To vám přijdou takové docela obyčejné chvíle, někde jste, někde mimo domov a najednou se slaví například Velikonoce. Starší kluci, co byli na vojně to znají, ale dnes už se na vojnu nechodí. Člověk se nemůže jen tak sebrat a jet domů, ale myšlenky nás domů táhnou. Sedíte s kamarády, které jste si tam někde našli a vtom někdo řekne: „Jo u nás doma na Velikonoce tam jsme…“ A potom se chvíli zasní. Teprve po chvilce začne vyprávět. jak to u nich na Velikonoce chodí. Čím je ta vesnička odkud ten člověk pochází menší, tím jsou jeho velikonoční vzpomínky nějaké bohatší. Ne nechci vyprávět o lidových zvycích v různých koutech naší země, ale vždycky mě zaujalo, že ten někdo říká: „Tam u nás“, nebo dokonce „Tam u nás doma.“ I my máme svůj domov. Náš společný domov. Je to Trutnov. V turistických průvodcích ho moc nenajdeme, ale je to náš domov. Máme tu své kamarády, spolužáky. Máme tu svoji práci. Máme tu místa, kam chodíme. Máme tu i náš kostel a také hřbitov, kde leží naši blízcí. Možná na tom hřbitově skončíme i my. Kdo ví, co nám osud přinese.
Pojďme si tedy vyprávět o tom, co jsme tady u nás prožili buď my sami, nebo lidé kolem nás. Pojďme si vyprávět o tom, co se nás dotklo. Nebo si pojďme vyprávět o tom, co právě prožíváme a na co se těšíme. Nebojme se na sebe něco prozradit. Ono se nakonec zjistí, že máme všichni podobné starosti a jsme stejně nešikovní, nebo i šikovní. Naše vyprávění nemusí mít žádnou pointu. Dny našeho života na sebe navazují jeden za druhým a každý den nekončí pointou.
Tak už si pojďme vyprávět, nebo si poslechněme, co na sebe prozradili jiní. Nebo se podívejte z okna, třeba vás napadnou nějaké verše nebo jenom tak nějaká povídka.
