Mobirise


Fejetony 2020

Teologie pro život!

Čtu někdy velmi zajímavé věty: "My františkáni říkáme, že vtělení je již vykoupením". Nebo: "Božské věci jsou přístupné jen přes symboly", nebo "Bůh dovoluje stvoření, aby vytvářelo samo sebe". Takových vět mám vypsáno několik desítek. 

Každá z nich by mohla vydat na knihu, nebo aspoň na hluboký článek. Dříve vycházely Teologické texty, které se tomu věnovaly, jenže pro nezájem kléru, studentů teologie i katolické inteligence zanikly. Doufal jsem, že je nahradí Perspektivy. 

Duchovní život prohlubují pravdy víry a jejich objasňování, nikoliv pobožné řeči, soukromá zjevení a různá "poselství". Duch svatý neuspává, ale provokuje a znepokojuje. Nechceme plevy, ale zrna, ba zlatá zrna. Podle nich hodnotíme duchovní učitele: buď jsou prázdní, nebo opatrní, nebo v nás umí rozhořet naše doutnání.

........................................................................................................ Jan Rybář

Věda a víra nejsou v rozporu

Dostal jsem několik dotazů na můj článeček v Okénku č.1, viz www.letohrad.farnost.cz "Teilhard stále v zákazu." Tento vědec, mystik, geolog a paleontolog (1881-1955), člen jezuitského řádu, je znám pro svůj koncept Vesmíru jako zacílené evoluce, směřující k bodu Omega (Apok.22,13), který rozmanitost světa aktivně spojuje a přitahuje. Jedná se o originální syntézu biblické představy Stvoření i konce světa s tím, co víme díky moderní vědě o evoluci. Skloubil vědecký pohled na Vesmír jako celek s křesťanskou spiritualitou: vesmír, příroda, lidstvo, Bůh - jedna obrovitá událost. Prochází i našim nitrem a za její pokračování a úspěch neseme každý "atomicky" jistou míru odpovědnosti. Odpovídající vrstvy této komplexity jsou: kosmogeneze, biogeneze, zoogeneze, antropogeneze, noogeneze (nous=rozum) a -- Kristogeneze. Tradiční představa Boha Stvořitele je v očích současného člověka primitivní a neodpovídá Boží velikosti. Mýtus na počátku Bible není historie, ale nadčasový symbol situace, ve které stále žijeme. Boží věci jsou přístupné jen přes symboly. Prastará představa Boha nedosahuje ani naši lidskou představu o jeho skutečné velikosti. (Wikipedie) 

Termín Teilharda "posvátná hmota" poděsil ideology SSSR tak, že tam již ve 2. polovině 20. stol. vyšlo jeho dílo kompletně, dostupné ovšem jen právě pro ně. Od vlastních ovšem Teilhard dodnes nedostal uznání, naopak, odsouzení: poslední úder řím. Officia je z roku 1981...

........................................................................................................ Jan Rybář


Alláh je na tom líp?

Při debatách v Albeřicích padla otázka: proč nazýváme Boha v našich modlitbách nejčastěji "vše-mohoucí" nebo "věčný"? Když islám má pro Alláha 99 atributů? Navíc - my přece víme, že Bůh nám dal úplnou svobodu v rozhodování, a je tudíž bezbranný?! Závěr debaty: modlitby v naší církvi sestavují odedávna výhradně muži, a těm se líbí všemohoucnost víc než třeba vlídnost, laskavost, něžnost, citlivost, ohleduplnost, moudrost, důvěryhodnost, vstřícnost, nekonečnost, jedinečnost, prav¬¬di¬vost, aktivita, dobrotivost, krása – a jaké ještě vlastnosti náš Bůh má... Dávat mu takovéto atributy - to by byla lekce o Bohu! Navíc - oživení našich často fádních modliteb... 

........................................................................................................ Jan Rybář

Hnuli jsme se?

Na konci postní doby je to oprávněná otázka. Kristus totiž žádá: změňte se, buďte jinačí! "Meta-noeite"! My to chytře překládáme: čiňte pokání, nebo "obraťte se". Činíme tedy pokání: jde¬me na pouť nebo na křížovou cestu, nejíme v pátek maso, modlíme se "Korunku" - a jsme stále stej-ní! Také se "obracíme", jenže o 100 let zpátky. Jak nám říkával náš profesor dějepisu Blažej Ráček: Povoz církve táhnou dvě kobyly. Jedna se nechce hnout z místa, ta druhá je žhavá do klusu. Chu¬dák kočí: chudák papež! Jaká je tedy letos bilance změny podle Krista? Čekali jsme pohyb vpřed, čekali jsme změnu. Jenže náš kočár zůstal trčet v blátě. V blátě zápecí, průměru, zákonictví, pokry¬tec¬tví. Na jak dlouho zase? Máme odvahu zpívat Aleluja? A jaké bude aleluja vyprahlé Amazonie? 

........................................................................................................ Jan Rybář

Karanténa

Sedíme sami doma a přemýšlíme, proč to všechno, co nás to přepadlo. Dříve by lidé řekli, že virus je trest Boží. Dnes víme, že Bůh netrestá. Nebo nám bleskne hlavou - to máme za to, že stále víc peněz dáváme na zbrojení místo na mírové účely. Ale co když je lidstvo nemocné a vzpírá se léčit se evangeliem?! 

