Jsem na tom stejném místě jako kdysi. Jsem v kapli Božího milosrdenství. Starý nábytek je pryč. Odkryté bílé stěny odhalily jakoby goticky lomenou stropní klenbu. Očima přehlédnete celý ten prostor. Není tu nic ukryté našim očím. Rozhlížím se, ptám se sám sebe a přemýšlím. Myslím, že je to dobrý obraz Druhého Vatikánského koncilu. Ano i to je jeho výsledek. Vrátil nás k prosté Kristově cestě. Odstranil to nesrozumitelné tajemno. Člověk by se mohl ptát: „A kde jsou ty pomůcky, které nám pomáhaly na cestě k Bohu? Nevynesli jsme s tím starým nábytkem i Jeho? Neskončil ve sběru společně s těmi starými knihami? Nebo je uklizen někde na bezpečnějším místě, kam byly přemístěny staré monstrance a ciboria?“ Ne, ne tam bych ho nehledal, jsem přesvědčen, že je to daleko prostší. Věřím, že Bůh sem přichází v každém z nás. Pokud bude v této kapli jediný člověk, bude tu přítomen i Bůh.
Stařičké harmonium, za které si právě sedám, tady tenkrát v době, když tu byla zákristie, nebylo. Nevím to jistě, ale myslím si, že sem bylo přestěhováno z kaple ve Volanově někdy z kraje šedesátých let. Tenkrát u nás sloužil pan farář Karel Vopařil. Kdo přišel s nápadem vybudovat v zákristii místo pro sloužení mše svaté, nepamatuji. Nevím, jestli to byl pan farář, nebo pan kostelník, nebo někdo jiný. Usoudilo se tenkrát, že v zimě by bylo lépe sloužit mši svatou v zákristii a zatopit si tam. Šikovný a pracovitý pan kostelník se do toho pustil a netrvalo dlouho a už jsme měli mše svaté v zimních všedních dnech ve vytápěném prostoru. My ministranti jsme to také ocenili. V zimních dnech, kdy teploty klesaly hluboko pod nulu, nám v kostele mrzly ruce a oblékali jsme si rukavice. Kovové držátko ministrantského zvonku záblo do ruky. Na některé úkony jsme si ale rukavice svlékali, abychom měli v rukou větší cit. Bylo nás tenkrát asi deset ministrantů a střídali jsme se po týdnech. V neděli jsme u oltáře byli všichni, ale ve všední den jsme měli služby vždy jedna dvojice. To aby pan farář nebyl u oltáře sám. Ve všední dny to bylo tak, že jeden den byla mše svatá večerní a druhý den ranní. Ta ranní začínala od sedmi hodin. Při ní pan farář nemíval kázání a když, tak jenom kraťoučkou promluvu. Do školy, která začínala v osm hodin, se to krásně stihlo. Když se pan farář do svých myšlenek trochu víc ponořil, museli jsme do školy utíkat. Moc dobře si vzpomínám, že jeho myšlenky stály za to. On se vždycky snažil, aby ta slova byla adresovaná každému, kdo tam přišel. Aby si z toho každý mohl něco odnést. Paní doktorka stejně tak jako malý ministrant. Jeho promluvy byly vždycky aktuální a propojovaly moudrost evangelia s našim životem. Povím vám k tomu jednu vzpomínku z té doby.
