.

Papež řekl, že kněží mají strach z evangelia a proto sahají po církevním zákoníku. My věřící zase místo po Bibli saháme po Katechismu. Leč vždycky se vyplatí ta Bible, zvláště evangelium. Najít TVÁŘ Boží!

........................................................................................................ Jan Rybář

Dopis papeži

Františku, římský biskupe, 

nedávno jste řekl, že kněží mají strach z evangelia a proto sahají po církevním právu. Vy se ale také bojíte evangelia: Ježíš vyvolil ženaté muže! Ukažte biskupům příklad! Vztáhněte ruce nad otce rodin! Jednejte podle Krista! Žádám vás o to a nabízím se sám k této službě, jakož i tisíce dalších. Máme vlastní bydlení a vlastní příjem, nic bychom od církve nechtěli, jen možnost pomoci.

     Ing. Jan Molnár, Nové Město nad Metují, Česká republika

........................................................................................................ Jan Rybář

Jaké to dětství! 

Připomínám jedno malé výročí velké statečnosti. V roce 1939 nás zaplavila vlna rudých praporů s polámanými kříži. Národ byl zdeptán, sražen na kolena a zklamán marnými nadějemi na pomoc zven¬čí. A v tuto dobu vydává neohroženě historik UK profesor Václav Chaloupec¬ký "Sva¬to-václav¬ský sborník" o základech naší státnosti. Příběhy a legendy z úsvitu našich dějin měly lidi pozvednout na duchu a dodat naději. Pan učitel Josef Zapletal nám z tohoto sborníku také četl, dokud nebyl zatčen a popraven. (Má v Brně ulici.) V naší obci, zbavené křesťanství vlivem zdejšího obyvatele S. K. Neumanna, redaktora R. Těsnohlídka a jejich kliky, se ve válce opět začal plnit kostel. Odlétli Sokoli i Orli, skauti museli do Kuratoria pro výchovu mládeže - zbabělci do "Vlajky". Zůstal jen kostel... 

Co neděli po mši zahřměly varhany a všichni povstali k chorálu "Svatý Václave“... Zpívali i farníci německé národnosti. To byla síla! Lidé říkali, že jim běhal mráz po zádech. Jistě k tomu při¬spěl i "Svatováclavský sborník".

Prof. UK Václav Chaloupecký zemřel r. 1951 ve věku 69 let, zarmoucen nástupem další totality opět s rudým praporem.

........................................................................................................ Jan Rybář

Oběť jedna a jediná

V katolickém kalendáři najdeme v každém měsíci roku mariánský svátek. V listopadu je to "Zasvěcení Panny Marie v Jeruzalémě" jak je přikázáno v Exodu 13,2. Donedávna se tomu říkalo "Obětování Panny Marie". My katolíci totiž stále rádi něco nebo někoho obětujeme (hlavně ne sebe). Je víc než zajímavé, že Ježíš toto slovo NIKDY nevyslovil: oběť, obětovat… Podivil se nad tím někdo během těch 2000 let? Vysvětlil nám to někdo? Což to není pozoruhodné? Navíc, on to slovo zkritizoval! (Matouš 9,13). On je vůbec nikdy nepotřeboval, zatímco my se bez něj nemůžeme obejít. Mělo by nám mrznout na rtech, jak lehce je zneužíváme. Ježíš věděl, že starozákonní oběti skončily, že to slovo už jen připomíná jatka v jeruzalémském chrámě (Izai 1, 11.13). Jenže - to slovo se brzy podprahově do církve vrátilo, nejdříve skrze pojem "kněz", a s ním se vrátil i starozákonní pojem oběti - a byl tu zárodek "tridentské mše". Proto Ježíš nikdy toto slovo neužil. 

Dnešní teologové zdůrazňují, že v Novém Zákoně je jen jedna jediná oběť, chceme-li to tak nazvat: Otec dal světu svého Syna (Jan 3,16). Je to jedno z nejúchvatnějších míst celé Bible. Slovo se stalo člověkem a přišlo žít mezi nás… Děkujeme, že bez nás nemůže být.

........................................................................................................ Jan Rybář

Jan Baptista nebo Kristitel? 

Od jména "Kristus" pochází název "křesťan" - christianus… Od jména "křesťan" pochází název obřa¬¬du - křest, t.j. stát se křesťanem. Ten obřad se děje ponořením nebo politím vodou. Ve vodě totiž vznikl první život; ve vodě, v lůně matky, se stále odehrává stvoření člověka. Proto je voda nejen symbolem života, ale i symbolem daru života absolutního, Božského: člověk je navždy ponořen do Krista. Tento obřad se v evropských jazycích nazývá dle řeckého slova "baptizein", ponořovat. Jenom Slované jako jediní mají vlastní název, ne podle symbolu (vody), ale přímo dle přivtělení ke Kristu: "pokristění", pokřtění. Člověk se nejprve musel polidštit, teprve potom se mohl "pokristit", pokřtít, být Kristův. 

........................................................................................................ Jan Rybář

Osmý prosinec

"Já jsem počata bez poskvrny" - řekla Matka Ježíšova roku 1858 při svém zjevení v Lurdech. Tohle ovšem už slavili v 9. století v Cařihradě, u nás to slavíváme 8. prosince. Většině lidí není jasné, oč jde, protože se kazatelé obávají říci naplno, že je to oslava manželského tělesného spojení Marii¬ných rodičů, a to spojení bez poskvrny dědičného hříchu. (Dědičný hřích je hřích vzdoru člověka vůči Bohu). 

Moje babička vzpomínala, že se s dědečkem večer pomodlili, pak skočili do peřin a řekli si: ať to bude holka nebo kluk! A měli 7 dětí, než dědeček úrazem umřel. Jaké to křesťanské početí člověka! Početí když ne neposkvrněné, tak jistě lidsky čisté. Bůh stvořil člověka podle svého obrazu (Gen 1, 26-27). Člověk je tedy spolustvořitel - a my při každém porodu dodnes zažíváme v úžasu stvoření člověka "z ničeho", v lůně ženy.I sám Bůh přišel v Kristu skrze lůno ženy! Jak úžasně se na to dívá křesťanství!

........................................................................................................ Jan Rybář

Teilhard stále v zákazu!

Náš Bůh není samotář. "Miliony jsou jeho sloužících, miliardy před ním stojících." (Dan 7,10 Bible 21). Veliký zástup, který by nikdo nemohl sečíst (Ap 7,9). Oni zasahují pozitivně i do našich životů. Stačí číst evangelia. Pak jsou ale duchové, které Ježíš nazývá anděly padlými. To nás může zajímat, protože i oni zasahují do našich životů, ale negativně. Hle, to jsou původci mravního zla! Svoboda bez pokory generuje vzdor. Byli povoláni ke společenství s Bohem, ale okamžitě ho odmítli, když v jeho plánu viděli spojení s hmotou, ba dokonce s živočišností. Takového Boha nemohli přijmout. 

A ejhle, kolik křesťanů, inspirovaných STEJNÝM vzdorem (nebo hloupostí?), dodnes odmítá živočišnost: My nepocházíme ze zvířecí evoluce, NÁS stvořil Bůh! Nedivme se, že jsme nadlouho ztratili inteligenci a získali pověst omezenců. Navíc - s oním odérem pekelným...

(P.S. Papež František by rád Teilharda kanonizoval)

........................................................................................................ Jan Rybář