Smutek má ten, kdo si chce jen užívat. Teď je naprosto omezen! My křesťané si také rádi užíváme, ale známe také cenu odříkání. Bez něj bychom ztratili z očí náš cíl, a sice to, že jsme na cestě, která je úzká a strmá (Matouš 7,14). Na této cestě si člověk musí hodně odříci. Pokud jsme na to pozapo¬m¬něli, pak nám tato současná situace pomáhá. Blahobyt je totiž stálá nástraha "knížete tohoto světa" (Jan 14,30). My ji přemáháme odříkáním, četbou evangelia a modlitbou srdce, slov, růžence.

Náš rozhodný závěr tedy je, že život člověka je cestou k Bohu a jeho vůle je, unést život. Zůstá¬vá-me klidní (Izaiáš 30,15). Jak je dobře být křesťanem!

........................................................................................................ Jan Rybář


Konečně Někdo!

Denně dnes vnímáme rady psychologů, psychiatrů, neurologů, sociologů, filozofů. Co navrhují: sdíle¬ní, práci doma, přírodu, sport, kulturu, četbu. Snaží se nám pomoci, jenže člověk je v podstatě bytost duchovní, bezedně náročná. Cítíme, že tyto rady zůstávají jen na povrchu, napadají nás i bez studia a bádání. Zdá se tedy, že nikdo neumí dát více. 

Ale já vím o jednom vynikajícím psychiatrovi, který řekl, co opravdu pomůže: "Je to láska k tera-peu¬tickému Bohu, kterého naléhavě potřebují především zoufalci". Vědec, který se to nebojí říci na¬plno veřejně, protože to dávno zařadil do své vědecké analýzy: Boris Cyrulnik. Tento významný neuro¬log a psychiatr se narodil r. 1937 jako syn ruských židovských emigrantů, kteří skončili v plynu. "Kdo tuto zkušenost s Bohem má, obdržel dar, který nemůže být větší". Tohle řekl ve Frankfurtu Cyrulnik koncem roku 2018, člověk, který nepatří žádnému náboženství. "Nejraději bych lidi vyzval: věřící všech zemí, sjednoťte se!"

........................................................................................................ Jan Rybář

Na co čekáme? 

Vážení a milí, věříte ve zmrtvýchvstání? Ano, řeknete, a i když vyznáváme neděli co neděli že "s nadějí očekáváme příchod našeho Pána", jsme rádi, že to ještě nenastalo, že je to ještě vzdáleno. Jsme jako Marta: vím, že bratr "vstane při vzkříšení v poslední den" (Jan 11,24), tedy až potom, někdy, až jednou... Copak to není strašné, čekat na budoucí život? Jenže Ježíš Martě odpoví: JÁ jsem Vzkříšení a Život a to teď, hned! Vždyť "království Boží je ve vás"! (Luk 17,21). Ne tedy až jednou, ale teď! "Služebníku dobrý a věrný, sdílej radost svého Pána!" (Mat 25,21 a 23). Proč tedy nesdílet tu radost Pána hned teď? Proč se teď hned nestát tím, čím chceme zůstat na věky? Opusťme ty straš¬pytle a třasprdelky, co se bojí konce a posledního soudu. Přijměme, že Ježíš je naše Vzkříšení teď, kdy žijeme s ním a pro něho. Vždyť kdo tak věří, "nepodléhá soudu, ale přešel už ze smrti do života." (Jan 5,24). 

Copak není lepší žít v radosti než ve strachu?

........................................................................................................ Jan Rybář

Žena „par excellence“ 

Taková je v literatuře, taková je v umění, taková je i v Bibli. Stvořena podle obrazu, podle podoby Boha (Gen 1,27). V Bohu je tedy ženství, něžnost, mateřství. Syn nestvořený, který se zrodil z Otce, recitujeme každou neděli. Ovšem - ženství je víc než mužství, mateřství je víc než otcovství, proto¬že je bezprostředně účastno stvoření. I v Bohu je tedy víc ženství než mužství, mateřství víc než otcov¬ství, milí kazatelé… Bůh je něžná Moc, ženy jsou mu blíž, ony také plní víc naše kostely, i když je odstrkujeme. V Bibli je už na počátku řečeno Nepříteli: "Rozpoutám nepřátelství mezi tebou a ženou" (Gen 3,15). A Ježíš říká na počátku svého apoštolátu své matce "Ženo!" (Jan 2,4). Totéž na konci svého života: "Ženo!" (Jan 19,26). Na konci věků říká Bible, že se ukáže na nebi veli¬ké znamení: Žena, oděná sluncem (Zj 12,1). V našem církevním slovníku je pro ni mnoho titulů, ale na něco jsme tam my muži přece jen zapomněli: Ženo Boží, Ženo něžná, Ženo vítězná, pomoz, ať jsme jinačí! Ať jsme něžní! 

........................................................................................................ Jan Rybář

Bůh JE radost! 