V pondělí měla pohřeb babička Baková. Následující čtvrtek ráno byla zádušní mše svatá. Babička Baková bydlela někde na Kacíři. To vám je takový okraj Trutnova kde se město mění v lesní samotu. Možná si to místo se svým dědou vybrali, aby jim to připomínalo jejich původní domov. Snad Kysucko, Šariš nebo Podkarpatskou Rus, po tom jsem se nikdy nepídil. Chodili do kostela vždycky s dědou spolu a sedávali v předních lavicích, hned pod křížem. Také v jejich upracovaných rukou a tvářích bylo vidět, že jejich život byl samý kříž. Zádušní mše svatá byla v zákristii. Zarmoucený děda celý v černém seděl společně s dalšími členy rodiny v první lavici hned u harmonia. Tenkrát chodilo v Trutnově do kostela daleko více lidí než dnes. I v ten všední den bylo na ranní mši svaté minimálně dvacet lidí. Mezi věřícími byl vždy důstojný pan Špindler. On byl také jednou z obětí našeho socialistického režimu. Vystudoval teologickou fakultu, byl vysvěcen na kněze, ale potom ho zbavili státního souhlasu a nesměl kněžskou službu vykonávat. Živil se jako zedník přidavač. I jeho ruce prozrazovaly že v nich často drží lopatu a cihly. Měl je celé rozpraskané od vápna a vší té práce. Soudruzi měli dobře zmapováno, s kým se stýká, koho navštěvuje a kdo se s ním dává do řeči. Povím vám o něm někdy více. Chtěl jsem ale z jistých důvodů o tomto perzekvovaném knězi povědět tady alespoň tohle.
Mám rád ty kněze a vážím si těch, kteří dokáží moudře mluvit. Kteří si dají práci s tím, aby o člověku, jehož pohřbívají, nebo za něj slouží zádušní mši svatou dokázali promluvit. Důstojný pán Vopařil, k těmto kněžím patřil. Pokud toho člověka neznal z kostela, vždy se na něj poctivě vyptal a dělal si poznámky, aby ve své pohřební řeči na nic nezapomněl. Babičku Bakovou však z kostela dobře znal, na ni se vyptávat nemusel.
„Dnes bychom chtěli doprovodit naši zesnulou, paní Bakovou, na cestě k Pánu Bohu. Chtěli bychom za ni prosit, aby ji Bůh přijal k sobě,“ začal pan farář svoji promluvu a pokračoval. Znal jsem ji dobře, a jsem přesvědčen, že se mnou budete souhlasit. Jsme to my, kdo by ji měl prosit, aby se ona přimluvila za nás. Ona naši přímluvu nepotřebuje. Její život byl plný obětí. Vím, jaké tam u nich prožila dětství chudoby. Jak bosá a kolikrát i v zimě vyběhla na dvůr k pumpě pro vodu. Boty byl u nich velký luxus, musela se o ně dělit se svojí sestrou. Bosá také běžela do chlívku, aby se postarala o kozu a další domácí zvířata. Když se vrátila, dala si nohy ke kamnům, aby ji rozmrzly. Říkávala, že ji po nohách potom lezli brabenci a dospěláci jí říkali, jak je to zdravé, že se tím utužuje krev. Nebyla to pravda, bylo z toho hlavně nachlazení a nemoci. . Chodili každou neděli pět kilometrů pěšky do kostela a potom zpátky. V zimě šel jenom ten, kdo měl boty. Také mně vyprávěla, jak sloužila u sedláka a jak to u něj měla těžké. Vyprávěla o strastech za první světové války. O radosti a naději, když válka skončila. A potom vyprávěla, jak to měli těžké za té druhé světové války a jak se znovu báli."
Pan farář svoji promluvu nedokončil. Najednou se ozvala taková divná tupá rána. Dědeček Bako, manžel zemřelé, vrazil hlavou do lavice a jeho tělo se sesunulo k zemi. Chvíli bylo ticho, všichni přítomní se dívali směrem k přední lavici. Tam už příbuzní společně zvedali dědečkovo tělo na lavici a začali ho oživovat. Trvalo to hezkou chvíli, než přišel k sobě. Když se posadil a začal se rozhlížet, aby si ujasnil, kde to vlastně je, všichni si oddechli. Kdosi odběhl k hasičům do požární zbrojnice, která stála hned vedle zákristie, aby odtamtud zavolali sanitku. Všichni usoudili, že bude dobré, když se na dědu podívá pan doktor. Pan farář se ve chvilce čekání na sanitku podíval na svého spolubratra, kněze Františka Špindlera a poprosil ho: „Mohl bys Františku?“ František pochopil, věděl, že ho vyzývá, aby udělil panu Bakovi svátost pomazání nemocných. Šel stranou za oltář, vzal si kněžskou štolu, kterou před obléknutím políbil. Potom si vzal nádobku s olejem a další věci. V malé chodbičce před zákristii udělil dědečkovi tuto svátost.