Poslední týden ignaciánských exercicií se zaměřuje na radost. Tedy nekončí se láskou, nýbrž radostí. To je vrchol u člověka, protože je to ovšem vrchol i u Boha. Třetí božská Osoba, lépe Tvář, se nazývá Duch Svatý. Jenže tohle slovo Ježíš nikdy neužil, říkal aramejsky „ruah“, to jest vánek, vítr, vichřice. Viz Letnice! Radost Otce ze Syna, radost Syna z Otce, to je vnitřní život Trojice. Bůh nemá radost, on JE radost! Člověk radosti nejen unese tíhu života, ale on se raduje, že když přijde i velice těžká zkouška, může nést něco z toho, co nesl Ježíš. Je ovšem nutno najít někoho, kdo umí zapálit. Například papež František vybízí: „Radujte se a jásejte!“ On, který trpí současnou situací, umí zapálit radostí! Lidé radosti se modlí: „Děkuji ti za to, že bez nás nemůžeš být!“ Komu se to nedaří, ať se obrátí na „příčinu naší radosti“, na tu, která se nám denně připomíná v Kompletáři: „Můj duch jásá.“ Mám s tím osobní zkušenost. 

........................................................................................................ Jan Rybář

Tehdy i dnes

Zločinec se prý rád vrací na místo činu, ale člověk zklamaný prchá odtud, kde byly jeho naděje pohřbe¬ny. To byl i případ Ježíšových učedníků z Emauz. To je případ Ježíšových učedníků i dnes. Tisíce zklamaných věřících utíkají z církve, kde jim umřela naděje. Nejen v Německu a jižní Ame¬rice. Ti emauzští také neměli s Bohem trpělivost. Byli hr hr.. Kdo počká, ten se dočká. Dočkali se ti v je¬ru¬za¬lémském uzamčení, kam za nimi přišel oslavený Kristus. Ale on neopustil ani ty netrpělivé emauzáky. Nenabídl jim své rány, ale zůstala jim jeho Eucharistie, a to hluboko v srdci, navždy. Profesorka UK Vacková byla ve vězení 15 let beze mše. I dnes jsme celé týdny beze mše. Ježíš učil lidi 3 roky a pak sloužil jedinou "mši". My jsme ji zvyklí sloužit 365 dní, ovšem to učení nás tak neláká... Růženka Vacková ale za těch 15 let vězení svou věrouku umocnila snad až na svatozář... 

........................................................................................................ Jan Rybář

Kostel nikdy nezavřený

Končí karanténa, otevřely se kostely a tu kdosi řekl, že teď konečně můžeme Bohu splatit své dlu-hy. My ale nejsme pohani, kteří dluží svým bůžkům. My jsme křesťané, kteří Bohu děkují. Jak to výstiž¬ně řekl Václav Havel: "Život je radostnou spoluúčastí na zázraku bytí". Když ale vidím, jak lidé sedí v kostele dva metry od sebe, nezdá se to něco jako spoluúčast. Ale ani když sedíme těsně vedle sebe, nemusí se jednat o spoluúčast. Hledíme totiž výhradně k oltáři a na souseda nepo¬mys-líme. Ježíš ale, ten na něho hledí, je i do něho zamilovaný, i jeho se chce dotknout svým "chlebíč-kem" - Eucharistií. Jenže já o souseda zájem nemám, ani v kostele, ani venku. A to je špatně; Bůh se za¬jí¬má o člověka, který je mi "ukradený“. Bůh se mu dává, já ne. "Milujte se navzájem!" (Jan 13,34). "Kdo nemiluje svého bližního, kterého vidí, jak může milovat Boha, kterého nevidí?" (1 Jan 4,20). Člověče, nechej mši, nechej oltář, nechej kostel, to radí sám Ježíš (!), dokud ti to nedojde. 

O tom všem jsme měli uvažovat v minulých týdnech, o tom, že Bůh je nejen v kostele, ale i v člově¬ku (Mat 25,40 - 1 Jan 3,24 - 1 Jan 2,28 - Zj 3,20). Bůh je v člověku, který je s námi doma i všude... To "nechej oltář, oběť, chrám" je u Mat 5, 23-24, to si najděte!

Když opouštíte kostel, vstupujete do skutečného kostela, napsal kdosi. Ten je stále otevřen, tam se má ukázat, co jsme v kamenném kostele načerpali, tam je náplň křesťanova života.

........................................................................................................ Jan Rybář

Buď – anebo…

"Zástupná smrt (Ježíšova) není dnešním lidem příliš srozumitelná". (KT 20/20 str. 10). Buď totiž vě¬ří¬me ve vyhnání z ráje, nebo věříme Ježíšovu obrazu Otce (Lukáš 15, 11-24). Vyhnání z ráje není historický fakt, ale nadčasový symbol situace, v níž se nachází lidstvo. "Boží věci jsou pří-stup¬né jen přes symboly". "Adam" - to jsi ty a dnes, Adam je česky pozemšťan. To je nutno pochopit, aby¬chom se domluvili. Ježíšův Bůh nikoho nevyhání, ale hledá. U Boha (i u křesťanů) ustupuje spra¬vedlnost lásce. Vždyť tohle chce Bůh i po nás - a sám by to nedělal? A čekal by, až se spra¬ve¬dlnosti učiní zadost nevinnou krví? Já tomu říkám "řeznická" teologie. Ten, kdo dal do nešpor apoštolů větu "Tys poslal svého Syna, aby svou krví usmířil s Tebou celý svět", ten člověk neví, co říká: hroznou frázi. Této "nauce" se nedá věřit, když studujeme Lukáše 15, 11-24. Už se to přece jednou musí říci nahlas, jasně a definitivně: studujte Lukáše a nepotřebujete dogmatiku ani katechismus. 

........................................................................................................ Jan Rybář


Letnice

Bůh stvořil člověka a měl z něho radost. (Gen 1,31). Pak jen trpělivě čekal, až přijde čas, až ho člověk pozná natolik, že i člověk bude mít z Boha radost. Letnice - to je právě radost z Boha, radost z Krista, radost z Krista v nás. 

                                                                                                                        Jan Rybář

Duch vane, kam chce a kdy chce.

Očima ho hledáme, a nevidíme ho. On je trojí, ale oddělit ty tři se nám nepodaří. Do sebe zauzlení je jeho trojičnost. Jeho jednotu rozeznáme, jeho trojičnost rozjímáme. V nepodstatnosti má svoji pod¬sta¬tu, v bezpodobí jeho podobu, v bezobrazí jeho obraz. Tajemstvíplný je a nepochopitelný. Jemu v ústrety jde naše cesta, a přece nenajdeme jeho začátek. Jeho následujeme a přece nena¬chá-zíme jeho konec.

                                                                                                 Lao - Tse, 6. století před Kristem

........................................................................................................ Jan Rybář

Trojmocný máj (otištěno v časopise ADALBERT 2020/05)

Pascha, Letnice, Maria. (A co koronavir?) 

Naše vláda uvolňuje činnosti, uvolní i kostely. Stále je dost otázek, stanovisek, nejistot a starostí. Špičková americká psychiatra paní Alegriová nabízí několik strategií, jak docílit klidné mysli, jak zachovat lidskou důstojnost, víru v lepší dny, jak se nenechat ovládnout úzkostí a hněvem. Náš psycholog pan Pařízek radí, jak se nezhroutit, jak přežít. Jak se zbavit strachu. Jak nahradit ztrátu životních jistot, narušenou důvěru ve smysl života: popovídat si, vyjít do přírody, pořídit si domácího mazlíčka. Milá paní Alegriová, milý pane Pařízku, my vám děkujeme, ale máme lepší rady. Už váš kolega, špičkový světový neurolog Boris Cyrulnik nám nahrává: ten nejlepší terapeut je Bůh! Tento pan profesor přitom nepatří žádnému náboženství, a snad proto vyzývá věřící celého světa: sjednoťte se! To je první vědec, který Boha zasadil do svých vědeckých analýz. Ale my jsme daleko dál... Celý letošní máj je doznívání Paschy, Velikonoc. Náš Bůh se projevil v Ježíši a on si dal jméno "Život" (Jan 11,25). Prokázal to svým zmrtvýchvstáním, prokazuje to i na nás, když až "empiricky" mění naše obavy v radostnou sílu k životu, který dostáváme v Jeho blízkosti, zvláště Eucharistické. Cítíme jistotu, když věříme větě, že kdo v něho věří, "nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života" (Jan 5,24). Koronavirus je pro nás generálka před premiérou (Jan 11,1-44). Království Boží nečekáme, až přijde jednou, někdy, možná... Vzkříšení neočekáváme, my už ho máme! "Já jsem Vzkříšení!"(Jan 11,25) ujistil nás Ježíš. Už teď! (Jan 5,24). Už nyní sdílíme radost, ne teprve až jednou (Mat 25,21a23). Vždyť království Boží je v nás (Luk 17,21).

Letošní máj je také celý přípravou na jeho den poslední, na Slavnost Letnic. Slavnost Boží Trojice: Otec se raduje ze Syna, Syn se raduje z Otce, a ta jejich radost je totiž třetí Božská Osoba, zvaná námi Duch svatý, důvěrněji Radost, na níž máme význačný podíl už od křtu a biřmování. Tuhle radost, jak říká pan profesor Cyrulnik, máme my věřící poskytovat těm, "kteří ji naléhavě potřebují, především zoufalci!" Umíme jim ji dát? Letnice jsou totiž svátky radosti z Boha! Proč se hned teď nestát tím, čím chceme zůstat na věky? Copak není lepší žít v radosti než ve strachu?

Jenže - někdo nám do toho mluví. Někdo nám kalí vodu, někdo nás straší tresty pekla za hří-chy, anebo nám ukazuje "lepší cestu". Ježíš ho nazývá "kníže tohoto světa" (Jan 14,20). Ta lepší ces¬ta navržená zloduchem, to je užívání, blahobyt, život bez odříkání. I na to máme v květnu návrh na pomoc. Tohoto knížete světa je možno přemoci, ale ne zástupy andělů, ani sebebičováním, když jsme smyslní. Ale něžnou Ženou! Zloduchu, říká Hospodin už na počátku Bible, "rozpoutám nepřá¬tel¬¬ství mezi tebou a Ženou!" (Gen 3,15). My tu Ženu dobře známe. Ten, kdo z nás je přes všechno úsi¬lí pořád lhostejný, vlažný a vyhořelý, může se její pomocí stát hořícím, něžným. Ženo Boží, Že¬no něžná, Ženo vítězná, kdo se k Tobě obrátí s vytrvalostí, ten to zvládne! Pomoz! A to nejen v máji!

Vážení, jak je dobře být křesťanem!