Na zádušní mši svaté byli i nějací příbuzní odjinud, kteří Františka Špindlera neznali, a tak se velmi divili proč zrovna tenhle nenápadný člověk byl vyzván. František Špindler byl skromný, ale bylo vidět, že ho velmi potěšilo, když ho pan farář Vopařil vyzval, aby se této svátosti ujal. Bylo to odvážné rozhodnutí. Kdyby se někdo dozvěděl, že požádal toho člověka bez státního souhlasu o kněžskou službu, byl by z toho velký postih. Díky jeho odvaze si, ale tenhle poslední ze všech přidavačů ten, který pro naši socialistickou společnost neznamenal vůbec nic, připadal zase jednou alespoň na malou chvíli jako kněz.
Do školy jsme to ze zádušní mše svaté museli vzít trapem. Celé se to protáhlo. Před zvoněním jsme to s bráchou stejně nestihli.
„Tak kdepak jsme byli?“ zeptala se soudružka učitelka Burešová. „Odstavili vám schody!?“ dodala a třída vyprskla smíchy.
„No tak! Čekám!“ řekla docela výhružně a na čtyřbarevné propisovačce začala přehazovat barvy jednu přes druhou. Skutečně čekala, co řekneme.
Co jí mám povědět? Mám povídat o těžkém životě babičky Bakové? Kdybych tak uměl vyprávět jako pan farář, vyprávěl bych. Vyprávěl bych tak, až by se nad tím těžkým životem rozbrečela.
Mám jí vyprávět, jak jsem se lekl, že pan Bako umřel, když se sesypal pod lavici? Mám jí vyprávět o radosti, kterou měl důstojný pán Špindler, když doprovázel pana Baka k sanitce a ten na pana doktora volal, že mu nic není, že nikam odvézt nepotřebuje?
Nebo jí mám říct: „Soudružko učitelko, my jsme byli v kostele, ministrovali jsme. Víte, dnes byla zádušní mše svatá za paní Bakovou.“
Ne, nic by nepochopila. Navíc by to neskončilo jenom tak. Katolická církev tu ohrožuje vzdělávání mládeže. Okrádá ji o čas výuky a svádí ji na nevědeckou cestu. Jistě by se začalo zjišťovat, co se to v kostele dělo. Jak je možné, že soudruh Špindler, kněz bez státního souhlasu, provádí činnost, která mu není dovolena. Ne, o tom bych mluvit nemohl.
Přiznám se vám, tak daleko jsem to tenkrát nedomýšlel. Na to jsem jako žák šesté třídy vůbec neměl rozum. Nevěděl jsem, jak to ti soudruzi myslí — jestli špatně, nebo dobře — a co všechno jsou schopni lidem udělat. Měli jsme však moc dobře odzkoušené, jak se nám ve škole smějí, že chodíme do kostela. Chtěl jsem se hlavně vyhnout tomu posměchu, a tak jsem jako ten Petr Krista zapřel. Nechtěl jsem o kostele a víře vůbec mluvit. Neměl jsem na to odvahu.
„Já nemohl nalézt jednu botu,“ řekl jsem docela potichu soudružce učitelce. Třída vyprskla smíchy. „Co jsi nemohl nalézt?“ „Botu,“ odpověděl jsem nahlas, aby to dobře slyšela. Třída se smála, ale mně to nevadilo. To nebylo posmívání, to byl smích. Být za kašpara mi nevadilo, ale hlásit se ke Kristu — na to jsem sílu neměl.