........................................................................................................ Jan Rybář


RUAH (příspěvek do trutnovského farního zpravodaje)

V den Letnic se z nebe ozval hukot, jako by se řítil prudký vítr. (Skut 2,2). To je charakteristika Sva¬to¬dušní neděle. Vítr! Teprve teď můžeme pochopit, proč Ježíš nikdy neužíval ten náš uklid¬ňu-jí¬cí termín "Duch svatý", ale vzrušující RUAH - vítr, vichřice (aramejsky). Při vichru se člověk soustředí na bezpečí svého života a vše ostatní jde bokem. Božské věci jsou totiž přístupné jen přes symboly. Nejenom vítr, vichřice, ale i oheň, světlo, voda, ba povodeň (Jan 7,38) jsou symboly Ducha, aby s člověkem hnul a on nesetrvával v ubohosti víry jako pouhé pojistky na to, co možná bude po smrti, ale žil už teď v radosti z Krista, v klidu naděje a ohně Ducha. Toto se má dít v člověku, který slyší slovo Boží: jde mi o život, dokonce o život věčný! Jenže my, kazatelé, spíše uspáváme, než bouříme svou vášní pro Krista, nadšením pro evangelium, radostí z vyvolení. 

Profesorka Univerzity Karlovy Růžena Vacková a spisovatelka Nina Svobodová strávily 15, resp. 16 let života v komunistickém vězení ve společnosti zlodějek, podvodnic, vražedkyň, prostitutek. Nejprve snášely jejich posměch, ale krok za krokem se tyto dvě ženy přibližovaly svou vlídností, inteligencí a láskou k těmto nešťastnicím. Nastal tam "vítr" debat a diskuzí, řada vězeňkyň byla od Růži nebo od Niny pokřtěna, mnohé další dostaly lekci přemýšlení a naděje i východiska z jejich neblahé situace... Po propuštění obou apoštolek pokračoval jejich vliv vzájemnou korespondencí. Nadšení obou ušlechtilých žen, zdravý vítr, který přinesly do pochmurného ženského vězení a oheň jejich víry dokázal pohnout tou horou neštěstí a zkázy nešťastných žen. Duch svatý, Duch Ježíšův, nenašel jen skulinku, aby mohl vniknout, ale okno, otevřené dokořán těmito dvěma kandidátkami svatosti.

Vážení, jak je dobré být křesťany!

........................................................................................................ Jan Rybář

Evangelium, nebo pan dr. Mráček? 

Rádi navštěvujeme zvláště o dovolených poutní místa. Tam se totiž kdysi nějak konkrétně projevilo Nebe. Někdo byl zázračně uzdraven, zachráněn, obohacen zjevením nebo poslán do světa s posel¬stvím. Rádi bychom, aby se to stalo i v těchto bezbožných časech jako důkaz Nadpřirozena. Ale Bůh je jakoby skoupý na zázraky... To Matka Páně, ta ne. Má pro nás více pochopení a mluví k li¬dem ráda. Proč asi? Já si to vykládám po svém: množina katolíků jsou lidé, kteří chtějí mít zážitky s Bohem v tom řádu, který je jedině zajímá, totiž v řádu hmotném. Ach, vidět, slyšet, žasnout! Ti však, které zajímá řád ducha, poznávají Marii jako nepostradatelnou v plánu Božím a tedy nepostradatelnou pro duchovní život každého dne. Poznávají ji jako vítězku nad "knížetem tohoto světa", jako zkratku na cestě ke Kristu. Lidé ducha vidí zázraky ani ne tak v Lurdech, ale všude, kde ruka Boží dělá zázraky rukama lékařů, výzkumníků, učitelů, dobrodinců lidstva, zázraky civilizace... Čtěte dokument koncilu "Radost a naděje", zejména stať 4. A uvažujte, jaký řád zajímá vás - zda řád hmotný, nebo duchovní. 

........................................................................................................ Jan Rybář

Člověk míní, Pán Bůh mění 

Tento výrazný nadpis článku v Katolickém týdeníku mne nadzvedl. Ono přísloví jsem od dětství slýchal z úst pokorných věřících čistého srdce a nikdo si s tím hlavu nelámal. Ale dnes vám řekne třináctiletá Marta, proč Bůh mění někdy něco, ale nezměnil např. hlas Hitlera ve chrapot? Kolika hrůzám by se zabránilo! - "Když Bůh dá, tak přijedu!" A co když Bůh nedá? - "Bůh nám dal 4 děti!" Nedal, ty nevznikly mysticky, ale velice, velice prozaicky. - "Bůh nám vzal maminku..." Nevzal; dosta¬la nemoc, na niž ještě nenašli lék, protože se většina peněz dává na zbraně... - "Dej Bůh štěstí!" On je nabízí, ale od něho nikdo JEHO štěstí nechce. - "Bůh k sobě povolal našeho dědečka." Ne¬po¬volal, on byl už starý a nemocný. - "Zde očekává vzkříšení pan farář Tyrner". Zde on nic ne¬oče¬kává; na věky tu bude jen pár kostiček. On už se dočkal! - Synek vzal tátovi auto a zabil se. Na parte mu napsali: "Pán zavolal a já jsem šel." Na to nemám slov! - Farář Žemlička, štvaný StB, usnul a vjel pod vlak: "Pánu se zalíbilo povolat k sobě našeho..." 

Díky těmto pobožným frázím starého světa se děti stávají nevěrci...

........................................................................................................ Jan Rybář

Vox populi – vox Dei

Hlas lidu - hlas Boží. Aklamací lidu bývalo zvoleno mnoho biskupů i papežů. Kde jsou ty časy! V N쬬mecku chtějí biskupové v synodálním plánu obnovy dát platný hlas i "laikům". Zákoníci ve vati¬kán¬ské Kurii to zatrhli. Kde jsou ty časy, kdy Čechové chtěli kalich pro všechny, jak si to přál Ježíš, a dopadli jako ti Němci dnes. Jenže - Čechové tehdy neustoupili, nastaly hrozné války, ale Řím přes¬to neustoupil... Dnes potřebujeme apoštoly. Nabízejí se muži, ba i ženy, ale Kurie je i dnes ne¬oblom¬ná. Proč nestojí před Vatikánem tisíce lidí a nežádají to? Dnes už na ně nemohou poslat kři¬žá¬ky! Proč nestojí před biskupskou rezidencí tisíc lidí: chceme apoštoly, ne úředníky!? Nestojí tam, protože chybí takový Jan Želivský, takový Jan Hus, chybí nadšení - všude jen lhostejnost… 

........................................................................................................ Jan Rybář

Jde o život! (Věčný!)

Když byla r. 1938 vyhlášena mobilizace, chodil jsem do 2. třídy obecné školy. Pamatuji to velké nad¬še¬ní pro obranu vlasti; matky a ženy posílaly své syny a muže do kasáren, všude se mluvilo o nebezpečí pro národy Evropy, nikdo nelamentoval, že ho něco bolí nebo že nemůže na dovolenou... Vše bylo podřízeno jediné myšlence: záchraně! 

Dnes tuší moudří lidé nebezpečné ohrožení nejen vlasti, nejen Evropy, ale celého světa. Už dávno varuje apoštol Jan: celý svět má v moci ZLÝ! (1 Jan 5,19). Jak to? On totiž slibuje peníze, blahobyt, zábavu, kariéru, moc. Proto vládne! Ježíš slibuje jen sílu unést život pozemský a tak získat život věč¬ný. Ten dávný boj vrcholí a my křesťané nechceme naříkat, že nás něco bolí, trápí, sužuje, ohrožuje, když to vše dáváme všanc kvůli hodnotám nepomíjejícím...

........................................................................................................ Jan Rybář

Fata morgána 

Až do schismatu v 11. století bylo manželství služebníků církve samozřejmostí. I papežové prvních staletí byli ženatí - dle vzoru Kristových apoštolů. Ježíš ovšem řekl, že někteří nežijí v manželství, protože se jej sami zřekli pro království nebeské (Mat 19,12). Tedy někteří se zřekli, ne všichni, a to sami, svobodně, ne pod nátlakem. Z toho vycházejme při hodnocení povinného celibátu dnešních kněží. Ten začal u prvních mnichů a poustevníků z pochopitelných důvodů, ze způsobu jejich života v klášterech. Když ale tito nabyli v církvi vrchu, začali naléhat na celibát všech služebníků církve. Časem se to podařilo prosadit, ale jen zdánlivě. Významný psycholog a sexuolog + Slavomil Hubálek, pracující pro církev z pověření biskupů, napsal, že "celibát jako všude na světě dodržuje i u nás méně než polovina kněží. Průměrní lidé nedokáží celoživotně sublimovat svou sexualitu do služby bližním. Modlím se, aby pokrytectví prohrálo a pravda nás osvobodila.“ (Universum 2/2010). Poslední možnost, aby pokrytectví prohrálo, byla nedávno tzv. amazonská synoda. Jenže opět vyhrálo pokrytectví - zastrašilo i papeže Františka. Bez něho už si asi neumíme naši církev před¬stavit, myslím ovšem to pokrytectví! 

Zvažte: na jednu misku vah dobré důvody k celibátu kněží, to jest - být vždy k dispozici, nebýt determinován rodinou, to by pak byl celibát vhodný i pro lékaře, záchranáře, policisty, požárníky, učitelky?! Na druhou misku vah pak dejme dobré důvody pro zrušení povinného celibátu kněží. Zejména při volbě kněžství odradí mnoho schopných mužů život bez vlastní rodiny. Ti, kteří se tou¬to cestou přesto vydají, mají 4 možnosti:

1) Vytrvat v celibátu odčerpá spoustu energie, která by mohla sloužit lidem.

2) Druhá možnost - začít ze smutku na opuštěných farách pít, nebo se uchylovat k neplodným návš¬tě¬vám farníků.

3) Třetí možnost - najít si "partnerku" - tajně, buď vdanou, nebo tzv. hospodyni, více méně legálně. Vě¬řící jsou rádi, že se někdo o jejich pátera stará, vaří mu, pere, uklízí a navíc mu může být i zdro¬jem sebereflexe.

4) Tato možnost je nejhorší. Kněz se dostane do situace, že nezvládne své přirozené touhy a odne-sou to chlapečci nebo děvčátka. To je nedávná série neskutečných afér katolické církve.

Tak co je pak pro naši katolickou církev lepší? Trvat striktně na celibátu (jako jediné společenství na světě!)? Moudří katolíci si nic nenamlouvají a nezavírají oči! Ty dvě třetiny "ovcí" by neměly ovlivnit neblahou situaci, kdy ztrácíme houfně myslící lidi.

Nakonec moje životní zkušenosti člověka devadesátiletého. Brzy budu stát před Božím soudem, a právě proto mne svědomí nutí tohle psát. Už v r. 1968 řekl můj spolubratr P. František Mikulášek SJ, vězeň nacismu i komunismu, že pokud se celibát nezdobrovolní, ztratíme tisíce kněžských povolání. Měl jsem za ta dlouhá léta možnost vyslechnout desítky kněží, bohoslovců i řeholníků. Proto tohle píšu. Mladí kněží berou na sebe ochotně břemeno celibátu ve své mladistvé euforii, jenže po letech života v církvi poznají tito nadšenci, že je to úplně jinak než si to v mládí předsta-vo¬vali a jak jim to servírovali jejich nezodpovědní vychovatelé. Mohl bych o tom napsat minimálně jednu velice silnou knihu. O kněžském osamocení, smutku, rozporuplném svědomí, o kněžských sebevraždách, potratech, odložených využitých až podvedených ženách, o jejich pláči, o zármutku rodičů těchto kněží, o pohoršení lidí nad pokrytectvím církve, o alkoholizmu, o neurózách mnoha kněží atd. atd. Mohl bych jmenovat významné kněžské osobnosti, kdysi kandidáty na biskupský úřad, kteří mi vyznali, kolik je stálo energie zůstat věrný slibu celibátu, vynucenému církví. Ministra školství vůbec nezajímá, jsou-li učitelé ženatí nebo svobodní. Jistě, kněží ztratí falešnou aureolu svatosti, padne jedna modla římskokatolické církve, zmizí konečně fata morgána. Kněží budou pokorně blízko lidem, protože poznají život na vlastní kůži v celé síle.

Dojde uznání tajný biskup Davídek, který vysvětil několik desítek ženatých mužů v přesvědčení, že církev nebude mít v budoucnu možnost financí na byt a stravu svých služebníků, kterých pak může být tolik, aby mohlo nejen sloužit, ale i apoštolovat Vraťme se ke Kristu!

........................................................................................................ Jan Rybář


Za mého dětství

Za mého dětství byla jasná hranice mezi dobrem a zlem. Když jsem byl žák druhé třídy obecné školy, přivezli k nám lidi, vyhnané z území zabraného Říší (zla). Kufry, peřiny, slzy... Běhali jsme po do¬mech a sháněli pro ně volné místnosti. Ten, kdo nechtěl pomoci, mohl dětem beze studu od-mít¬nout. - Brzy nato dostali Židé povinnost nosit žluté hvězdy, velké jako dlaň, s nápisem JUDE. Všude, ba i na nádražích, se objevily tabulky "Židům vstup zakázán". My děti jsme jim chodily nakupovat. - V době nedostatku potravin byly na silnicích a nádražích hospodářské kontro¬ly české i německé policie pospolu. Mlynářka "Na Říčkách" paní Müllerová nám naplnila školní tašky moukou a my děti jsme těmi kontrolami nevinně procházely s taškami na zádech. Babičce do Brna jsem vozil mléko v konvi ukryté v obalu německé firmy na klobouky. Maminka mi proto koupila čepici "hitlerjugend". Byli jsme lstiví vůči lstivému režimu. Tehdy bylo lehčí rozeznat dobro od zla. Dětem je dnes ovšem těžko určit hranice mezi dobrem a zlem, to jest: mezi potřebou a nadbytkem, mezi střídmostí a přepychem, mezi Českým Rájem a Kanáry... 

........................................................................................................ Jan Rybář

Hele, jsem MIMOřádný 

Za mého pobytu v Innsbrucku vzbudil r. 1969 pozornost soudní proces v Zurichu. Kněz Josef Stocker se svými fanatiky umlátil k smrti 17letou dívku, prý posedlou zlým duchem. Stalo se to v Ringwilu. Ďábla chtěli vyhnat ranami prutů a karabáčů. Divný to exorcismus! Vždyť ne člověk, ale "svět je pod mocí Zlého ducha." (1 Jan 5,19). I když věřím v možnost ďábelské posedlosti jednotlivců. Projeví se vztekem, přijde-li (inkognito) katolický kněz nebo někdo s posvěcenou hostií či krucifixem. Ale to se stává tak 1x, 2x za 100 let! Jenže - teď mi prozradila mladá babič-ka, že u jejího syna užívají v kuchyni exorcizovanou SŮL! Ach, ano, znal jsem partu "charisma¬ti-ků" a "exorcistů", kteří určovali lidem nutnost "uzdravení rodových kořenů", zakazovali jógu i thajské masáže atd. Jenže oni "exorcizovali" děvenky až tak, že porodily; jiný zase "odkláněl" sochy a obrazy svatých nebo šálil stařenky o hrozné nevybavenosti svého obydlí... 

Kdybyste se s tím někdy setkali, je to podobnost čistě náhodná.

........................................................................................................ Jan Rybář

Bez Kříže 

Těžiště života mých předků bylo u Krista. Přesněji - u Krista ukřižovaného. V našem domě, hned v předsíni, visel kříž s Kristovým tělem, dobrých jeden a půl metru vysoký. Každý hned věděl, kdo tu bydlí a co je zač. Život byl tehdy těžký, bylo to nesení kříže. Ten visel v každém nemocničním pokoji, v každé školní třídě; byl na rozcestích, na ulicích, na hřbitovech, na sanitkách červeně - barva krve. Postupně se kříže v bytech začaly zmenšovat, až vymizely úplně, stejně tak jako vymizela společná modlitba rodiny. Těžiště života se ocitlo u blahobytu, už ne u Krista. Jenže přijde zkouška a ten blahobyt sílu nedodá, cestu neukáže; život ztratí smysl, naplní se strachem. Za války se mnozí ke kříži vrátili, dnes už lidé ztratili cestu, už se nemají kam vrátit?! Zůstaly jen pozlacené kříže na věžích kostelů a ty jsou příliš vysoko... 

........................................................................................................ Jan Rybář

„Anno Domini“

"Léta Páně" - tak je v Hekrově Slovníku cizích slov vysvětlen latinský termín ze starých nápisů a zá¬pi¬sů. Dnes je to "rok našeho letopočtu". Kristus se vytratil z evropského povědomí; jen křesťané vědí, že naše roky se počítají od jeho narození. Ale jeho stopy jsou všude tam, kde je co hodnot¬né-ho: Charta OSN, charta lidských práv, péče o děti, o nemocné, opuštěné, právo na vzdělání, na spra¬ve¬dlnost, mírové aktivity, pomoc rozvojovým zemím atd. Když slyšíte houkání záchranky, vzpo¬meň¬te si prosím hned na příběh Milosrdného Samaritána (Lukáš 10,30-37). V působení každé ušlechtilé duše je "anonymně" Kristus, i když ona sama o tom neví: "Co jste komukoliv udělali do¬bré¬ho, udělali jste mně samému", čteme u Matouše 25,40. Tak je Kristus stále nejen v našem leto¬poč¬tu, ale i jistým způsobem v naší civilizaci. Proto právem slaví Vánoce všichni. 

........................................................................................................ Jan Rybář

Spát – nebo bdít? 

Když jsem pobýval za dávných časů v klášteře, dostávali jsme každý večer téma pro ranní rozjí-má¬ní. Obvykle jen několik vět z Nového zákona, často pouze jen jednu větu. Bylo nám zdůrazněno, že evange¬lium je to nejcennější z Bible a že Kristus Pán také citoval ze Starého zákona obvykle jen jedin¬ou větu, kterou vybral z jinak nezajímavého textu, aby upozornil věnovat pozornost každé vě¬tě z Bible. Evangelium 1. adventní neděle je také kratičké, ale snažme se z něj vydolovat co nejvíce. 

V době ohrožení se v naší církvi zřetelněji ukazují dva druhy katolíků. Ti první, nejpočetnější, jsou vě¬ří¬cí, kteří se radují z daru života a chtěli by si jej udržet co nejdéle: prosí za to, aby se jim nic zlé¬ho nepřihodilo, to znamená, nouze, nemoc, úraz, smrt… Co je čeká po smrti, věčný život, je jim há¬dan¬kou, ale aspoň pojistkou, že to nebe bude také velkolepé, když už je to někdy velkolepé zde a nyní.

Ta druhá skupina jsou věřící, pro které víra není jen souhrn pravd z Bible, ani systém, který pomáhá ke slušnému prožití daného času, ale je to vztah. Martin Luther řekl, že na čem visí srdce, to je tvůj Bůh (nebo bůžek?). Oni tedy visí srdcem na Kristu. Ať jsem zdravý nebo nemocný, ať žiji krátce ne¬bo déle, ať mne chválí nebo pomlouvají, ať jsem chudý nebo bohatý, ať jsem zdravý nebo ne¬moc¬ný, ať na mne přijde těžká zkouška nebo žádná, ať je kolem mne zmatek nebo pokoj, JÁ ZNÁM KRISTA!! Oni žijí v bezprostředním vědomí jeho přítomnosti. Když je to tak, nic jim ne¬chy¬bí... Takto mezi námi žijíce, nabízejí to i nám, i ostatním. Říká se jim mystici, nebo také "svatí"....

........................................................................................................ Jan Rybář

Tutlátoři 

Sloveso "tutlat" patří do skupiny slov onomatopoických čili zvukomalebných. Už téměř tisíc let jsou nejzdatnějšími tutlátory zákoníci z Vatikánu. Vydalo by to ne na knihu, ale na knihovnu. Tře-ba: ututlaný záporný postoj odborné papežské komise vůči "Humanae vitae". Nebo: kladné stano-vis¬ko Papežské Biblické komise ke svěcení žen. Nás to zajímá kvůli tajnému biskupu Davídkovi, světiteli žen. Proti němu se zuřivě postavili jeho vlastní spolupracovníci, natož kurie vatikánská i česká. Kvůli tomu zřídil Pavel VI. zvláštní Papežskou Biblickou komisi vynikajících odborníků a ta došla r. 1976 (12 hlasy ze 17) k závěru, že dle Bible nejsou proti svěcení žen námitky. Zděšení - a trezor…Nyní to prozradil bývalý člen Papežské Biblické komise Johannes Beutler SJ. U nás se ovšem tohle nikde nedovíte; naši tutlátoři jsou stále velmi mocní - ani jeden kněz se dosud (za 32 let) neodvážil veřejně se pomodlit na hrobě nebohého Davídka v Brně Tuřanech… 

 ........................................................................................................ Jan Rybář                                                                               

Mobirise
Mobirise

No Code Website Builder